Island – Diamantový okruh (6)
14. 7. 2018 Jezero Mývatn
Po předchozí noci v postýlkách jsme bylo vyspaní, nabití energií a připraveni hltat cestovní zážitky. Město Akureyri bylo za námi a my jsme pokračovali po okružní silnici na východ. První zajímavá věc, na kterou jsme ten den narazili, byl vodopád Goðafoss. Nacházel se jen kousek od parkoviště, takže nebylo potřeba daleko chodit. Byl poměrně nízký, ale zato jím protékala mohutná řeka. Masa vody pěnila, burácela a padala v mnoha pramenech dolů. Přišli jsme až k samotnému okraji vodopádu, přeskočili jsme několik rozuteklých pramenů řeky a dívali jsme se, jak se voda valí do strže přímo pod námi. Byl odtud krásný výhled.
Severovýchodní Island a diamantový okruh
O kousek dál jsme ještě navštívili kavárnu v malé vesničce, kterou procházela cesta a pak nás již čekal diamantový okruh. To je okružní trasa procházející mnoha krásnými místy na severovýchodě ostrova. Začíná u jezera Mývatn, jehož okolí je plné bublající vody, síry a lávových polí. Pokračuje přes Húsavík, odkud se vyplouvá za velrybami, do kaňonu Asbyrgi. Poslední část okruhu vede okolo rudých hor a vodopádu Dettifoss zpět na hlavní silnici. Název “diamantový” vznikl nejspíš proto, že se jedná o alternativu zlatého okruhu nedaleko Reykjavíku, ale tento je méně navštěvovaný, a přesto v mnohém hezčí.
Blížili jsme se k jezeru Mývatn a jako první nás upoutala hora Vindbelgjarfjall. Stála úplně osamocená v rovinaté krajině a hned nám bylo jasné, že odtud musí být úžasný výhled na jezero. Dokonce se během odpoledne roztrhaly mraky a vysvitlo slunce, což úplně vybízelo k menší túře. Zastavili jsme na parkovišti, sbalili malou svačinku a už jsme šlapali za ťukání trekových holí. Prošli jsme oblastí nízkých křovisek a zakrslých stromků až k úpatí hory, odkud jsme začali zvolna stoupat. Přestože jsme byli hned u hlavní silnice, moc lidí tam nechodilo a jen občas jsme potkali někoho, jak slézá dolů. Výstup byl strmý, ale ne příliš dlouhý a asi za hodinu jsme stanuli na vrcholu. Všude kolem nás byla jezera. Nejen to velké, Mývatn, ale i nepřeberné množství malých jezírek a tůněk. Mezi nimi se klikatily jasně zelené plochy plné trávy, mechu a křovisek. V dáli jsme viděli různobarevné kopečky a hory, které byli místy sytě červené, černé, světle hnědé anebo stejně zelené jako krajina u jezer. Nad námi zvolna pluly maličké obláčky a bylo nám krásně. Nasvačili jsme se, natočili jsme časosběr a požádali jednoho cestovatele, aby nás vyfotil. Nahoře bylo tak hezky, že i Mumínek vylezl z batohu a uráčil se pózovat před fotoaparátem.
Po návratu z výšlapu jsme se přesunuli na druhou stranu jezera a dorazili na opravdu zvláštní místo. V oblasti kolem kopce Námafjall je sytě žlutočervená půda a na spoustě míst vyvěrá horko z podzemí různými způsoby. Viděli jsme podivné kamenné komíny, ze kterých se valilo obrovské množství kouře a zahalovalo celou oblast. Kouř byl nejen vidět, ale i cítit. Smrad zkažených vajíček ale nemohl zkazit zážitek, ani zmírnit úžas. Procházeli jsme kolem tůní plných bublajícího bahna a zvolna jsme stoupali až na vrchol kopce. Tam bylo zase spoustu podivných skalnatých útvarů zbarvených od jasně žluté až po černou. Rozhlédli jsme se po okolí a všimli jsme si, že se počasí prudce mění. Od západu se hnala bílá mlha, která se mísila se sirnými výpary a zvolna zahalila skoro celou oblohu. Jen nad jezerem Mývatn byly ještě vidět paprsky slunce. To nám ale nemohlo zkazit zážitek z tak úchvatného místa. Všimli jsme si zajímavých tvarů malých kamenů, které ležely všude okolo. Některé byly zabarvené jakoby sírou a jiné měly naopak zvláštní krystalickou strukturu.
