Když jsme prozkoumali poloostrov Anaga na severovýchodě ostrova, v druhé polovině cesty jsme zamířili do jeho centrální části. Na druhý svátek vánoční jsme si zarezervovali plavbu za velrybami. Jestli jste četli některý z mých dřívějších cestopisů, musíte si říct, že jsem nepoučitelný. Plavbu za velrybami v Norsku jsem protrpěl. Osm hodin mořské nemoci a zoufalství při houpání na vlnách. Říkal jsem: „Tohle už nikdy nesmím podniknout.“

Uběhlo několik let a navrhnul jsem Jitušce: „V Los Christianos se dá vyrazit za velrybami! A já pojedu taky!“ Vytřeštila oči a nevěřícně na mě zírala. Ujistil jsem jí, že si sednu doprostřed lodi, nepůjdu na příď a bude to v pohodě. Moc se jí to nezdálo, ale vyrazili jsme. Moře naštěstí nebylo rozbouřené, cucal jsem mentolové bonbóny a plavba nebyla dlouhá. Konečně jsem si mohl zblízka prohlédnout nádhernou skupinku kulohlavců, jak odpočívají na hladině.

Následující den jsme navštívili botanickou zahradu v Puerto de la Cruz. Byla obrovská a mohli jsme obdivovat pestrou flóru z různých koutů světa. Všude bylo spoustu barevných květů, obrovských listů i nádherných leknínů. Uprostřed zahrady stál gigantický fíkus jehož vzdušné kořeny za mnoho let vytvořily přímo stromovou katedrálu.

Blížil se závěr naší cesty a my jsme pořád ještě neviděli jednu z hlavních přírodních atrakcí – národní park Pico del Teide. Je pojmenován po gigantické sopce v jeho středu, která je zároveň nejvyšší horou celého Španělska. Výstup na ní je ale potřeba plánovat s velkým předstihem kvůli povolenkám. Je jich málo a jsou zarezervované měsíce dopředu. Ani na lanovce už pro nás nezbylo místo. Přemýšleli jsme, co podniknout. Jako ideální řešení se ukázal výšlap na protější horu Guajara. Byla sice menší, ale i tak se svými 2718 metry poskytovala úchvatný výhled na celé Tenerife, okolní ostrovy i na samotné Teide.

Ještě jsme ani nedorazili autem na začátek treku a už jsme obdivovali nádherné výhledy v okolí horské silnice do národního parku. Aby také ne. Na silnici z Taganany do Paradores Cañadas del Teide, výchozího místa trasy, jsme se setkali s několika různými druhy krajiny. Nejprve jsme projeli hustými vavřínovými lesy zahalenými mlhou. Naše cesta pokračovala městem San Cristóbal a zemědělskou krajinou kolem La Esperanzy, až do borovicového lesa. Ten obepíná národní park ve středu ostrova jako prstencový pás. Prudce jsme stoupali. Mlha halící celou okolní krajinu se zvolna rozplynula a les samotný začal řídnout. V otevřenější krajině se objevovaly hezké vyhlídky, jako např. Mirador de Ayosa. V srdce národního parku les zmizel úplně a vystřídala ho vyprahlá lávová pustina, kde jen tu a tam rostla tráva nebo shluky suchomilných keřů.

Podobnou krajinou vedl i samotný výšlap. Obdivovali jsme nádherné skalní útvary a pod ostrým poledním sluncem jsme stoupali na horu Guajara. Trasa samotná nebyla až tak náročná, ale nerostly tam žádné stromy. Chyběl nám stín. Jak jsme stoupali, otevíral se pohled na větší a větší část ostrova. Na vrcholu samotném jsme mohli obdivovat sopku Teide, jižní pobřeží Tenerife i okolní ostrovy Gran Canaria, La Palma a La Gomera. Nahoře jsme strávili asi hodinku. Odpočívali jsme, pozorovali mráčky, které pluly pod námi a kochali se tou nádherou. Pro cestu dolů jsme zvolili trasu po opačné (západní) straně hory. Klikatila se mezi průrvami a propastmi, ale místy klesala opravdu prudce. Naše kolena tentokrát dostala zabrat, ale dolů jsme dorazili v pořádku. Celá trasa nakonec zabrala lehce přes pět hodin chůze.

Když jsme jeli zpět na ubytování, slunce se už přibližovalo k obzoru a my jsme zastavili na jedné z vyhlídek podél silnice. Naskytlo se nám přímo dechberoucí představení. Obrovská sopka a za ní horský hřeben ostrova La Palma obklopený kobercem mraků. Nebe hrálo barvami od oranžové po tmavě modrou. Stíny se prodlužovaly, až ohnivý kotouč zmizel za horizontem a krajina se zvolna ponořila do tmy. Jak nádherné rozloučení s ostrovem Tenerife.

Autor