Po návštěvě nádherného dánského národního parku Thy jsme pokračovali na severozápad. Pomalým tempem jsme projížděli nádhernou krajinou plnou zálivů, jezer a mokřadů. Kam až oko dohlédlo se točily větrné elektrárny a z okének jsme pozorovali hejna ptáků nad vodními plochami. Asi v polovině cesty jsme se zastavili u jezera Midtsøen Bygholm Vejle a navštívili jsme ptačí pozorovatelnu. Zírali jsme na spousty opeřenců různých druhů. Vlastně ani nešlo o nijak velkou vodní plochu a o to víc nás překvapilo to množství života.

Lønstrup

Po asi hodině cesty jsme dorazili na fascinující místo – k majáku Rubjerg Knude. Stojí na vysokém větrem bičovaném písečném útesu a je obklopen několika zvlněnými dunami. Síla moře a vichru působí enormní erozi a krajina se přetváří „v přímém přenosu“. I maják samotný se po zhruba 120 letech existence octl na okraji ubývajícího útesu. Měl být zbourán, ale díky velké popularitě se nakonec rozhodlo o jeho záchraně. Připravily se kolejnice, nové uložení a po velkolepé akci se maják přesunul o 70 metrů do vnitrozemí. Tam by měl zůstat v bezpečí dalších několik desítek let.

Z majáku jsme vyrazili na hezkou procházku podél pobřeží, až do nedalekého městečka Lønstrup. Cesta vedla nejprve přes duny a poté po travnato-písčitém útesu až k okraji obce. Davy lidí skotačící v písku jsme nechali za sebou. Svítilo slunce, bylo příjemných dvacet stupňů a mohli jsme se tak radovat, že jsme unikli parným srpnovým dnům v Čechách. Celou dobu jsme se kochali nádhernými výhledy na moře hluboko pod námi i na maják, který jsme nechali za sebou. Výlet jsme zakončili v útulné Lønstrupské kavárně umístněné přímo v keramické dílně.

Skagen

K večeru jsme dorazili až do města Skagen v nejsevernější části Dánska. Leží na okraji dlouhého, úzkého poloostrova a v jeho okolí jsme našli spoustu zajímavých míst. Jako první jsme se podívali na několik bunkrů z druhé světové války. Odtud naše kroky zamířily k mysu Grenen. Přímo tam na úplné špici pevniny se potkává Baltské a Severní moře. Od každého z nich jdou vlny ve svém vlastním směru, a právě na tomto výběžku se potkávají. Mohli jsme pozorovat podivnou hranici tříštících se vln, která se táhla od našich nohou až kamsi do dáli. Slunce se již téměř dotklo obzoru a krajina se zahalila do zlatavých odstínů. Na jedné straně se tyčil velký maják Skagen a na druhé se donekonečna táhla hladina dvou moří.

Už se pomalu stmívalo, ale my jsme chtěli stihnout navštívit ještě jedno místo. Kostel sv. Vavřince, který je zasypaný pískem. Pochází až ze čtrnáctého století a v době své slávy to byl největší kostel v regionu. Postupem času se ale ztrácel pod putující dunou. Během osmnáctého století už byl natolik zasypán, že bylo potřebo prokopat si cestu před každou mší. Když už byla situace neudržitelná, místní kostel opustili a zbourali. Jeho věž nicméně zůstala stát a během času mizela pod vysokou vrstvou písku. Dnes dosahuje terén téměř do úrovně střechy bývalého sálu.

Původně jsme se chtěli zastavit ještě u největší pohyblivé duny v severní Evropě – Råbjerg Mile. Byla ale už úplná tma a tohle místo jsme nakonec vynechali. Tím jsme zakončili dánskou část naší výpravy do Skandinávie. Příští ráno jsme zamířili do přístavu Hirthals a nalodili jsme se na trajekt do Kristiansandu v Norsku.

Pokračovat na další díl

Autor