29. 4. 2018 Trek údolím vodopádů

Na neděli jsme měli naplánovaný trek údolím Husedalen. Jituška povídala, že ježdění autem a zastavování bylo sice hezké, ale že by to chtělo i něco aktivnějšího. Než došlo na samotný trek, měli jsme ještě jednu plánovanou zastávku, vodopád Vøringsfossen. Po serpentinách jsme vyjeli nad údolí do míst, kde se ještě zdržovala zima. Auto jsme nechali na parkovišti a šli na vyhlídku zakreslenou na mapě. Brodili jsme se sněhem. K vodopádu jsme sice došli, ale byl vidět pouze první menší stupeň. Až tam jsme zjistili, že celý vodopád uvidíme jen z druhé strany. Prodrali jsme se tedy zpět k autu, popojeli na druhou stranu a tam na nás čekala úchvatná podívaná. Stovky metrů vysoký vodopád se řítil do hlubokého kaňonu. Aby toho nebylo málo, naproti němu stékala voda do údolí druhým, menším vodopádem. Bylo to jedno z míst, kde člověk jen zírá a nevěří, že je tam.

Krátce po poledni jsme se vydali na onen trek údolím Husedalen. Svítilo slunce, bylo příjemných šest stupňů a my jsme zvolna stoupali podél bujaré horské řeky. Čas od času jsme někoho potkali, ale takhle začátkem sezóny tu bylo opravdu málo lidí. Za chvilku jsme došli k prvnímu ze čtyř vodopádů, kterými si řeka zkracuje cestu z ještě zasněžené náhorní plošiny. Čekal jsem, že uvidíme čtyři malé vodopády, ale už ten první nás překvapil. Rozhodně nebyl malý! Byl opravdu velký, bouřlivý a tekla skrz něj masa vody.

Trek údolím Husedalen

Po krátké přestávce jsme pokračovali dál do kopce. Nestačili jsme se divit. Druhý vodopád byl ještě mnohem vyšší, než ten první! Stezka se zvolna klikatila kolem něj a otevíraly se nám hezčí a hezčí výhledy. Nahoře na nás čekalo jezero. Sytě modré jezero v kontrastu se zelenajícími se stromky a nad ním třetí vodopád. Najednou jsme si připadali, že jsme úplně někde jinde. Krajina vypadala jako fotografie lákající turisty na reklamách z Kanadských národních parků.

Vydali jsme se ještě o kousek dál. Od 500 výškových metrů jsme se zvolna začali bořit sněhem, ale cíl už se blížil. Chtěli jsme dojít na plošinu mezi třetím a čtvrtým vodopádem, a to se nám také podařilo. Byl odtud krásný výhled až na fjord, od kterého jsme přišli. Z druhé strany padala voda ze zasněžené náhorní plošiny a lepší zakončení našeho treku jsme si snad ani nemohli představovat.

Po návratu k autu jsme potkali skupinku Čechů a Slováků, kteří shodou okolností přiletěli stejným letadlem a měli půjčené stejné auto. Jaká hezká náhoda. Po túře jsme ještě popojeli k vodopádu Låtefossen, který jsem navštívil před necelými třemi roky na dovolené s kamarády. Bylo nám líto, jet příští den rovnou na letiště a opustit Norsko. Našli jsme plán. Krátkou túru k ledovci v parku Bondhusdalen. Ten večer jsme tedy dojeli až k parkovišti, odkud jsme měli brzy ráno vyjít. Uložili jsme se v autě ke spánku a těšili se, že uvidíme tu obrovskou masu ledu.

30. 4. 2018 Ledovec nám utekl

Krátká túra k ledovci Folgefonna

Budík zazvonil brzy. Už v šest hodin ráno. Rychle jsme se umyli, najedli a vyšli po prašné cestě. Rázovali jsme svižným tempem. Po chvíli chůze jsme došli ke krásnému jezeru, které bylo ještě maličko zamrzlé. V noci totiž teplota klesla kamsi k nule. Vypadalo to tam možná i trochu děsivě. Ty ostré kameny, jezero, led a nad ním špičaté vrcholky. Podle průvodce tu ledovcový splaz již měl být vidět v celé své kráse. Moc toho ale vidět nebylo, jen jakýsi bílý kousek vysoko v horách. I tak jsme se ale chtěli přesvědčit a dojít až k místu, kde měl původně končit. Měli jsme co dělat, chtěl jsem totiž být zpět u auta včas, abychom ho stihli před odletem alespoň trochu umýt.

Pokračovali jsme kolem jezera, stezka byla náročnější a mokřejší, ale podařilo se nám docela rychle vystoupat na místo pod ledovcem, odkud měl být nejhezčí výhled. Náš první pohled od jezera se ale zopakoval. Ledovec během asi 3-4 let od vydání průvodce utekl zpátky do hor. Po splazu zbyla víceméně jen nezalesněná štěrková plocha. I tak ale výšlap stál za to, cestou zpět se slunce pomalu vyhupovalo nad horami kolem jezera a osvětlovalo okolní krajinu.

Čas se krátil. My jsme se mezitím vrátili k autu a zamířili na letiště. Zjišťovali jsme informace o přívozu a měl jet v 10:30, další až asi za půl hodiny. To už bychom pak museli hodně chvátat. Navigace tvrdila, že u přívozu budeme v 10:28. Bylo až do poslední chvíle napínavé. Přijeli jsme ve 29, zaplatili a najeli na loď. Rovnou za námi se zavřela vrata a vypluli jsme. Uf, to bylo těsně. Na lodi jsme si dali oběd – tedy spíš snědli všechno zbývající jídlo, které se skládalo z rybiček (ty jedla Jituška) a sypaného müsli (to jsme jedli oba). Netrvalo to zas tak dlouho, než jsme ověřili, že účinky velkého množství ovesných vloček působí na zažívání. Cesta domů tak byla trochu náročná a akční, ale zvládli jsme ji bez úhony.

Krátký video sestřih vodopádů v údolí Husedalen, Vøringsfossenu a Skjervsfossenu
Autor