Írán – Jazd a cesta do pouště (4) – Čarokrásné putování

2. 10. 2018 Jazd a večer v poušti

Předchozí večer jsme se dali do řeči s klukem, který měl zrovna noční směnu na recepci. Pracoval při studiu, uměl docela dobře anglicky a vyprávěl nám o Jazdu. Ukazoval videa jeho kachničky (má jí jako domácí zvířátko), nadšeně vyprávěl, že jim tam jednou v zimě dokonce i sněžilo a měl na telefonu také hezké obrázky a videa východu slunce nad střechami domů posetými věžemi, které lapají vítr. Vidět východ slunce nad městem se zdálo jako skvělý nápad, a tak jsme vstali v pět hodin ráno, vylezli jsme na střechu hostelu a pozorovali jsme, jak paprsky slunce pomaličku osvětlují město, které se probouzelo k životu.

Po takhle brzkém vstávání jsme si šli ještě na chvilku lehnout a dopoledne jsme se vydali na procházku po Jazdu, půlmilionovém městě uprostřed pouště. Ihned nás překvapily jeho úzké uličky, které byly často zastřešené, aby dovnitř nepražilo slunce. Nad křižovatkami byly dokonce i nádherné kupole. Dorazili jsme až k Jamehově mešitě, aniž bychom museli opustit příjemný stín. Měla úchvatnou vstupní bránu v barvě oblohy, ze které se tyčily do výšky přes padesát metrů dva zdobené minarety. Uvnitř jsme zase obdivovali nádherné barevné stropy s nepřebernými mozaikami.

Po zastávce v mešitě jsme pokračovali skrz uličky plné hliněných domů směrem k zahradě Dowlat Abad. Cestou jsme dostali trochu hlad a zastavili jsme u stánku, kde se pekl místní chléb (nebo spíš placky). Jeden pán se nás ujal a pomáhal nám domluvit obchod. Nakonec se ale ukázalo, že nás chtěl pozvat. Překvapila nás cena chlebu. Pán totiž vytáhl minci v hodnotě 1000 riálů (to bylo poprvé, kdy jsme viděli Íránskou minci) a zaplatil nám s ní tři obrovské placky. V přepočtu to bylo jen okolo dvanácti haléřů.

Po menším bloudění jsme konečně dorazili do zahrady Dowlat Abad. Byla to úplná oáza zeleně oproti vyprahlému pouštnímu městu. Procházeli jsme se pod stromy a užívali jsme si svěží vzduch kolem fontán. V zahradě byl i nádherný altánek, jehož dveře byly vykládány barevným sklem. Uprostřed měl větrnou věž a když jsme si stoupli přímo pod ní, cítili jsme, jak na nás shora fouká příjemný chladivý vánek. Měli jsme radost, že jsme konečně zažili, jak tenhle historický způsob klimatizace ve skutečnosti dobře funguje.

Po troše hledání jsme objevili taxík, který byl ochotný nás za jednu zelenou (100 000 riálů / 12 Kč) svézt k zoroastriánskému ohnivému chrámu. Jazd je totiž jakýmsi centrem tohoto náboženství. Přestože jsou Íránci v drtivé většině muslimové, tady v poušti žije stále ještě velká komunita přívrženců pradávné perské víry. Chrám byl téměř opuštěný. Zaplatili jsme vstupné a prohlédli jsme si interiéry, kde hořel stále udržovaný plamen, jež je jedním z hlavních symbolů tohoto náboženství.

Pomalu se blížil plánovaný čas našeho výletu do pouště a zamířili jsme tedy zpět do centra a na oběd. Uviděli jsme restauraci, na které stál nápis “Vegetarian”. Promnul jsem si oči, jestli dobře vidím, ale nápis nezmizel. Šli jsme tedy dovnitř. Ukázalo se, že to sice není přímo vegetariánská restaurace, ale mají celkem širokou nabídku bezmasých pokrmů, a hlavně se nedivili, že takové jídlo chceme. Nadšeně jsme se dali do objednávání. Každý jsme si vybrali jeden druh omáčky, pak jsme s Jituškou přidali ještě jednu navíc, abychom neměli hlad. Pokračovali jsme v objednávání rýže. “Čtyři porce rýže.” požádal jsem anglicky. “Čtyři? Opravdu?” ujistil se číšník. “Ano, čtyři.” dodal jsem a přemýšlel jsem, co je divného na čtyřech porcích rýže pro čtyři lidi. “Dáte si k tomu i salát?” zeptal se číšník. “Ano, čtyři.” odpověděl jsem. On se zarazil, prohlédl si nás a znovu se ujistil: “Čtyři saláty?” Potvrdil jsem, že opravdu čtyři. Na závěr jsme doplnili ještě čtyři mističky jogurtu se zeleninou a nápoje. To už číšník jen nevěřícně kroutil hlavou. “Chcete to přinést najednou?” zeptal se. “Ano, najednou.” odpověděl jsem. Přeci jen jsme neměli zas tolik času do odjezdu.

