Cesta na sever

Už jako dítě, když jsme jezdili s rodiči do Itálie, jsem si zamiloval pohledy na špičaté vrcholky Alp. Týdenní výlet se střední školou na Malou Fatru mě nadchnul pro hory natolik, že jsem se tam ještě ten rok vrátil a užíval si krásné výhledy z hřebenu. Procházky v horách jsem si zamiloval a s postupem času mě to začalo táhnout na sever. Mojí první návštěvu Norska jsem podniknul spolu s kamarády v roce 2015. Půjčili jsme si v Oslu auto a během necelého týdne jsme objeli středo-západní oblast. Byl jsem nadšen místní přírodou, horami, vodopády, fjordy, klikatými silničkami přes průsmyky i lidmi. Od té doby uplynul nějaký čas. Viděl jsem Švédsko, Dánsko, Finsko a pobaltské republiky. Norsko mě ale opět táhlo víc a víc.

Začátkem jara roku 2017 jsme se s Jituškou rozhodli vyrazit na sever, a to rovnou za polární kruh, na Lofoty. Dlouho jsem kombinoval letenky, autopůjčovny a vlaky tak, abychom si tuhle dovolenou mohli užít a finančně jsme jí utáhli. Nakonec vznikl následující plán: Letecky do Osla, odtud vlakem do Bodø, tam si půjčit na týden auto, projet Lofoty, odtud trajektem zpět do Bodø, vnitrostátním letem do Osla, které si poslední den prohlédneme a pak domů. S nadšením jsme koupili letenky, jízdenky na vlak, zarezervovali auto, hostely v Bodø a Oslu. Čekání to bylo dlouhé, balení náročné, ale 13. července jsme hodili krosny na záda, sedli na metro a vyrazili na Pražské letiště.

Mapa naší cesty na Lofoty v červenci 2017. Přejezd vlakem do Bodø a okruh autem přes Lofoty.

13. 7. 2017 Dobíhání a čekání

Několik dní před odletem mi přišla zpráva od Norwegian aerolinek, že bude odlet posunut o hodinu. Nedělal jsem si s tím velké starosti, z letiště v Oslu nám měl jet vlak na sever až 3 hodiny po příletu. Tak bezproblémové to ale nebylo. Ukázalo se totiž, že zpoždění mívá tendenci narůstat, a tak jsme při čekání na letišti pomalu začínali kontrolovat čas. Hodina a půl… to je ještě v pohodě, dvě hodiny… to zvládneme. Pak dorazilo letadlo. Vzlétli jsme tedy se zhruba dvouhodinovým zpožděním a říkal jsem si, hodinka na vyzvednutí batohů a přechod na nádraží přímo na letišti… není se čeho bát. Přistáli jsme, šli si k pásu pro batohy a ono nic. Čtvrt hodiny, půl hodiny, tři čtvrtě, pořád nic. Když už jsem zoufale lovil letenky z Osla do Bodø, abychom nepřišli o rezervaci auta, najednou se rozjel pás. Šest minut před odjezdem vlaku se objevily naše batohy, naštěstí byly mezi prvními. Drapli jsme krosny s ještě svázanými popruhy a utíkali jsme k nádraží. Jituška vyrazila vpřed. Nevím, jak to dělá, ale vždy se jí podaří najít rychlou a bezpečnou cestu davem. Na chviličku jsme zpomalili, ale viděli jsme, že máme tři minuty a nádraží už nebylo daleko, tak jsme zas vyrazili plnou rychlostí. Seběhli jsme na nástupiště, asi třikrát se nadechli a už jsme viděli přijíždět vlak. Stihli jsme to, ale bylo to o fous. Kdyby nám nevyložili batohy mezi prvními, sedíme tu na letišti a řešíme co dál. Nastoupili jsme a sesunuli se do svých sedadel. Snědli jsme každý malou tyčinku, napili se a nafoukli polštářek. Ten jsme dostali společně s dekou v rámci noční cesty vlakem. Vlak si to hnal severskou, lehce potemnělou krajinou. My jsme podřimovali v sedačkách a dívali se z okének.

14. 7. 2017 Za polární kruh

Kolem sedmé hodiny ráno jsme vystoupili v konečné stanici Trondheim. Měli jsme asi hodinu času do odjezdu dalšího vlaku. Napadlo nás, zajít se podívat alespoň na proslulé Trondheimské domy na pilířích a katedrálu, kde bývali korunování Norští panovníci. Bylo to sice docela blízko nádraží, ale přesto jsme vyrazili svižným tempem, abychom se do hodinky vrátili zpět. Na katedrálu Nidaros Domkirke jsme se jen podívali přes plot a pokračovali jsme k mostu, odkud bylo hezky vidět na barevné dřevěné domky. Rozhodně stálo za to, se na to místo podívat. Krásné pastelově barevné stavby stojící na pilotech se zrcadlily na hladině poklidné řeky ústící do moře. Nemohli jsme se dlouho kochat a museli jsme zpět na nádraží. Tam jsme si ještě koupili svačinu do vlaku. Byla na naše poměry hodně drahá. Budeme se asi muset omezit, Norsko není levná země.

