Před námi čekalo nejjižnější místo naší cesty Patagonií – Ohňová země a Argentinská Ushuaia, která je mimo jiné i nejjižnějším městem planety a přezdívá se „fin del mundo“ (konec světa). Vyrazili jsme na jihovýchod po silnici číslo 9 a rychle jsme ukrajovali kilometry skrz rozlehlou patagonskou step. Míjeli jsme stáda lam, občas několik nandu, a dokonce jsme narazili i na mělké jezírko plné labutí a plameňáků.

Odpoledne jsme přijeli do jednoho z nejpodivnějších míst naší cesty. Jmenovalo se Estancia San Gregorio. Před několika desítkami let to bývala velká farma, ale dnes budovy postupně chátrají. Vypadalo to tam jako opuštěné městečko z divokého západu. Většina domů ještě stála, ale okna byla rozbitá, omítka opadávala a uvnitř byly pozůstatky bujarých oslav. Okolní pozemky zarůstaly křovím, jak si příroda brala zpět svou půdu. Kousek pod farmou se na pláži rozpadaly vraky dvou lodí. Z lodi Ambassador postavené roku 1869 již zbyla jen kostra. Palubu i dřevěné obložení dávno vzal čas a na pláži zůstaly ležet jen kovové části trupu. Připomínalo to kostru velryby, až na rezavé nýty a ulamující se plech. Druhá loď ležící kousek opodál byla o trochu novější. Mohli jsme si prohlédnout zbytky paluby i úctyhodný obrovský parní kotel, který ležel částečně zabořený v mokrém písku.

Chvilku jsme si prohlíželi lodě, udělal jsem několik snímků a pak jsme zamířili na opačný konec farmy. Byl to o poznání děsivější pohled. Nahlédli jsme skrz vysklená okna do jedné z větších budov. Nejprve jsme spatřili obrovské hromady prastaré ovčí vlny, které pokrývaly velkou část podlahy. Jak se naše oči přizpůsobily šeru, spatřili jsme mezi vlnou spousty kostí, kůží i dávno mrtvé ovce. Jako by je všechny pobili, zavřeli farmu a nechali je ležet uvnitř. Trochu otřesení jsme zamířili zpátky do auta a odjeli jsme směrem k přívozu mezi pevninou a Ohňovou zemí.

Příští den ráno jsme se rozhodli vyvážit tenhle zážitek něčím roztomilým. Vydali jsme se za kolonií tučňáků patagonských (jinak zvaných také královští – pingüino rey). Je to druhý největší druh tučňáka a v celé Jižní Americe je pouze jediná kolonie. Ostatní jsou rozesetí po ostrovech blízko Antarktidy, ale v roce 2010 se z ničeho nic usídlilo osm jedinců v zálivu Bahía Inútil na Ohňové zemi. Dnes je jich již několik desítek a pravidelně, rok, co rok, se vracejí na stejné místo. Pozorovali jsme je dalekohledem z uctivé vzdálenosti v malém přístřešku. Mohli jsme si dobře prohlédnout zlatavé límečky i oranžové peří kolem hlavy, které skutečně připomínalo královskou korunu.

Samotná Ohňová země se nám na mapě zdála, jako malý ostrůvek přilepený k jižnímu cípu Ameriky. Silnice od přívozu do města Ushuaia byla ale dlouhá více než 450 kilometrů. Nebyl to žádný malý ostrůvek. Rozlohou se blížil k velikosti Slovenska, ale žilo tam asi čtyřicetkrát méně lidí. Po dlouhém přejezdu zemí nikoho jsme konečně dojeli na hranici, dělící ostrov mezi Chile a Argentinu. Po vyřízení první části papírování jsme přišli k autu a uslyšeli jsme povědomé syčení od zadní pneumatiky. V té chvíli mohla být už tak z poloviny prázdná. „Přece nebudeme měnit kolo na hranicích…“ pomyslel jsem si. Jen o několik kilometrů dál měla být benzínka a malá vesnice. Rozhodli jsme se, že tam zkusíme dojet. Na Argentinské straně naštěstí nebyla fronta a za chvíli jsme byli na benzínce. Tam jsme dofoukali pneumatiku a vydali jsme se hledat opravnu aut. Nejbližší otevřená byla 80 kilometrů daleko, ale nakonec jsme tam zvládli dojet, aniž bychom museli nasazovat rezervu.

