Zlatavé světlo večerního slunce zvolna zalilo krajinu podél cesty skrz Hardangerviddu (viz. Norský turistický web). V nadmořské výšce přes 1000 metrů už nerostly stromy a kolem nás míjela širá krajina, kterou tu a tam zpestřil pohled na jedno z mnoha jezer. Mraky hrály různými barvami od jasně oranžové po temně fialovou, zatímco slunce zapadalo nad jezerem Ørteren.

Později večer jsme se utábořili na okraji kempu ve městečku Geilo. Vůbec jsme neodhadli místní počasí. Zatímco předchozí noci u fjordů byly příjemně teplé, tady ve vnitrozemí byla zima. Ráno jsme se tak museli nejprve rozmrazit ve vytápěné kuchyňce a po snídani jsme byli opět schopni vyrazit za dalším dobrodružstvím. Dopoledne jsme popojeli autem do asi půl hodinky vzdáleného Golu, kde stála nádherná replika jednoho z typických norských dřevěných kostelů. U něj bylo i hezké muzeum, kde jsme se podívali na film o stavbě severských chrámů. Trochu to připomínalo stavebnici. Spoustu částí bylo připraveno předem, aby se na místě rovnou složily dohromady a vytvořily fascinující budovu. Toto byla sice replika, ale v Norsku jsme navštívili i některé původní kostely staré mnoho set let.

Odpoledne jsme se vrátili do Geila. Jituška se necítila moc dobře, a tak jsem se na večerní výšlap v národním parku Hallingskarvet vypravil sám. Cesta autem vedla po nezpevněné prašné cestě ke statku a restauraci Prestholtseter, odkud zároveň vycházela turistická trasa na nedaleký vrchol. Nechal jsem tedy auto na rozlehlém parkovišti a vyrazil jsem po nekonečných kamenných schodech vzhůru. Už po několika stech metrech se pode mnou otevíral úchvatný výhled na okolní krajinu.

Cesta na vrchol Prestholtskarvet byla nakonec rychlejší, než jsem čekal. Brzy jsem byl za polovinou a přede mnou se objevilo široké sněžné pole. Říkal jsem si, že jsem přeci jen mohl přečíst víc informací, než jsem se rozhodl vyrazit v sandálech. Už se ale nedalo nic dělat. Nohy mi trochu provlhly a musím přiznat, že mi byla i zima. Sníh naštěstí brzy skončil a i ponožky mi uschly celkem rychle. Zbytek cesty vedl trochu nepříjemným terénem plným velkých balvanů. Chvílemi jsem ztrácel značenou trasu, ale směr k vrcholu byl jasný. Nahoře byla hezká vyhlídka, ale musím říct, že rozhled do krajiny byl mnohem krásnější odjinud. Zpátky jsem nešel po stejné trase, ale vydal jsem se jižněji podél vysoké skalní římsy. Na jejím okraji jsem našel to nejhezčí místo z celého výšlapu. Byla skvělá viditelnost a pode mnou se do dáli rozprostírala zlatavá krajina plná jezer a řek. Na obzoru jsem spatřil i 85 km vzdálenou horu Gausta, která značně převyšovala cokoliv ve svém okolí.

Cestou zpátky jsem ze schodů pozoroval stádo ovcí a koz, jak se žene nekonečnými pastvinami a jak se odstíny krajiny mění se zapadajícím sluncem. Vrátil jsem se do kempu v Geilu a ráno jsme zamířili na jih za horou Gausta a k obrovskému dřevěnému kostelu v Heddalu.

Pokračování příště…

Autor