Patagonie – Torres del Paine (19) – Čarokrásné putování

Do národního parku Torres del Paine jsme přijížděli z jeho méně navštěvované jihozápadní strany. Jak jsme se blížili ke vstupní bráně, kolem nás se objevovala krásná jezera a daleko vpředu se zdvihala vysoká hradba hor v srdci parku. Byl již večer a po celém dni na cestě jsme chtěli hlavně najít nějaký kemp a odpočinout si. Chvíli nám to trvalo, ale pak jsme objevili hezké místo u řeky jen několik set metrů od parku. Bylo sice na kemp drahé, ale tohle je Torres del Paine. Sem jezdí tisíce zahraničních turistů, a tak se nebylo čemu divit.

Naším prvním cílem v parku bylo Lago Grey a trek na Mirador Ferreira. Jituška se ráno necítila zrovna nejlépe, takže chvíli odpočívala s knížkou, zatímco jsem zamířil na krátký, ale strmý výšlap. Překvapivě tam nebyli skoro žádní turisté. Cestou do kopce jsem potkal dvě skupinky, jak jdou dolů, ale jinak nikde nikdo. Na vyhlídce jsem byl úplně sám a společnost mi dělal jen silný patagonský vítr, který mezi hřebeny hor nabýval na síle. Poryvy útočily s takovou vervou, že jsem byl sotva schopen udělat fotografii. Oči mi slzely, nohy sotva zvládaly udržet stabilitu a moje bunda připomínala plachtu lodi v plné rychlosti. Panorama ale bylo nádherné. Pode mnou se táhlo do všech stran několik jezer a řek a nad nimi hrozivě čněl horský hřeben s vrcholky Paine i Cuerno. Na severozápadě sestupovalo několik ledovcových splazů z obrovitánského Jihopatagonského ledového pole, které se táhne po hřebeni And kamsi do dáli.

Mezitím, co jsem šel dolů na parkoviště, se vichr snesl údolím až k Jitušce sedící v autě. Věděla, co se může za takového počasí stát. Dveře držela pevně a otevírala je opatrně, ale proti silnému poryvu neměla šanci. Vytrhl jí madlo z ruky, zarachotil kov a dveře byly najednou otevřeny více než dokořán. Jituška se rychle vzpamatovala a opět zabouchla. Plechy, panty i karoserie byly zohýbané, ale šrouby nepovolily. Dveře naštěstí šly stále zavřít, a dokonce i maličko pootevřít, aby se dalo vystoupit.

Odpoledne jsme se šli podívat na nedalekou pláž u jezera Grey. Byl odtud nádherný výhled na stejnojmenný ledovec i na obrovitánské modrobílé kry, které doplavaly přes celou vodní plochu až sem. Kousek od pláže se shromažďovaly na místě, kde řeka odváděla vodu z jezera. A právě na tohle místo jsme opět zamířili následující ráno. Tentokrát jsme společně s instruktory a skupinkou dalších pěti turistů nasedli do kajaků a pádlovali jsme po proudu skrz nádhernou krajinu národního parku. Nejprve jsme propluli kolem těch obřích ledových ker. Zpočátku jsme zápolili se silným větrem, ale jak jsme se ocitli uvnitř hlubokého kaňonu řeky, ustal. Kolem nás se tyčily vysoké skály a čas od času jsme pozorovali různé druhy ptáků. Nad hlavami nám létal orel i kondor a kolem řeky se pohybovalo spoustu menších opeřenců. Kaňon pomalu skončil a kolem nás se ocitla otevřená krajina. Viděli jsme vrcholky okolních hor, zdolávali jsme menší peřeje a zkoušeli jsme sílu vichru. Stačilo zdvihnout pádla, správně je natočit a připadali jsme si jako na plachetnici. Vítr se do nich obouval takovou silou, že nás poháněl vpřed.

Poslední den v parku nás čekal proslulý trek k samotným Torres (věžím). Jde o tři vysoké a úzké skály, které se tyčí nad stejnojmenným jezerem. Když jsme se nad tím zamysleli, došlo nám, že se v Patagonii nachází další tři podobná místa. Všechny kromě Torres jsme už viděli a jsou to: Cerro Castillo (podél Carretery Austral), Fitz Roy a Cerro Torre v Argentině. Abych dokreslil podobnost těchto míst, popíšu, co mají vlastně společného. Všechny jsou to až neuvěřitelně špičaté skály, které připomínají hradby či věže. Také kolem sebe vždycky mají několik menších podobně špičatých kamenných útvarů. Pod vrcholky musí být samozřejmě nějaký ten ledovec nebo alespoň sníh z poslední zimy. Jeho voda napájí nádherné horské jezero v kamenitém údolíčku. Na opačné straně vodní plochy je vyhlídka a na ní vede sedm až jedenáct kilometrů (jedním směrem) dlouhá stezka. Ta začíná v lese a končí závěrečným stoupáním po kamenitém terénu. Pro ilustraci přidávám i fotky ostatních vrcholů z předchozích článků:

Překonali jsme ranní lenost i myšlenky na to, že půjdeme už počtvrté podobný trek. Zabalili jsme si oběd a projeli jsme parkem až na jeho severovýchodní konec. Tam jsme spolu se spoustou dalších turistů zaparkovali auto a vyrazili jsme do kopce. Už jsme se nějak smířili s tím, že tady davy budou. Nakonec to nebylo zas až tak zlé a měli jsme dostatek prostoru, abychom si mohli užívat nádherná panoramata po celou dobu chůze. Brzy po prvotním stoupání jsme dorazili ke krásnému kaňonu řeky Ascencio. Odtud jsme pokračovali hustým lesem, který přímo překypoval jasnou zelení. Takovou tou barvou, která se objeví krátce po jarních deštích. Na závěr nás samozřejmě čekalo ještě kamenité pole a nepříjemný vítr, který se hnal od západu horskými údolími. Výhled ale opět stál za to. Obrovitánské kamenité věže na nás vykukovaly z šedivého mraku nad jasně zeleným jezerem pokrytým drobnými vlnkami.

Odpoledne zesílil vítr, přišel drobný déšť a cesta dolů tak byla spíše únavná. Za to ale utíkala docela rychle. Nakonec jsme na treku strávili necelých devět hodin a k autu jsme se potáceli z posledních sil. Najednou jsme si před námi všimli skupinky turistů, jak hledí kamsi na kopec. Došli jsme k nim a ukázalo se, že viděli pumu. Asi o minutku jsme jí nestihli a mezitím zmizela kdesi ve stepi. To byl náš poslední zážitek v Torres del Paine. V nedalekém městě Puerto Natales jsme si dvě noci odpočinuli, abychom měli dost elánu na dlouhou cestu do Ohňové země.