S opraveným kolem jsme pokračovali dál na jih. Krajina se opět začala měnit. Z rozhlehlých zelených travin pozvolna stoupaly malé kopečky, objevovalo se více stromů a před námi stály nejjižnější vrcholky And – takzvané Darwinovo pohoří. Během chvíle jsme projížděli hustým studeným a vlhkým lesem mezi horami a míjeli jsme průzračná jezera. U jednoho z nich jsme dokonce na parkovišti zahlédli mladou lišku. Teplota klesala. Bylo výrazně chladněji než na pevnině. Zatímco v Torres del Paine jsme mívali přes den i kolem patnácti stupňů, tady bylo jen lehce nad nulou.

Po více než dvou měsících na cestě a devíti tisících ujetých kilometrů skrz Patagonii jsme konečně dorazili na „konec světa“. Ushuaia, jako nejjižnější město na planetě, si vzala tento titul za svůj. Strávili jsme tam pět dní a za tu dobu jsme viděli opravdu spoustu konců a „nej“ míst. Nejslavnější samozřejmě byla kýčovitá cedule „Fin del Mundo“ v centru města, ale zavítali jsme i do nejjižnější pošty na světě zvané „Pošta na konci světa“. Kousek opodál končila více než 3000 kilometrů dlouhá silnice vedoucí z Buenos Aires a aby toho nebylo málo, na všech produktech v obchodech se suvenýry bylo také napsáno „Fin del Mundo“. Jinak ale Ushuaia byla hezké, civilizované a poměrně bohaté město, které vlastně vůbec jako konec světa nevypadalo.

Během našeho pobytu jsme podnikli několik treků v národním parku Tierra del Fuego i za nedalekou lagunou Esmeralda. Tamní příroda se teprve v polovině prosince pomalu probouzela ze zimního spánku. Na horách byl ještě sníh a v údolích rozkvétalo různými barvami spoustu květin. Většinu luk si zabraly pampelišky, ale setkali jsme se i se žlutou fialkou nebo s orchidejemi. Lesy byly listnaté, měly sytě zelenou barvu a všudypřítomný mech dodával místu tajůplný ráz. Pozorovali jsme spoustu různobarevných malých ptáčků a na jednom slunném místě jsme narazili i na obrovské hejno žlutozelených patagonských papoušků. Měli zrovna období námluv. Sesedali si po dvojicích na větvičky a jemně se ozobávali.

Abychom nezůstali jen u procházek, vydali jsme se na výlet po moři. Jeli jsme v malé skupince na plachetnici kolem ostrůvků rozdrobených mezi Ohňovou zemí a ostrovem Navarino. Byla to skvělá přehlídka mořského života. Spatřili jsme spoustu lachtanů i obrovitánskou kolonii kormoránů. Museli jich být tisíce a všichni se mačkali na jednom malém kousku země. Průvodci nás vzali na malou procházku po ostrově zvaném „H“. Ano, skutečně je jeho název jen jednopísmenný. Bylo to úplně jako prohlídka botanické zahrady. Rostlo tam spoustu různobarevných květin i nízkých keřů. Ještě před příchodem evropských kolonistů ostrov navštěvovali původní obyvatelé a zůstaly po nich na hromádce drobné kůstky zvířat poblíž bývalého ohniště. Nosili prý minimum oblečení a místo toho se natírali tukem a zahřívali u četných ohňů. Odtud pochází i jméno „Ohňová země“.

Po pěti dnech jsme se rozhodli vyrazit zpátky na sever. Ushuaiu jsme si moc oblíbili. Potkali jsme spoustu milých lidí, a dokonce i místního pána, který navštívil Kutnou Horu a Prahu. Pomalu ale přišel čas, zamířit do Punta Arenas. Zbýval necelý týden do vrácení auta a nechtěli jsme nikam chvátat. Rozloučili jsme se s koncem světa a vydali jsme se za dalšími dobrodružstvími.

Pokračovat na další díl

Autor