Více než čtyřicetistupňová vedra, která zasáhla Pyrenejský poloostrov nás přesvědčila o tom, že nejlépe bude v té nejstudenější části Španělska. Do Baskicka jsme tak přijeli o několik dní dříve, než jsme původně plánovali. Teploty se skutečně pohybovaly na příjemných pětadvaceti stupních, ale nekonečné kolony aut brzy prozradily, že jsme nebyli sami, koho to sem přilákalo. Místo pro stan v kempu pod majákem v Hondarribii jsme sice našli, ale auto už muselo zůstat venku na ulici. Na náš vkus jsme tak byli možná až příliš natěsnáni na spoustu dalších turistů, ale musím uznat, že krajina v Baskicku, a hlavně oblast podél zálivu, opravdu stojí za návštěvu.

Pobřeží u městečka Hondarribia

Prvním z krásných míst je pobřeží u hranic s Francií. Přímo u majáku na okraji městečka Hondarribia začíná nádherná pěší trasa podél Biskajského zálivu. Klikatí se podél členitého břehu, které je plný ostrých výběžků a nádherných kamenitých pláží s průzračně čistou vodou. Voda je sice v této části Španělska studená, ale to nám nezabránilo si alespoň krátce zaplavat. Stezka se chvílemi vzdálila od moře a my jsme se najednou objevili v hustém kapradí pod korunami stromů. Na rozdíl od většiny Španělska není severní pobřeží vůbec suché. Naopak. Prší tu často a vydatně, takže jsme si místi připadali skoro jako v džungli. Co chvíli jsme přecházeli přes drobné potůčky a obdivovali jsme pestrou flóru. Sychravé počasí a slaný mořský vzduch dodávaly tomuto místu tu správnou atmosféru. Cesta zpátky vedla více vnitrozemím. Brzy jsme opustili hustý listnatý les a objevili jsme se v prosvětleném prostoru plném borovic na stezce, která nás pozvolna dovedla zpátky k majáku.

Přírodní rezervace Aiako Harria

Dalším z míst, které nás v Baskicku nadchly byla přírodní rezervace Aiako Harria. Leží na samotném konci Pyrenejí. Horský masiv tam zvolna klesá, vysoké štíty se mění v mírné kopečky a ty se ztrácejí pod hustou zelenou vegetací. Mezi lesy plnými mechu a kapradí se klikatí spoustu potůčků a řek, které si tu a tam ukrátí cestu do oceánu přes peřeje nebo vodopády. Mezi tím vším se občas objeví poklidná venkovská krajina s pastvinami a osamělými domy.

Po několika krátkých zastávkách jsme se rozhodli, že pro poznání oblasti zvolíme nenáročnou procházku kolem bývalého železného dolu Irugurutzeta. Hned po několika stech metrech jsme zastavili u pozůstatků sléváren. Po mnoha desetiletích si ale příroda začíná brát bývalý průmyslový komplex zpátky. Mezi budovami a pecemi roste tráva a tu a tam i nějaký strom nebo keř. Stejně tak i cesta, která pokračuje vzhůru k důlním šachtám, dnes jeví jen málo známek po bývalé hornické činnosti. O to překvapenější jsme byli, když se vedle nás objevila hluboká stará štola, porostlá liánami. Jako by vypadla z nějakého dobrodružného filmu o hledačích pokladu. Krátký výšlap nás nakonec dovedl až k zamřížovanému vstupu do dolu u hezkého vodopádu. Zastavili jsme na krátkou svačinu a pozorovali život kolem sebe. Voda šuměla, ze stromů se ozýval zpěv ptáků a tu a tam se nám dokonce podařilo zahlédnout jednoho z orlů, který kroužil nad údolím.

Rezervace – Na severní pobřeží Španělska jsme se vypravili uprostřed léta, což je doba, kdy se sem hrnou davy turistů z celého Pyrenejského poloostrova. Díky tomu je spoustu míst plně rezervovaných, což úplně neladilo s naším nahodilým stylem cestování. Kempy byly plné, ubytování se hledalo těžko a před restauracemi často stály fronty čekající na usazení. Na některá místa, jako například skalnatý ostrůvek Gaztelugatxe, jsme se ani nedostali. I přesto se ale dalo najít spoustu krásných cílů, kde jsme jen stěží potkali živáčka.

Urkiola

Třetím nádherným místem v Baskicku byl průsmyk v přírodním parku Urkiola. Nachází se asi půl hodiny cesty jihovýchodně od Bilbaa a jde o oblíbený výletnický a piknikový cíl. V celé rezervaci je spoustu krásných turistických tras, ale my jsme se tentokrát nevypravovali nikam daleko. Inspirovali jsme se španělskými rodinami a rozhodli jsme se podniknout piknik uprostřed nádherného lesa plného pokroucených stromů. Husté koruny poskytovaly příjemný stín před poledním sluncem a jen o pár kroků dál jsme se mohli kochat výhledy na okolní krajinu. Na závěr naší zastávky jsme si prohlédli ještě nedokončený kostel Urkiolako z přelomu 19. a 20. století s jeho nádhernými barevnými vitrážemi. Pak jsme již nechali Baskicko za sebou a vypravili jsme se dál na západ – do národního parku Picos de Europa.

Pokračovat na další díl

Autor