Když jsme se dosytosti nabažili kouře a síry, popojeli jsme zase o kousek dál. Nedaleko od Námafjallu se totiž nacházela jeskyně Grótagjá plná horké vody. Od zemětřesení před několika desetiletími se tam již nedá koupat. Voda má moc vysokou teplotu. Jedná se ale o úchvatné místo, které se proslavilo mimo jiné lechtivou scénou ze seriálu Hra o Trůny. Vlezli jsme dovnitř a prohlíželi si zvláštní, zčásti zatopený prostor. Počkali jsme, než odejdou turisti a pokusil jsem se o fotografii s dlouhým časem závěrky na akční kameře. Trochu nemilé bylo, že jsme se s Jituškou oba nezávisle na sobě praštili do hlavy o nízký kamenný strop.
Okolí jezera Mývatn je přímo nabité nádhernými místy a mohli bychom tam klidně strávit několik dní bez větších přesunů. Už byl ale večer a my jsme chtěli příští den pokračovat dál. Přesto jsme podnikli ještě jednu zastávku. Nedaleko jeskyně leželo přírodní koupaliště Mývatn Nature Baths. Byl to vlastně takový menší bratříček proslulé modré laguny. Nebyl to běžný bazén, spíš částečně původní a částečně uměle vykopaná rozlehlá prohlubeň ve skále zaplněná vodou z horkého podzemního pramene. Poblíž bylo postaveno zázemí se šatnami, sprchami, a dokonce i s občerstvením. Přijeli jsme až kolem desáté hodiny, což bylo vlastně dobře, protože tou dobou tam již nebylo přelidněno. Vstup byl nákladný. Zaplatili jsme okolo 1000 Kč na osobu, ale stálo to za to. Ponořili jsme do krásně teplé vody, ze které bylo vidět na okolní hory a zapadající slunce. Koupaliště bylo opravdu velké a mohli jsme si vybírat i teplotu podle toho, jak jsme byli daleko od vyvěrajícího pramene. Někteří turisté si relaxaci ještě zpříjemňovali pitím piva z kelímku, který jim personál ochotně podával rovnou do vody. My, jakožto abstinenti, jsme té možnosti sice nevyužili, ale stejně jsme se rochnili až do konce otevírací doby.
Od jezera to bylo ještě docela kus cesty do kempu v síti Camping Card – pro nás zdarma. Uvažovali jsme sice i nad místním placeným, ale stejně byl plný. Měla to být pohodová cesta s krátkou nezpevněnou částí, ale zdání klame. Nejprve se zhoršilo počasí. Mlha zhoustla natolik, že jsme viděli sotva deset metrů. Přijeli jsme na místo, kde se ještě k tomu zrovna stavěla silnice. V tu chvíli tam byl ale jen navezený štěrk, jehož nejmenší kameny byly velké asi jako pěst. To pro naše auto nebylo ideální. Asi desetikilometrový úsek jsme nakonec jeli na jedničku a trvalo to neuvěřitelně dlouho. Konečně asfaltka a kemp. Umoření jsme postavili stan a uvelebili se. Tentokrát oba na pohodlných karimatkách.
Stanování a nocování – Původně jsme měli v plánu nocovat na Islandu podobně, jako v Norsku. To znamená najít hezké místo, postavit stan, a nebo jen zaparkovat dál od civilizace a přespat v autě. Při plánování jsme ale zjistili, že stanování mimo kempy i spaní v autě je nelegální. Řešili jsme co dál a naštěstí jsme objevili tip na kartičku Camping Card. Koupili jsme jí a tím pádem jsme mohli spát v kempech jen za cenu místní daně (asi 70 Kč). Kartička samozřejmě nebyla levná, ale na ty 3 týdny se to hodně vyplatilo. Přijímali jí asi ve čtyřiceti kempech po celém Islandu. Většinu dovolené jsme tak strávili ve stanu. Jen jednou jsme spali v autě kvůli počasí a čtyřikrát jsme si dopřáli ubytování.
