Srí Lanka – Autobusy, vlaky a tuktuky (2)
12. 3. 2019 Cesta na jih
Negombo již bylo za námi. Usadili jsme se v místním autobuse do Kolomba a zamířili jsme na dlouhou cestu na jih, až k deštnému lesu Sinharaja. Místní autobus nás nejprve velmi zaujal. Nádherně pomalovaný stroj, plný barevných sošek a hlasité hudby se ale brzy ukázal jako velmi nepohodlný způsob přepravy. Pořád troubil, brzdil, rozjížděl se, kličkoval mezi tuktuky a vyzvedával lidi na nesčetném množství zastávek. Trvalo to celé dvě hodiny, než jsme urazili čtyřicet kilometrů do centra Kolomba.
Autobusy na Srí Lance – Tenhle způsob dopravy je vlastně taková kapitola sama pro sebe. Jízda autobusem je totiž vždycky zážitek. Hned při příchodu na nádraží na člověka dýchne naprostý chaos, ale na druhou stranu vždycky někdo poradí, který autobus je ten správný. Po Srí Lance jezdí totiž opravdu velké množství linek, a navíc s krátkými intervaly. Pokud tedy nejedete přímo z nějaké vesnice, stačí dojít na nádraží a brzy budete nastupovat. Batohy hodíte za zábradlí k řidiči a vmáčknete se na jednu z maličkých sedaček. Dál už na vás bude čekat jen hlasitá hudba, brzda, plyn a mačkání se v davu. Při průjezdu městy a vesnicemi autobus zpomalí a chlapík, který pomáhá řidiči, vykoukne ven. V neuvěřitelně rychlém sledu vyvolává jména příštích zastávek a mávne na řidiče, když je potřeba někoho nabrat. Obvykle autobus ani nezastavuje. Lidé naskočí a jede se dál. Zajímavé je, že snad každý řidič má svůj vlastní styl hudby a výzdoby, takže může být tohle cestování kromě nepohodlí vlastně i trochu zábavné. Co ale rozhodně není zábavné, je jejich styl řízení. Autobusáci jsou tam naprosto šílení. Platí jen jedno nepsané pravidlo – autobus má přednost, když zatroubí. Jezdí tedy rychle, troubí a předjíždí. Je jedno, jestli vidí za zatáčku. Nehraje roli, jaké manévry musí provádět okolní řidiči. Autobus prostě jede maximální zvládnutelnou rychlostí a troubí.
Obrovský dav lidí, který se pohyboval v Kolombu mezi autobusovým a vlakovým nádražím nás trochu vyděsil, a tak jsme chvátali, abychom odtud zmizeli, co nejdříve. Po několika marných frontách u nesprávných přepážek se nám konečně podařilo koupit lístky do druhé třídy vlaku ve směru Galle. Konečně alespoň trochu příjemný způsob přepravy. Otevřeli jsme okna a nad námi se spustily ventilátory, takže nám i v tom vedru bylo vlastně docela příjemně. Vlak uháněl vcelku slušnou rychlostí podél jihozápadního pobřeží a uličkou procházeli prodejci všemožného občerstvení. Od různého ovoce, přes samosy (smažená kapsa plněná zeleninou), až po vodu a nápoje. Po chvíli cesty se uvolnil dostatek míst, takže jsme se s Jituškou oba usadili a bylo nám dobře.
V odpoledních hodinách jsme vystoupili ve městě Galle, kousek od velké koloniální pevnosti. Chtěli jsme si trochu odpočinout od přesunů a vydali jsme se tedy na prohlídku historického centra. Daleko jsme ale nedošli. Dostali jsme hlad a zapluli jsme do jedné z prvních restaurací na tradiční rýži s kari. Jídlo bylo dobré, ale museli jsme se neustále vyhýbat zákazníkům, kteří si kupovali sušenky z regálu za námi. Po návštěvě toalety umístěné takřka v kuchyni jsme trochu znejistěli, ale majitelé si získali naši důvěru zpět, když nám pohlídali krosny. Byli jsme rádi, že je s sebou nemusíme tahat po městě.
Samotné Galle bylo opravdu zajímavé místo a vůbec nepřipomínalo zbytek Srí Lanky. Bylo postaveno v nádherném koloniálním stylu. Uvnitř pevnosti se nacházel nespočet maličkých domů v úzkých uličkách plných turistických lákadel. Došli jsme až na samotné hradby s výhledem na moře a nádherný maják. Zaujala nás čistota vody. Oproti Negombu tu bylo moře opravdu nádherné. Neodolali jsme a alespoň jsme si sundali boty, abychom se mohli brouzdat mezi maličkými vlnkami.
Přišel čas pokračovat dál. Původně jsme chtěli autobusem, ale do městečka Deniyaya jsme žádný přímý spoj neobjevili a představa dalších přestupů a mnohahodinového kodrcání nás nelákala. I proto jsme nakonec kývli na nabídku tuktukáře, který nás chtěl odvézt až na místo za 4000 rupií (asi 500 Kč). Bylo to totiž kolem tří hodin cesty, a tak nám ta cena přišla vlastně docela rozumná. Řidič neuměl moc anglicky, ale snažil se nás nalákat na spoustu úžasných výletů, které by prý s námi v okolí Deniyayi podnikl. Dokonce jsem musel mluvit po telefonu i s jeho synem, který překládal. Prales prý za nic nestojí a ukážou nám tam hezčí místa.
Na to jsme naštěstí neskočili a udělali jsme dobře. Brzy se totiž ukázalo, že náš řidič v Deniyayi nikdy nebyl a ani tam nezná cestu. K naší GPS ale důvěru neměl. Naštěstí je na Srí Lance spoustu ochotných lidí, a tak se brzy dozvěděl správný směr. Cesta příjemně utíkala, vítr pofukoval, a nakonec jsme byli moc rádi, že jsme nejeli autobusem. Řidič to s námi ještě nechtěl vzdát a pokusil se nám vnutit jednoho z pralesních průvodců, kterého jsme potkali cestou. Prý je to mnohem lepší volba než si nechat zařídit výpravu přes ubytování. Raději jsme ale také odmítli a krátce po setmění jsme tak konečně dorazili do krásného domu na samém okraji deštného lesa.
Galle
