Po studeném ránu v Geilu vylezlo sluníčko a začalo se rychle oteplovat. Jeli jsme na jih vesměs opuštěnou venkovskou krajinou, když jsme konečně narazili na maličkou osadu s obchodem a benzínkou. Na samoobslužné pumpy v odlehlých regionech jsme si již zvykli, ale kompletně samoobslužný supermarket jsme ještě neviděli. U vstupu bylo potřeba přiložit platební kartu a provést transakci o ceně jedné norské koruny. Pak se otevřely dveře a vstoupili jsme dovnitř. Nikde nebylo ani živáčka. Obchod byl přesto velmi dobře vybavený včetně čerstvých potravin. Udělali jsme menší nákup, přidali jsme kávu z automatu a zaplatili jsme u samoobslužné pokladny. Nakonec jsme vyšli ven a dveře se za námi zavřely.

Sluneční stezka nad Rjukanem

Když jsme kolem poledne dorazili do Rjukanu, bylo překvapivě horko. Teploměr se zastavil až u 24 stupňů a vůbec nám nepřipadalo, že jsme v Norsku. Chtěli jsme vyrazit na nějakou kratší odpolední procházku a padla nám do oka tzv. Sluneční stezka. Rjukan totiž leží v hlubokém údolí a během dlouhých severských zim je to hodně temné místo. Slunce bývá tou dobou nízko nad obzorem a ani se nepřehoupne nad okolní hory. Dnes mají místní obyvatelé i turisté dva způsoby, jak si oživit posmutnělé dny. Prvním je soustava zrcadel na nedalekém kopci, která odráží sluneční světlo přímo doprostřed města. Druhým je téměř sto let stará lanovka Krossobanen. Z její horní stanice vede krásná pěší stezka prosluněnou krajinou.

I my jsme se vypravili po této trase. Šli jsme po hezkých kopcích porostlých kvetoucím vřesem a kolem nás se otevírala panoramata okolních hor. Mezi vrchovinou a menšími horami dominoval vrchol Gausta, který své okolí převyšoval o několik set metrů.

Vrchol Gausta

Příští ráno jsme zamířili právě k vrcholu Gaustatoppen na opačné straně údolí. Kousek pod vrchol se dá vyjet podivnou lanovkou Gaustabanen, která prochází vnitřkem hory. Nejprve se jede malým vláčkem téměř vodorovně asi 850 metrů a pak se přestoupí na druhou trať, která vede strmě vzhůru. Po převýšení necelých 800 metrů končí na stanici s vysílačem, malou restaurací a dechberoucím výhledem. Samozřejmě jsme si nenechali ujít ani samotný vrchol. Nebyl daleko, ale cesta vyžadovala trochu přelézání kamenů. Dostat se nahoru nám přeci jen chvíli zabralo. Stálo to ale za to. Pohled do krajiny byl neskutečný. Jde o místo s největším rozhledem v jižním Norsku a za dobrého počasí můžete spatřit celou šestinu rozlohy této severské země.

Jituška se ještě necítila úplně fit a tak se svezla dolů lanovkou, zatímco já jsem šel pěšky do Stavsro. Šlo se příjemně. Stezka vedla pozvolna dolů a velkou část trasy jsem měl přímo pod sebou nádherné jezero Heddersvatn. Přestože je Gausta populární turistickou atrakcí, nikde nebyly davy. Potkával jsem malé skupiny mířící nahoru i dolu, ale zdálo se, že hlavní část turistické sezóny je již pryč. Bylo patnáctého srpna a to je právě datum, kdy se množství turistů ve Skandinávii výrazně snižuje. Překvapilo nás, jak moc se to projevilo. Po nocování v plných kempech jsme najednou byli v poloprázdné ubytovně. Místo hledání parkovacího místa na jednom ze čtyř velkých parkovišť, jsme zastavili přímo u lanovky. Zvláštní bylo, že počasí tomu vůbec neodpovídalo. Slunce se jen tu a tam schovalo za malý mráček a teploměr (v údolí) se pořád držel nad dvaceti stupni.

Heddal

Následující ráno se zatáhlo a spustil se dlouhý, vytrvalý déšť. Vůbec nám to ale nevadilo. Seděli jsme v suchu v autě a projížděli jsme hornatou krajinou. Byl to náš poslední den v Norsku a měli jsme naplánovaný dlouhý přejezd do Švédska. Kolem nás se valila mlha a tu a tam z ní vykoukl vrchol nějaké hory. Krátce před polednem jsme sjeli z hor na hlavní silnici do Osla a zastavili jsme se na benzínce, abychom sehnali něco k snědku. Dali jsme si pizzu. Přemýšleli jsme, čím byla kořeněná. Měla takovou neobvyklou chuť a najednou nám to došlo. Lékořice! Ve Skandinávii jí přímo milují a nebojí se jí dát ani na pizzu.

Poslední zastávku v Norsku jsme podnikli u nádherné dřevěné katedrály v Heddalu. Pochází z počátku 13. století a je největší v Norsku. Nejprve jsme si prohlédli místní muzeum, kde jsme se dozvěděli spoustu informací o mytologii, vikinských příbězích i o tom, jak se staré zvyky zvolna mísily s křesťanstvím. To pak dokreslila i samotná katedrála. Nádherné dřevořezby na jednu stranu obsahovaly křesťanské motivy, ale také silně připomínaly původní severskou kulturu. Asi nejpůsobivější byly obrazce kolem rámů všech čtyřech vstupních dveří, které byly plné symboliky a měly za úkol chránit vnitřek kostela před temnými silami působícími venku.

Po prohlídce Heddalu jsme zamířili ke Švédské hranici. Naše cesta po Skandinávii ale ještě nekončila. Měli jsme v plánu strávit několik dní na pobřeží regionu Bohuslän a u jezera Vänern.

Pokračovat na další článek

Autor