Jakmile nám přinesl první talíře s jídlem, došlo nám, proč se tak divil. Nebyly to vůbec malé mističky. Talířek salátu by vydal na menší oběd a s jogurtem to bylo podobné. Omáčky bylo opravdu hodně a jedna porce rýže mohla vystačit tak pro dva až tři lidi. Zhrozili jsme se nad tou hostinou, která ležela před námi. Už se ale nedalo nic dělat a pustili jsme se tedy do jídla. Nakonec jsme snědli skoro všechno. Zbyla jen část rýže, protože takové množství se opravdu spořádat nedalo. Cena nás jako vždycky příjemně překvapila. Zaplatili jsme totiž za úplně celou hostinu včetně pití dohromady jen asi 140 Kč. Přesunuli jsme se na druhý konec náměstí do hostelu a šli jsme si na několik minut odpočinout.

Kupole nad křižovatkou v pěší zóně — Východ slunce nad Jazdem

Sušení prádla v Íránu – Na hostelu měli pračku i šňůry na střeše, a tak jsme využili příležitosti, abychom měli opět čisté oblečení. Rychlost schnutí byla fascinující. Na střeše totiž svítilo slunce a foukal vítr, takže než člověk pověsil poslední kus prádla, ten první už byl z půlky suchý. Jituška se na tam potkala s jedním cestovatelem. “Odkud jsi?” zeptal se jí. “Z Česka.” odpověděla Jituška. “Já jsem zase z Finska.” vysvětlil cestovatel. Jituška si ihned vzpomněla na mumínky: “Jednoho plyšového mumínka vozíme s sebou na cesty.” Fin se zasmál a odpověděl: “Já zase s sebou vozím krtečka.”

Před hostelem na nás již čekala stará terénní Toyota, řidič, a dokonce i kluk z recepce. Nasedli jsme a vyjeli jsme pryč z města. Projížděli jsme prašným předměstím, minuli jsme velkou továrnu na hliněné cihly a cesta pod námi se pozvolna měnila v písek. Řidič nám zastavil uprostřed pistáciové farmy a mezitím se pustil do upouštění pneumatik, aby mu auto lépe sedělo v poušti. Poprvé v životě jsme viděli řečíky pistáciové, což jsou zelené keříky, na kterých rostou oříšky. Zatím ale ještě nebyly zralé, a tak jsme tuhle zastávku nemohli proměnit ve svačinku. Írán je přední vývozce pistácií. Na export do zahraničí jich putuje převážná většina, takže již nezbývá na domácí prodej a na místních tržištích jsou překvapivě drahé. Stojí skoro stejně, jako u nás.

Pokračovali jsme svižnou rychlostí po klikaté pískové cestě a chvílemi jsem měl pocit, že vypadnu z auta ven. Farmu jsme nechali za sebou, písku přibývalo více a více, až jsme nakonec jeli přímo po dunách. Dorazili jsme k malému přístřešku uprostřed pouště. Tam jsme zastavili a vydali jsme se na procházku po nádherných dunách. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, foukal příjemný vánek a my jsme nadšeně běhali a skákali po jemném písku. Vylezli jsme na jednu větší dunu, zahodili jsme boty a jen tak jsme se procházeli. Dokonce jsme i zkoušeli válet sudy po písku dolů z duny, což byla skvělá zábava. Vítr se po chvilce zvedl, začal s sebou brát jemný písek a přinesl mimo jiné i obrovské hejno much. Zalíbily se jim hlavně barevné kusy oblečení a asi nejvíce Jituščin batoh, kam si jich posedalo snad tisíc.

Slunce po chvilce zvolna zapadlo a my jsme se vrátili k přístřešku. Řidič mezi tím rozdělal oheň, dal se do přípravy čaje a do kotlíku naházel brambory se zeleninou. Usadili jsme se na deky, jedli jsme večeři a užívali si nádherné pouště všude kolem. Chvíli po západu slunce obloha potemněla a začaly se objevovat hvězdy. Že jich ale bylo. Měli jsme dobrou viditelnost a žádný velký světelný smog, takže jsme se mohli kochat i pohledem na mléčnou dráhu. Po večeři jsme ještě chvíli poseděli u čaje a vodní dýmky, ale nakonec jsme nasedli opět do auta a vyrazili jsme na hostel. V poušti jsme strávili vlastně jen několik hodin, ale byl to úchvatný zážitek.

