Peru – Chan Chan (10)

Původně jsem si myslel, že další článek o naší cestě bude již z Ekvádoru, ale dvoudenní zastávka v okolí Peruánského Trujilla nakonec přece jen stojí za kratičké povídání.

Bylo kolem osmé hodiny ranní a my jsme mžourali na zvonek. Po celodenním výletu, noční cestě autobusem a půlhodině v taxíku jsme konečně stáli před hostelem v Huanchacu – malém přímořském letovisku u Trujilla. Dveře se otevřely a uvítala nás milá paní. Spolu s ní a její rodinou sdílelo tento dům i několik koček a roztomilých psíků. Hned za vchodem jsme si všimli pomalované stěny, kde vynikaly portréty všech domácích mazlíčků. Pejsek, který se na nás přišel podívat, si sedl přímo vedle svého obrázku a opravdu: “Jako by si z oka vypadl!”

Po důkladném odpočinku jsme zamířili na pláž. Podobně jako na jiných místech pacifického pobřeží, i tady byly vlny příliš velké na plavání. Na druhou stranu jsme si ale mohli stoupnout na mělké místo kousek od břehu a bavit se přeskakováním zpěněné vody. Osvěžili jsme se a načerpali jsme novou energii, abychom příští den mohli navštívit ruiny města Chan Chan.

Kdysi to bývalá velká metropole říše Čimú. S populací kolem 40 až 60 tisíc obyvatel to bylo největší Americké předkolumbovské město, a dokonce největší město na světě postavené z nepálených cihel. I dnes jde o rozsáhlé archeologické naleziště a navštívili jsme pouze jeho zlomek. Začali jsme průchodem pod několik metrů širokými hradbami a brzy jsme se ocitli uprostřed obrovského čtvercového náměstí. Stěny po jeho obvodu byly pokryty rytinami stovek veverek. Stály jedna za druhou v dlouhé řadě, která snad ani neměla skončit. V dalších částech města jsme našli zase jiné opakující se vzory – ryby, pelikány, ale i zajímavé geometrické obrazce. Z mnoha chrámů a obytných čtvrtí dnes stojí už v podstatě jen základy. Přesto bylo město natolik fascinující, že i náš cestovní plyšák mumínek vylezl z batohu a nechal se vyfotit.

Poté už konečně přišel čas pokračovat na sever. Další dlouhá cesta autobusem. Sedačky byly pohodlné a jelo se nám dobře, ale přesto to byl úmorný přesun. Chvílemi jsem se díval z okénka a pozoroval jsem, jak se mění krajina. S každým dalším kilometrem byla méně vyprahlá a více zelená. Poušť, která se táhne podél pobřeží od středního Chile, po třech tisících kilometrech pomalu skončila. Za okénky se míhala čerstvá vegetace, rozlehlé lesy, banánové plantáže a řady kakaovníků. Strávili jsme skoro dvacet hodin v autobusu a ekvádorský Guayaquil byl již přímo před námi.