Ráno v pondělí 4. dubna jsme přijeli do Rovaniemi, největšího města finského Laponska. Vypůjčili jsme si sněžnice a vyrazili jsme na krátkou procházku u nedaleké vesnice Vikajärvi. Hned u parkoviště jsme po mostě pro pěší přešli nádhernou řeku Raudanjoki. Mezi ledem a silnou vrstvou sněhu si razila cestu voda z nedalekého jezera. Na druhém břehu jsme opustili vyšlapané cesty a vydali jsme se skrz řídký jehličnatý les do kopce. Byla sice ještě zima, ale sluníčko nás hřálo a vytvářelo nádherné odlesky od zmrzlého sněhu. Občas jsme se zabořili do větší závěje, ale jinak se šlo se sněžnicemi dobře a za necelou hodinku jsme dorazili k rozhledně Vaattunkivaara. Nahoře jsme vybalili malou svačinu a užívali jsme si výhled na lesnatou krajinu i zamrzlá jezera.

Odpoledne jsme vrátili sněžnice a zamířili jsme dál na sever po silnici číslo 4. Nemohli jsme ale opustit Rovaniemi, aniž bychom se zastavili v obchodu s Mumínky. To nás zavedlo přímo k nejpopulárnější místní atrakci. V bodě, kde se cesta protíná se severním polárním kruhem, leží obrovské turistické centrum – Santova vesnička. Vánoční hudba, ozdoby, světla, dekorace, luxusní ubytování, obchody se suvenýry, oblečením, místními produkty a vším, co by si turista mohl přát. I na nás to zapůsobilo a koupili jsme si hrnečky s Mumínky, abychom měly památku na Finsko.

Jituška řídila a já jsem se kochal okolní krajinou. Už od Stockholmu jsme jeli téměř výhradně lesem – jen tu a tam byl přerušen lidskou osadou, řekou nebo zamrzlým jezerem. Přeci jen se ale za těch 1500 km změnil. Stromy byly nižší, objevovalo se více bříz a les nebyl zdaleka tak hustý, jako na jihu. Asi napůl cesty k jezeru Inari jsme zastavili ve městě Sodankylä. Přímo v jeho centru stál gigantický placatý sněhulák. Mohl mít nějakých 5 metrů na výšku a 8 na šířku. Měl tak zvláštní tvar, že jsme se začali smát v okamžiku, kdy jsme ho uviděli. Jako by někdo dal na sebe dvě obrovská kola sýru a na ně kouli představující hlavu. Kromě sněhuláka jsme se podívali ještě na dva hezké severské kostelíky, vystřídali jsme se u řízení a pokračovali jsme dál.

Za několik desítek minut obloha potemněla a spustila se hustá vánice. Padaly vločky velké jako trakaře. Jeli jsme pomalu a říkali jsme si, jak dlouho bude vůbec cesta průjezdná. Za půl hodinky napadlo možná i 10 cm sněhu. Konečně se trochu vyčasilo a z cesty jsme zahlédli hezkou vyhlídku na řeku. Jak jsem zajížděl na parkoviště, všiml jsem si, že není prohrnuté a je tam příliš mnoho sněhu. Volant jsem ale stočil pozdě. Auto trochu sklouzlo a začalo hrabat. Jituška tlačila, co mohla, ale nemohli jsme se odtud dostat. Naštěstí jsme po chvíli zastavili pána, co projížděl okolo. Pomohl nám tlačit a auto se pomaličku vyhrabalo z ledové pasti. Zbytek cesty již probíhal poklidně. Na severu bylo hezčí počasí, a navíc jsme potkali obrovskou samici losa. Jen na nás letmo koukla a pokračovala klidným tempem přes cestu, jako by se nechumelilo.

Večer jsme dorazili do kempu Ukonjärvi u jezera Inari a ubytovali jsme se na pokoji ve dřevěné chatě. Jezero bylo kompletně zamrzlé a dalo se po něm chodit. Dokonce tu měli vytyčenou trasu pro sněžné skútry. Využili jsme toho a šli jsme se podívat na zapadající slunce. Jezero bylo nádherné. Viděli jsme jen jeho zlomek. Je totiž natolik poseté různými ostrůvky, že není vůbec vidět na druhou stranu. Takhle v zimě je to jen rovná bílá plocha, na níž se tu a tam tvoří závěje, jak vítr unáší sníh po povrchu.

Ten večer byla obloha polojasná. Opět jsme doufali v polární záři. Kolem půlnoci jsme si z okna všimli světlých proužků na obloze a vypravili jsme se tedy zpět na jezero. Světelná podívaná byla tentokrát méně výrazná a pouhým okem jsme viděli hlavně vlnky bez výrazného zabarvení. Stačilo ale vzít foťák, nastavit dlouhou expozici a polární záře najednou vynikla v odstínech zelené a fialové.