15. 7. 2018 Húsavík – velryby a vycházka do mraku
Následující den jsme přijeli do Húsavíku, malého a hezkého přístavního městečka na severním pobřeží Islandu. Jeho hlavní popularita tkví v plavbách za pozorováním velryb. Jituška má velryby moc ráda a možnost se za nimi podívat jí nadchla. Já jsem plavbu širým oceánem po předchozích zkušenostech s mořskou nemocí zavrhl a vyrazil jsem místo toho na horu nad městem. Zamával jsem tedy Jitušce v přístavu a vydal jsem se na výšlap. Bylo krásné slunečné počasí a udělalo se příjemně teplo, skoro patnáct stupňů.
Opustil jsem Húsavík a vydal se po turistické stezce. Stoupal jsem skrz maličký lesík, na který navázala úzká pěšinka mezi vysokým porostem fialových lupin. Tam jsem si promáčel kalhoty, ale na sluníčku mi to vůbec nevadilo. Po nějaké době jsem dorazil na vrchol a bylo to úchvatné. Mírný větřík hnal mraky, které nejprve zahalily celou horu do neprostupné mlhy. Po chvíli ustoupily a mohl jsem se kochat pohledem na Húsavík, zátoku a okolní krajinu. Mraky se zase vrátily, ale jen na krátko, pak klesly těsně pod vrchol a připadal jsem si jako bych stál nad bílou peřinou, která přikryla všechno pode mnou.
Jituška byla také nadšená. Viděla keporkaka. A ne jednoho. Viděla jich sedm a z toho se jeden předváděl a plácal ploutví o hladinu. Prý jsem ale udělal dobře, že jsem zůstal na pevnině. Loď se houpala opravdu hodně. Potom, co jsme se opět sešli, jsme spolu zamířili do moc zajímavého velrybího muzea. Kromě spousty koster včetně plejtváka obrovského nám pustili i zajímavý dokument o životě keporkaků, a i já jsem se mohl alespoň trochu pokochat pohledem na úchvatné mořské tvory.
Zvolna se přiblížil večer a my jsme se vydali podél pobřeží na východ. Užívali jsme si podivné úkazy počasí. Nejprve se zatáhlo, spustil se déšť a vše zahalila neprostupná mlha. Po asi deseti minutách jsme vyjeli z mlhy ven a naskytl se nám pohled na sluncem prozářené útesy a nádherné moře. Vyběhli jsme z auta a čekal na nás nádherný výhled. Kousek od nás, nad sytě modrou hladinou i zeleným pobřežím, ležel hustý bílý koberec mlhy, kterou jsme před chvílí projížděli.
Sotva jsme sedli do auta a vyrazili dál, vjeli jsme opět do mlhy a deště. Ten den jsme cestu ukončili v kempu v Ásbyrgi. Bylo znát, že jsme přímo na okraji národního parku. Kemp byl velký, bylo tam spoustu lidí, sprchy byly předražené a nesmělo se vařit uvnitř. To jsme zjistili bohužel tak, že se nějaký chlapík dost nehezky obořil na Jitušku, když si spokojeně vařila mimo dosah větru a deště.
16. 7. 2018 Kaňon, rudé hory a obří vodopád
Probudili jsme se opět do sychravého dne a naše nálada tentokrát odpovídala počasí. S mírnou nechutí jsme provedli klasický ranní rituál – vaření, mytí a sklízení stanu. Jako první zastávka na nás čekalo dno kaňonu v Ásbyrgi. Zastavili jsme na parkovišti a vyrazili jsme pěšky k dolíku uprostřed propasti. Místo to bylo opravdu zvláštní. Jakýkoli zvuk způsoboval hlasitou ozvěnu od skal obklopujících malé jezírko. Jeden průvodce, který přišel se skupinkou turistů se tam dal do zpěvu. Jeho silný hlas rezonoval údolím, a i nám to trochu zvedlo náladu. Nezdržovali jsme se ale dlouho a vydali jsme se na jih po diamantovém okruhu.