Na nástupišti jsme čekali na vlak do Bodø a v plánovaný čas odjezdu se ozvalo z reproduktorů: „Omlouváme se za zpoždění, vlak přijede za pět minut, připravujeme ho.“ Usadili jsme se s batohy na nástupišti a čekali. Pět minut na devítihodinové cestě přeci nic není, jenže po pěti minutách se hlášení opakovalo a zpoždění o dalších pět minut vzrostlo. Když se stejné hlášení ozvalo podvanácté asi o hodinu později, museli jsme se smát. Vlak nakonec přijel, my jsme nastoupili a vyrazili vstříc polárnímu kruhu. Cesta hezky ubíhala a z oken jsme pozorovali Norskou krajinu. Odpoledne se příroda za městem začala prudce měnit. Stromy zmizely a tráva byla také pryč. Blížili jsme se k průsmyku v národním parku Saltfjellet a Svartisen. Z rozhlasu ve vlaku se ozvalo hlášení, že právě projíždíme přes polární kruh a za oknem jsme si všimli velkého globusu u nedaleké silnice. Okolo byla jen pustina, místy sníh a v dálce bílé vrcholy hor.

Kolem páté hodiny večer vlak dojel do konečné stanice Bodø. Železnice odtud dál již nepokračuje. Vystoupili jsme ven a ihned nás překvapilo severské počasí. Z domova jsme vyráželi, když tam bylo slunečno a třicet stupňů. Tady na nás čekal vítr, hustý déšť a deset stupňů. Navlékli jsme na sebe bundy, pláštěnky i batohy. Vyrazili jsme směrem k autopůjčovně, kde nás měli čekat asi za hodinku s vozem. Prošli jsme městem a dorazili k malé pobočce, kde nikdo nebyl. Zavolali jsme na uvedené telefonní číslo a asi za deset minut přijel pán, vzal nás dovnitř a vylovil papíry. Objevila se první drobná komplikace. Měl jsem jen debetní kartu a tu prý sice vezme, ale zablokuje si na ní zálohu, což bylo asi čtyřicet pět tisíc. „Z čeho bychom žili ten týden tady?“ říkal jsem si. Museli jsme problém vyřešit tak, že jsme si zaplatili plné pojištění vozidla a tím se snížila výše zálohy. Pán nás odvezl na parkoviště u letiště a předal nám auto. Mohli jsme jet poznávat sever.

Hned při výjezdu z Bodø jsme se dokázali ztratit, a ještě k tomu tak nešikovně, že jsme nejprve projeli mýtnou bránou nad výjezdem z města. Po chvilce jsme si všimli našeho špatného směru. Museli jsme se tedy vrátit zpátky, přičemž jsme projeli bránou podruhé. Nakonec nám strhla peníze ještě třetí brána, kterou jsme podjeli již na správné cestě. Pomalu se blížil čas odlivu, když jsme přijeli k úžině Saltstraumen. Vyskytuje se tam jeden z nejsilnějších přílivových / odlivových proudů na světě. Zastavili jsme na parkovišti, oblékli si pláštěnky a vyběhli na most nad úžinou. Zrovna byl největší odliv a vypadalo to, jako by se do moře vlévala bujará řeka.

Kousek od parkoviště byl supermarket, kde jsme nakoupili nějaké základní potraviny – chléb kneipenbrott (nejlevnější), sýry, chipsy a trochu zeleniny, která je ale v Norsku hodně drahá. Večer jsme pokračovali do města Fauske a najednou se před námi, kousek od cesty, procházel los. Přibrzdil jsme, abychom si ho prohlédli, ale on odběhl pryč. Zírali jsme. Hned první den a vidíme losa. Bylo již docela pozdě večer a po předchozí noci ve vlaku jsme byli unavení. Mířili jsme k národnímu parku Rago, kam jsme měli v plánu jít příští den. Chtěl jsem ujet alespoň ještě kus, abychom ráno mohli rovnou do hor. Bylo deštivo a podél silnice jsme se zastavili u některých malých vodopádů. Ten den jsme je ještě nadšeně fotili, ale myslím, že by nemělo smysl sem tyto fotky dávat. V porovnání s tím, co jsme viděli o den později, to byly jen drobné potůčky. Na benzínce u města Fauske jsme provedli základní večerní hygienu a pokračovali na sever. Chvilku nám trvalo, než jsme našli poklidné parkoviště dál od měst, kde bychom mohli přespat. Ani jsme nestavěli stan. Venku bylo stejně mokro a trochu pršelo. Jen jsme sklopili sedačky, hodili přes ně spacák a za chvilku jsme již podřimovali. Pokud člověk nemá na cestách ubytování, mít auto je rozhodně skvělé. Jituška to shrnula nejlépe: „Neprší tu, je tady teplo, takový malý pojízdný domeček.“

Pokračovat na další díl

Autor