Perito Moreno. Gigantická masa ledu, která končí až 70 metrů vysokým a 5 kilometrů širokým splazem. Odtud se odlamují obrovitánské kusy větší než dům, padají do vod jezera Argentino a plavou po jeho hladině, dokud úplně neroztají. Navíc se přímo naproti ledovci zdvihá malý kopec, kde se nacházejí vyhlídkové platformy jen nějakých 200 metrů od chladně modré stěny. Takovou podívanou jsme si nemohli nechat uniknout.

Ihned po příjezdu nás vyděsilo množství aut. Bylo to jako parkoviště na koncertu nějaké populární kapely. Čekali jsme prodírání obřím davem, ale nakonec to vůbec nebylo tak zlé. Vyhlídka se totiž skládá z mnoha platforem protkaných několika kilometry dřevěných chodníčků. Na ledovec se dá dívat z tolika míst, že se lidé v té spleti úplně rozprchli. Procházeli jsme se z jedné strany na druhou a pozorovali jsme tu obří masu ledu. Na naší straně bylo příjemné jarní počasí, svítilo slunce, kvetly keře, ale naproti byla jen nekonečná bílá plocha táhnoucí se kamsi do hor. Jako by se jaro hádalo se zimou, kdo bude mít převahu. Občas se ozvalo zapraskání, někdy se uloupla menší kra o velikosti automobilu, ale jinak nic. Přitom tolik částí stěny drželo už jen na vlásku.

Po asi třech hodinách jsme pomalu zamířili k autu. Tím pomalu myslím skoro jako šneci, protože po každém zarachocení jsme zastavili a napjatě sledovali, co se stane. Nakonec se nám poštěstilo. „Padááá!“ ukázala Jituška na asi třicet metrů vysokou kru, která se odlamovala od stěny. Za dunivého hřmění se sesula do vody a od ní se hrnuly do všech stran obrovitánské vlny. Síla odpoledního slunce udělala své. Než jsme skutečně došli k autu, spatřili jsme ještě další dva padající kusy ledu o podobné velikosti.

Na parkovišti jsme potkali patagonskou lišku. Bylo to zvláštní, protože se vůbec nebála a jen tak chodila mezi auty a čenichala. Nevěnovala nám nejmenší pozornost. Zarazili jsme se a měli jsme podezření, jestli jí něco není, ale brzy nám to došlo. Proto tu jsou všude cedule „Nekrmte divokou zvěř, ublížíte jim.“ Místní fauna si příliš zvykla na přítomnost lidí a jídla kolem nich. Vypadalo to smutně, jak původně divoké zvíře dojídá zbytky po turistech.

V nedalekém městě, El Calafate, jsme se ještě jeden den zdrželi. Na jeho okraji leží laguna Nimez proslulá pozorováním ptactva. Doufali jsme, že uvidíme plameňáky a podařilo se. Hned jak jsme vešli do rezervace, před námi jich bylo asi padesát. Laguna byla úplně plná těchto růžovo – červených ptáků. Někteří jen tak postávali, jiní lovili s hlavou ponořenou ve vodě a další přilétali a snášeli se na vodní hladinu. Kromě plameňáků jsme spatřili ještě spoustu dalších druhů ptactva od ibisů až po menší dravce. Pozorování ale po chvíli narušil jeden z divokých psů. Nejspíš kvůli nim byla celá rezervace oplocena, ale tenhle se dostal dovnitř. Vrhal se do vody, běhal mezi turisty a všude kolem něj splašeně mávala křídla. Naštěstí si nejspíš jen chtěl hrát a žádného létajícího tvora neulovil.

Příští ráno jsme pokračovali na jih, tentokrát do národního parku Torres del Paine v Chile. Přestože to bylo vzdušnou čarou blízko, silnice vedla velkou oklikou a nás tak čekalo mnoho hodin řízení. Posledních několik dní jsme měli krásné počasí, ale jižní Patagonie teď začala ukazovat svou pravou tvář. Zatímco jsme projížděli rozlehlou stepí, zvedl se vítr. Byl tak silný, že se dalo sotva řídit. Autem to zmítalo ze strany na stranu. Musel jsem zpomalit a být neustále připraven točit volantem proti náhlým poryvům, které by nás odchýlily ze správného směru. Doteď nechápu, jak mohou v takovém počasí cestovat motorkáři nebo dokonce cyklisté, ale k našemu velkému údivu jsme jich skutečně několik potkali. Čím více jsme se blížili k Chilské hranici, tím více se vítr uklidňoval. Nakonec se opět jelo docela dobře, a ještě toho večera jsme dorazili až na okraj národního parku.

Pokračovat na další díl

Autor