Večer jsme s Rosťou vyrazili sehnat něco k jídlu. Objednali jsme v restauraci na náměstí falafely s nápoji a čekali jsme, než nám to vše připraví. Mezi tím si nás všimla skupinka mladých mužů, kteří hráli u vedlejšího stolu jakousi dřevěnou deskovou hru. Neuměli ani slovo anglicky, ale vylovili jsme překladač a povídali jsme si s nimi alespoň takto. Dozvěděli jsme se, že jeden z nich je mistr v místním tradičním rituálním sportu zoorkhaneh. Bohužel jsme v Jazdu již neměli čas se zajít podívat na veřejnou soutěž nebo představení.

3. 10. 2018 Cesta do Isfahánu

Na cestě do Isfahánu jsme si opět domluvili soukromý odvoz. Na hostelu nám majitel nabídl projížďku po nedalekých vesničkách, zastávku na solné pláni a cestu až do Isfahánu opět dohromady za 40 eur. Vlastně takový další celodenní road trip. Vyráželi jsme už kolem osmé, abychom vše stihli a byli u solné pláně ještě za světla. Jel s námi opět ten kluk z recepce, co jsme s ním byli předchozí den v poušti. Dali jsme mu plyšového krtečka a koukali jsme, že už byl vyvěšený na zrcátku auta. Hurá na cestu!

Dárky – Pokud se někdy vydáte do Íránu, doporučuji, abyste vzali s sebou nějaké drobné dárečky. Často udělají překvapivě velkou radost a také máte alespoň pocit, že můžete oplatit laskavost místních lidí. My jsme s sebou měli několik ježků v kleci, plyšových krtečků a replik historických českých mincí. Vzít to vše s sebou bylo jedno z nejlepších rozhodnutí před cestou.

Na okraji Jazdu jsme zastavili u mešity Imam Zadeh Jafar. Měla nádherný interiér. Byl laděný do modré a zelené barvy prokládané v drobných mozaikách. Uvnitř bylo spoustu zdobených sloupů, které se nahoře spojovaly v oblouk a podpíraly členitý zelenkavý strop. Mešita měla stejně jako v Šírázu zrcadlovou síň, ale tahle byla běžné přístupná turistům. Ti tu ale kromě nás vůbec nebyli. Překvapilo nás, že uvnitř spí na koberci lidé. Dozvěděli jsme se, že v mešitě se sice nesmí nocovat, ale je úplně běžné, že si sem třeba na dvě hodinky zajdou zdřímnout řidiči na dlouhých cestách.

Z Jazdu jsme pokračovali do městečka Kharanaq. Původně to bylo hezké místo plné spousty hliněných domů. V okolí lidé farmařili a měli zde i Karavanseráj (pouštní hotel pro karavany). Dnes už ho většina lidí opustila a ti, kteří zůstali, bydlí v novějších stavbách kousek opodál. Nejspíš byl jedním z důvodů nedostatek vody, který komplikoval obyvatelům život. My jsme jako první zamířili právě do Karavanseráje, který stále funguje, i když je z něj dnes téměř prázdný hotel pro turisty. Byl ale krásný, připadali jsme si jako v dávno zapomenutých časech a k úplnému dojmu chyběli snad jen putující velbloudi a nomádi obědvající ve společném sále.

Kousek opodál jsme přišli do ruin původního hliněného města. Zírali jsme, co udělá příroda za pouhých padesát let. Domy byly polorozpadlé a v ulicích rostla suchá tráva. Prohlíželi jsme si opuštěnou mešitu, na jejíž podlaze stále ležela rozbitá skla oken vysoké kupole. Procházeli jsme starými lázněmi a dívali se do hlubokých vyschlých studní. Široko daleko nikdo nebyl. Jen my, náš průvodce a … český zájezd. Opravdu. V opuštěném a rozpadlém městě, kde již nežijí ani místní jsme potkali plný autobus Čechů.

Pokračovali jsme dál mezi nekonečnými údolími, vysokými horami a poslouchali jsme Íránskou hudbu. Řidič se nás zeptal, jestli bychom mu nepustili něco českého. Otevřeli jsme na jeho telefonu YouTube a pouštěli písničky. Z lidové české hudby nebyl příliš nadšený, ale písnička Plakala od Kabátů se mu moc líbila a vyhrávala na plné pecky široko daleko. Ještě, že nikdo nerozuměl textu. Za nedlouho jsme dorazili k horskému zoroastriánskému chrámu Chak Chak. Byl schovaný v malém údolí mezi skálami a cesta k němu vedla skrz několik serpentin. Na chrámu samotném byla zajímavá jedna věc. Přímo jeho prostředkem prorůstal starý strom, ale při bližším pohledu vypadal, že už je dávno suchý. Než jsme se vydali na další cestu, náš řidič měl pro nás překvapení. Přinesl nám domácí para ořechy. Nalezli jsme v okolí několik kamenů a dali jsme se do louskání. Mezitím nám vyprávěl spoustu zajímavostí o původním zoroastriánském náboženství. Zdál se natolik zapálený, že se ho Barča zeptala, jestli je zoroastrián. On se vyděsil, řekl že ne, že je muslim a raději nás o tom ještě několikrát ujišťoval.