Asfalt brzo skončil a cesta byla jen prašná, klikatá a hodně kopcovitá. Nějakou dobu trvalo, než jsme se přesunuli až k turistické trase na malou horu Rauðhólar. Venku pořád pršelo, ale byli jsme zvědaví na vyhlášené sytě červené kopce. Nakonec jsme se nenechali zastrašit počasím a vyrazili jsme do deště. Jako první jsme narazili na zvláštní čedičové útesy u široké řeky. Vypadaly, jako by nebyly z tohoto světa. Byly to útvary plné hranolů se šestiúhelníkovým profilem, které se vynořovaly z hustého porostu nízkých zelených keřů. Nějakou dobu jsme se proplétali mezi křovím a balvany, až jsme dorazili k velké jeskyni. Déšť mezitím zesílil a my jsme byli rádi, že se máme kam schovat.
Po krátkém odpočinku jsme se vydali dál. Překonali jsme malé stoupání a před námi se objevila hora Rauðhólar. Měla opravdu sytě rudou barvu, která se v polovině střídala s černou. To vytvářelo zvláštní kontrast s okolní krajinou, která byla celá zelená. Po hřebenu vedla úzká vyšlapaná stezka a pod ním se táhla do dáli řeka Jökulsá á Fjöllum. Kousek před samotným vrcholem jsme narazili na ceduli zakazující vstup. Množství turistů totiž začalo způsobovat erozi a hrozilo, že by Island o tohle nádherné místo přišel. Pořídil jsem tedy několik fotografií zdálky a zamířili jsme zpět na parkoviště.
O několik desítek kilometrů dál jsme zaparkovali u nejmohutnějšího evropského vodopádu, u Dettifossu. Pršelo, foukal vítr a od vodopádu se hnala hustá mlha plná kapiček. I tak se nám naskytl pohled, při kterém člověk nemá slov. Velká řeka se rychle hnala údolím a brala s sebou spoustu bahna a snad všeho, co jí mohlo stát v cestě. Za dunění a hřmotu padala do hluboké propasti, jejíž dno nebylo téměř vidět ve změti vody a pěny. Připadali jsme si tam maličcí jako mravenci.
Dettifoss byl poslední zastávkou na diamantovém okruhu a my jsme se vrátili na okružní silnici. Zamířili jsme dál na východ a před námi byla obrovská pustina. Asi za hodinu jsme na jednom parkovišti jsme našli ceduli informující o výskytu sobů. Byli jsme zvědaví, jestli nějakého neuvidíme. Popojeli jsme jen pár set metrů a hle! V dálce jsou tři sobi. Vrátili jsme se na parkoviště a vydali se na výpravu. Opatrně jsme se plížili na kopeček, za kterým jsme je předtím spatřili. Už jsme tam skoro byli a… ovce. Byly to ovce. Jen byly o něco větší než většina těch, které jsme cestou viděli.
Ten večer jsme zastavili ještě u menšího vodopádu Fetifoss. Jituška už byla “převodopádovaná” a tak jsem vyběhl v tričku s tím, že se jen krátce podívám. Utíkal jsem do kopečka a on byl větší, než se zdál zespoda. Taktak jsem ho vyběhl. Nahoře jsem pořádně funěl, byl div, že jsem se udržel na nohou. Prohlédl jsem si padající vodu, udělal fotku a jeli jsme dál skrz nekonečnou černou lávovou poušť. Až pozdě v noci (pokud se tomu dá na letním Islandu říkat noc) jsme dorazili do kempu v Seidisfjörduru. Byl hodně plný, ale našli jsme místo na stan a uložili se ke spánku. Diamantový okruh byl nádherný a ještě dlouho jsem třídil množství fotek, které jsem si odtud přivezl.
