Srí Lanka – Laguna v Negombu (1)
To první, čeho jsme si všimli ihned po výstupu z letadla, bylo horko. Horko a vlhko. Rafička hodin ukazovala již po osmé večer a byla tma, jako v pytli. Připadali jsme si ale spíše jako při parném letním dni krátce před bouřkou. Vzduch, jako by byl těžký a hutný. Navíc v něm bylo vzdáleně cítit kouř. Jen za tu chvilku, než jsme dorazili do klimatizovaného prostoru letištní haly, jsme se stihli zpotit. Rychle jsme prošli celní kontrolou, směnili jsme peníze, koupili data na místní simku a šli jsme hledat odvoz. Kvůli našemu večernímu příjezdu jsme si totiž raději zařídili dopravu na ubytování.
Řidič byl příjemný a uměl dobře anglicky. Rychle jsme tedy začali nasávat informace o Srí Lance. Co nevidět jsme byli na našem ubytování nedaleko pláže v Negombu. Hned při příchodu jsme na uvítanou dostali domácí džus a byl vynikající. Přeci jen bylo znát, že to ovoce bylo místní, a ne dovezené kdoví odkud. Ukázalo se také, že náš řidič byl vlastně majitel ubytování. “Žena vždycky řekne, že posílá řidiče, a pak jedu já.” dodal.
Ubytovali jsme se ve vyhřátém pokoji a najednou se Jituška vyděsila. “Já nemám foťák! Zůstal pod sedačkou v letadle!” Co bylo horší, Jituška si pořídila foťák asi před dvěma týdny, takže s ním dosud stihla pořídit jen několik snímků. Požádali jsme o pomoc naše hostitele a spustilo se dlouhé kolečko telefonátů. Ztráty a nálezy tvrdily, že tohle oni neřeší. Dali nám jiný kontakt, ale tam nás zas poslali zpátky. Po mnoha a mnoha telefonátech jsme dostali kontakt na přepážku našich aerolinek, ale ta už byla tou dobou zavřená. Měla znovu otevřít až v půl jedné ráno o den později. Rozhodli jsme se tedy, že zůstaneme v Negombu a zkusíme to vyřešit během příští noci.
11. 3. 2019 Negombo
Ráno jsme začali koupáním na místní pláži. Nebyla sice úplně nejčistší, ale nevypadala špatně, a tak jsme skočili do moře. Přímo nás šokovalo, že bylo stejně horké, jako venkovní vzduch. Žádné osmělování. Bylo to, jako ve vaně. Na pláži se nám ale brzy přestalo líbit. Místní se na nás (hlavně na Jitušku) dost podivně dívali. Když jsme se vraceli na ubytování, oslovil nás na okraji pláže jeden muž: “Kouříte?” zeptal se. Odpověděl jsem, že ne a už jsme chtěli pokračovat dál, ale on se zase zeptal: “A nechcete nějaký krystal?” To nás oba vyděsilo. Pokud vím, tak je to označení pervitinu. Přidali jsme tedy do kroku a ztratili jsme se mu z dohledu. Raději jsme zamířili na oběd a dali jsme si místní tradiční pokrm – rýži s kari. Dostali jsme různé druhy výborných omáček a zaplatili jsme pouhých 180 rupií za porci (cca 23 Kč).
Odpoledne jsme se vydali na průzkum místní laguny. Pronajali jsme si průvodce s lodičkou a vyrazili jsme po vodě skrz různé kanály. Kolem nás se pohupovaly zajímavé barevné bárky plné rybářů, ale brzy jsme opustili obydlenou oblast. Pluli jsme mezi mangrovovým porostem, všude poletovalo spoustu ptactva a my jsme si užívali plavbu. Konečně se nám tady začalo líbit. Po Negombu plném chaosu a odpadků byl tohle úplný ráj. Dokonce jsme zastavili na mělčině, vyložili jsme si židličky se stolkem a dostali jsme od našeho průvodce hromadu vynikajícího ovoce. Tak dobrý ananas jsem nikdy nejedl! To vše jsme završili vypitím kokosu.
12. 3. 2019 Noční cesta tuktukem
Po návratu z laguny jsme šli rovnou spát. Byli jsme trochu umoření z horka a čekalo nás noční obvolávání letiště. Zdálo se, že jsme sotva zamhouřili oči a už zvonil budík. Půl jedné! Přepážka by měla být otevřena. Ihned jsem vzal telefon a volal. “Mají ho tam! Našel se v letadle a můžeme pro něj přijet!” sdělil jsem radostně Jitušce. Jediný problém byl, že přepážka zavírala v šest ráno. Museli jsme tam jet rovnou v noci. Neměli jsme vlastní venkovní klíče, a tak Jituška zůstala a čekala, než se vrátím, že mi pak otevře.
Stál jsem na ulici před domem. Byla tma a nikde ani živáčka. “Jak se teď dostanu na letiště?” Bylo to přes deset kilometrů. Začal jsem uvažovat nad noční procházkou. To bych do šesti asi zvládl, ale z ničeho nic se ale na silnici objevil osamělý tuktuk (malá motorová tříkolka se stříškou, která obvykle plní funkci taxíku). Zastavil jsem ho a zjistil jsem, že mě odveze tam i zpět za 8 dolarů. Neváhal jsem a nasedl. Asi za hodinku jsem byl zpátky i s foťákem, Jituška měla velkou radost. Zapluli jsme opět do peřin a těšili jsme se na poznávání Srí Lanky. Ráno jsme ještě poděkovali našim hostitelům za všechnu pomoc a vydali jsme se na dlouhou cestu na jih, do městečka Deniyaya, kde na nás měl čekat trek skrz deštný prales.
Mapa naší cesty po Srí Lance
