Po několika cestách na jih nás opět lákala Skandinávie. Cestu jsme naplánovali na duben roku 2022. Duben je totiž posledním měsícem, kdy je ještě možné spatřit polární záři. V pozdějších měsících již na dalekém severu převáží den nad nocí a pozorování tzv. aurory se stane nemožným. Cestu jsme rozplánovali na 18 dní. Letecky do Stockholmu a odtud vypůjčeným autem po velkém okruhu napříč švédským, finským a norským Laponskem. Protože v dubnu je ve Skandinávii ještě velká zima, zvolili jsme pro tentokrát nocování převážně v chatkách a motelech. Předpověď hlásila noční teploty až -17 °C. Zabalili jsme tedy to nejteplejší, co jsme měli a hurá na cestu!

První dva dny pro nás znamenaly hlavně dlouhý přesun na sever. Když jsme vyzvedli auto a nakupili potraviny v Lidlu, bylo již odpoledne. Čekal nás ještě dlouhý přejezd až na chatu severně od města Sundsvall. Jízda po hlavní silnici E4 utíkala rychle. Mohli jsme pozorovat, jak v okolní krajině přibývá sníh. Kolem Stockholmu byl jen vzácně, ale čím více jsme byli na sever, tím zabíral větší plochy. Jezera byla zamrzlá, a i rozlehlé lesy se zvolna halily do bílého závoje. Pozdě večer jsme dorazili do krásné dřevěné tmavě červené chatky s bílými okny. Vypadala stejně jako většina venkovských budov podél pobřeží Botnického zálivu. Všude jen červená a bílá. Jakoby se ve Švédsku ani jiné barvy nepoužívaly. Jen výjimečně jsme narazili na dům, který byl celý bílý anebo žlutý.

Následující ráno jsme navštívili národní park Skuleskogen. Jedná se o fascinující místo hlavně z geologického pohledu. V poslední době ledové totiž zdejší krajina ležela pod 3 km tlustým ledovcem. Jeho váha stlačila zemskou kůru o celých 800 metrů. To se ale během tání otočilo a terén se vracel zpátky. I v současnosti se každý rok posune o necelý centimetr vzhůru. Samotný národní park je charakteristický kopcovitou krajinou pokrytou řídkým jehličnatým lesem. Tu a tam se mezi zelení objeví kameny, větší skály i hluboké průrvy. Na začátku dubna byl sníh stále hluboký, ale zhutněný po dlouhé zimě. Po vyšlapaných stezkách jsme mohli jít i bez sněžnic. Vyrazili jsme ze západního vchodu do parku a podnikli jsme krátkou – asi pětikilometrovou procházku přes dvě vyhlídky. Jarní slunce se již opíralo do zmrzlé krajiny a teplota pozvolna stoupala k nule. Užívali jsme si krásného počasí, pozorovali jsme ptactvo ve větvích a rozhlíželi jsme se po celém parku až k hladině moře na opačné straně.

Se západem slunce jsme dorazili do městečka Gammelstad. Uprostřed stál kostel a okolo něj se rozbíhalo několik ulic obložených maličkými dřevěnými domky. Všechny byly samozřejmě červené s bílými okny, což spolu se sněhovými závějemi působilo přímo romanticky. Zaujalo nás, jak byly všechny domky malé – obvykle s jedinou místností. Důvod byl ten, že v severním Švédsku bývaly farnosti rozlehlé a kostely byly od sebe daleko. Věřící se k nim sjížděli na křesťanské svátky několikrát do roka. Kolem kostela tak vzniklo městečko plné malých chatek, které byly obývány poutníky jen několikrát do roka. Během svátků se tak z téměř opuštěné osady stalo město pulzující životem. Lidé nechodili jen do kostela, ale probíhaly i sňatky, schůze, obchody nebo také soudy. Dnes je Gammelstad se svými více než čtyřmi sty domy jedním z nejzachovalejších kostelních měst ve Švédsku a dostal se tak i na seznam světového dědictví UNESCO.

Večer jsme se ubytovali v malé vesničce Sagnis kousek od hranic s Finskem. Už jsme byli hodně na severu a tím se zvyšovala pravděpodobnost, že uvidíme polární záři. Obloha byla jasná a předpověď slibovala 35% šanci. Co chvíli jsme v průběhu večera vycházeli ven a koukali marně na nebe. Po několika hodinách jsme to už chtěli vzdát a zavrtali jsme se do peřin. „Ještě jednou se kouknu, alespoň z okna…“ řekl jsem. Moc toho malým okýnkem vidět nebylo, ale zdálo se mi, že vidím jakousi šmouhu. Vyrazili jsme tedy ven. Kolem ubytování bylo hodně světelného smogu, ale našli jsme místo na okraji mostu dál od lamp. Nad obzorem se pozvolna vlnila jemná zeleno-bílá polární záře. Na několik minut dokonce zesílila natolik, že jsme viděli i kolmé čáry vedoucí odkudsi z oblohy. Nenašel jsem sice nejlepší popředí na fotografování, ale i tak se mi podařilo udělat několik snímků tohoto nádherného přírodního úkazu.

Třetí den naší cesty jsme překročili hranice a zamířili jsme do finského přístavního města Kemi. Původně jsme neměli velké plány. Chtěli jsme se jen podívat na chvíli k moři, než se vydáme hluboko do vnitrozemí. Jak jsme přijížděli k pobřeží, všimli jsme si, že moře je kompletně zamrzlé. Na něm se pohybovalo spoustu lidí. Běžkovali, procházeli se, jezdili na skútrech, a dokonce i na kolech s širokou pneumatikou (fat bike) nebo na sněžné koloběžce. Úplná nedělní idylka. Bylo sice -6 stupňů, ale sluneční paprsky trochu té zimy zahnaly pryč. Přímo po ledě vedla rolbou upravená běžkařská a pěší cesta na nedaleký ostrov Selkasaari. To nás přímo nadchlo. Teple jsme se oblékli a vyrazili jsme. Trasa měla asi čtyři kilometry. Část vedla po jezeře, kde jsme mohli obdivovat město Kemi, jeho průmyslovou čtvrť i vzdálené větrné elektrárny z neobvyklé perspektivy. Zbytek se klikatil krásným zasněženým lesem na ostrově. Po návratu jsme se zastavili v přístavní restauraci. Posilnili jsme se kávou, palačinkou a Jituška ochutnala vynikající lososovou polévku lohikeitto. Tím jsme udělali hezkou tečku za cestou podél zálivu a přišel čas vypravit se hlouběji do finského Laponska.

Pokračování příště…

Autor