Naše další zastávka byla ve městě Meybod. Podívali jsme se opět na místní Karavanseraj, ale tento byl již přeměněn na malé náměstíčko s řemeslnými dílnami a obchůdky. V jednom z bývalých pokojů byl pán, co měl velký tkalcovský stav a vyráběl perské koberce, šátky, ubrusy a spoustu dalšího nádherného zboží. Náš řidič povídal, že to tam je poměrně drahé, ale jeden krásný šátek stál jen 36 Kč. Jituška si ho koupila a alespoň ho mohla po zbytek cesty rovnou nosit. V Meybodu jsme se ještě zdrželi a prohlédli jsme si velikou více než dva tisíce let starou hliněnou pevnost Narein.

Naším dalším cílem byla velká solná pláň nedaleko Varzanehu, což je město mezi Jazdem a Isfahánem. Dálnice vede ale jinudy a skrz Varzaneh tak míří z větší části prašná pouštní cesta. Kdesi uprostřed pustiny nás předal řidič svému kolegovi z Isfahánu, který nám jel naproti. Rozloučili jsme se a pokračovali jsme dál. V průběhu odpoledne mi bylo hůř a hůř od žaludku. Nedalo se nic dělat a museli jsme zastavovat. Přidaly se k tomu ještě střevní potíže, a to jsme před sebou měli asi 200 km cesty. Podezříval jsem vodu z filtračních pítek, které jsou běžně dostupné po celém Íránu. Asi jedno z nich nebylo úplně v pořádku. Můj stav nicméně nebyl nijak tragický. V poušti, kde nikdo nebyl, jsem se nemusel stydět a s občasnými zastávkami jsme mohli pokračovat do Isfahánu.

V zemi nikoho jsme najednou přijeli k nádhernému, dnes již zchátralému Karavanseraji. Řidič vyndal košík se svačinou a rozdal nám sýr, čaj, placky a meloun. Já jsem žvýkal jen placky s čajem, ale ani to moc nepomohlo a při další zastávce se mi podařilo omylem pozvracet dveře nového auta. Naštěstí to Jituška dokázala jen s pomocí vody a froté ručníku vyčistit a pro jistotu jsem nechal řidiči nějaké blitné. O několik kilometrů dál jsme narazili na krásná slaná jezírka uprostřed pouště, která předznamenávala blížící se solnou pláň. Slunce pomaličku zapadlo za obzor a my jsme pokračovali v cestě. Solnou pláň jsme bohužel už neviděli. Mezitím se udělala tma, a tak jsme jeli dál. Z Varzanehu už vedla opět asfaltová silnice a mně se konečně udělalo trochu lépe.

Když jsme se už blížili k Isfahánu, najednou řidič zastavil vedle stánku s čajem, který stál u silnice. Prý je to místní zvyk, podávat čaj poutníkům a dnes vlastně spíše řidičům. Je to dokonce i zdarma, případně může člověk dát dobrovolný příspěvek, pokud by chtěl.

Konečně Isfahán a hotel. Bydleli jsme přímo v centru, kousek od hezkého parku v pohodlném hotelu evropského stylu. Cena byla překvapivě ze všech ubytování nejnižší. Zaplatili jsme totiž pouhých 190 Kč za dvoulůžkový pokoj se snídaní. Jituška, Rosťa a Barča měli ještě energii a vydali se na menší procházku městem. Já jsem se raději nadšeně zavrtal do peřin a domluvili jsme se, že Jitušce otevřu, až se vrátí. Měli jsme totiž jen jednu kartu od pokoje. Ten plán měl menší trhlinu. Byl jsem natolik vyčerpán, že mě nemohlo vzbudit žádné klepání na dveře. Jituška bušila, bubnovala, ale nepomáhalo to. Šla se zeptat na recepci, ale pán uměl říct jen “Manažer přijde v 8:30 ráno”. Odmítal jakkoliv dál komunikovat a nepomohla tak ani gestikulace. Jituška měla poslední naději. Připojila se na hotelovou wifi a zavolala mi přes WhatsApp. Telefon měl naštěstí pronikavý zvuk, a tak mě vzbudil. Konečně bylo všechno zase v pořádku. Jituška se dostala dovnitř a mně se mezitím udělalo mnohem lépe. Čekal nás dvou a půl denní pobyt v Isfahánu a nebylo kam chvátat. Naplánovali jsme si tedy, že se pořádně prospíme a vyrazíme další den až po obědě.