U jezera Inari jsme zůstávali dva dny. Po dlouhých přejezdech jsme se rozhodli, že nebudeme tentokrát vyrážet nikam autem. Místo toho jsme se vypravili na procházku po jezeře a jeho ostrůvcích. Bylo zataženo, sněžilo, foukal vítr a teploty se jen stěží přehouply nad -10 stupňů. Chůze po jezeře byla i přesto idylická. Malé skupinky stromů obklopené ledem vynikaly před vzdálenějšími kopci zahalenými v mlze. Jak se blížilo odpoledne, počasí se zvolna umírňovalo. Oteplilo se, přestalo sněžit a my jsme mohli nerušeně pozorovat místní ptactvo, jak hledá potravu na ostrůvcích. Večer jsme podnikli ještě jednu procházku. Tentokrát přes jezero Kattajärvi. Už jsme se vraceli na ubytování, když Jituška řekla: „Pojďme ještě kousek po téhle cestě, třeba uvidíme nějaká zvířátka.“ A opravdu. Za několik set metrů jsme narazili na tři soby, jak si poklidně okusují lišejníky.

Ráno jsme se vypravili brzy. Tentokrát nás čekal dlouhý přejezd do Kilpisjärvi na severozápadním cípu Finska. Cesta byla zčásti pokrytá zhutněným sněhem, ale byla sjízdná. Původně jsme chtěli vyrazit po silnici 955, ale kvůli předpovědi počasí jsme to zavrhli. Celý den mělo sněžit a tahle trasa byla málo frekventovaná. Navíc nebyla ani kompletně asfaltová. Jeli jsme tedy zpátky do města Sodankylä a odtud na západ. Až do poloviny cesty byla krajina více méně monotónní, ale pak se začala měnit. Jehličnaté lesy zmizely a místo nich zůstal jen řídký porost nízkých bříz. Kolem nás se objevily hory a zvedl se vítr. Foukalo tolik, že se sněhové jazyky plazili přes silnici a místy jsme museli kličkovat, abychom projeli.

Kousek před cílem jsme zastavili. Trochu jsme se protáhli, rozhlédli a dali si trochu čaje. V tom jsem zjistil, že nemám v autě bundu. „Neee! nechal jsme bundu s čepicí a rukavicemi na benzínce. A nejspíš hned na té první.“ Bylo to už hodně daleko, takže nemělo smysl se vracet. Vylovil jsem z batohu jarní bundu, kterou jsem si bral pro případ hezkého počasí. Nezbývalo, než doufat v oteplení nebo v obchodní centrum v Tromsu.

Na ubytování v Kilpisjärvi nás čekalo hezké překvapení. Chvilku před příjezdem jsme dostali zprávu: „Pokud máte zájem můžeme vám vyměnit váš původní pokoj (s kuchyňkou a bez koupelny) za jiný, který sice nemá sporák, ale je tam vlastní koupelna a sauna.“ Nebylo nad čím váhat. Sauna je sauna, a tak jsme večer strávili poléváním horkých kamenů a pozorováním vánice za maličkým okénkem.

Ráno vysvitlo sluníčko a venku bylo krásně. Teploty se stále držely pod nulou, ale ne tak hluboko, jako předchozí dny. Vzal jsem tedy dvě mikiny přes sebe, na to tenkou jarní budu, čepici půjčenou od Jitušky (měla dvě) a mohli jsme vyrazit na procházku. Zvolili jsme krátkou trasu k jezeru Tshahkajärvi pod horou Saana. Šlo se nám dobře. Stezka byla uježděná od skútrů, tak jsme ani nepotřebovali sněžnice. Vyhlídky byly hezké, ale vypadalo to, že z malého kopce po pravé straně by byly lepší. Cesta nahoru ale nebyla uježděná ani prošlapaná. Nezastavilo nás to a za pár minut jsme se bořili nad kolena ve sněhu. Stálo to za to. Výhled byl nádherný a mohli pozorovat, jak se mraky převalují nad jezery, přes hory a střídavě zakrývají nebo odkrývají slunce.

Na cestu dolů jsme zvolili trochu jinou trasu. Ze začátku jsme se bořili méně, ale jak jsme se blížili k původní uježděné trase, byl sníh hlubší a hlubší. Na posledních dvaceti metrech jsme se propadali po pás. Horší bylo, že jen kousek před námi zrovna odpočívali dva běžkaři a zírali na nás, jako na zjevení. Byli jsme až po hlavu obalení sněhem a brodili jsme se vší silou – chvílemi po dvou, chvílemi po čtyřech, a dokonce jsme se i plazili. Konečně jsme se vyhrabali na cestu, nejistým hlasem jsme pozdravili a šli jsme směrem k autu.

Odpoledne jsme zamířili do norského Trømsa. Kousek před hranicemi se objevil malý outdoorový obchod. Neváhal jsme. Měli tam čepici i rukavice. Předpověď hlásila přívětivější počasí, a tak jsem bundu neřešil. „Dvě mikiny přes sebe a bude mi teplo.“ řekl jsem Jitušce a vyrazili jsme k hranici vstříc novým zážitkům.

Pokračovat na další díl

Autor