Island – Heimaey, Pompeje severu (9)
23. 7. 2018 Odplouváme na sopečný ostrov
Čekaly na nás poslední tři dny dovolené a přemýšleli jsme, co podniknout. Překvapivě nám v rozpočtu zbylo více peněz, než jsme čekali a tak jsme naplánovali výlet na ostrůvek Heimaey. Je největší ze souostroví Vestmannaeyjar a leží jen kousek od jižního pobřeží Islandu. Zarezervovali jsme loď i ubytování a vydali jsme se do přístavu. Čas vyplutí byl ale ještě daleko a mohli jsme si tak dovolit malou zajížďku k vodopádu Gluggafoss. Byl nádherný. Schovával se v úzké soutěsce mezi zelenými kopci. Protáhli jsme se až k místu, zahalenému v oparu a dívali jsme se vzhůru. Padající voda se nejprve zbrzdila na prvním mezistupni, bouřlivě se odrážela od stěn skály, až nakonec nabrala rychlost a ztrácela se v malém jezírku.
Začátkem odpoledne jsme i s naším autem nasedli na trajekt mířící do města Vestmannaeyjar, které se vlastně jmenovalo stejně, jako celé souostroví. Objednali jsme si kávu, pohodlně jsme se usadili, ale loď začala nepříjemně houpat. “Tak a je to tu…” řekl jsem, jakmile si má mysl vybavila vzpomínky na nepříjemné zážitky s mořskou nemocí. Předchozí rok jsem totiž strávil osm hodin utrpení na plavbě za velrybami v Norsku. Uklidňoval jsem se tím, že budeme za půl hodinky vystupovat. Moc to sice nepomáhalo, ale nakonec jsem to nějak zvládl a podařilo se mi i vyjet autem z trajektu do přístavu. Na souši se mi rychle udělalo lépe a tak jsme rovnou zamířili do hostelu, abychom se ubytovali. Krátce jsme se natáhli, odpočinuli si a vyrazili jsme na průzkum ostrova.
Sopečná erupce – V sedmdesátých letech se na okraji města uprostřed noci otevřela puklina a začala chrlit lávu. Jediné štěstí bylo, že v tak pozdní hodinu již byly všechny lodě v přístavu a tím pádem bylo mnohem jednodušší obyvatele evakuovat. Sopka bouřila po několik měsíců. Pohřbila asi třetinu města, vytvořila novou horu a výrazně zvětšila ostrov. Když vše utichlo, obyvatelé se zase nastěhovali a město se zvolna vrátilo do normálu. Erupce nakonec přinesla i nějaké dobré věci. Nová hora brání v přístupu silnému větru a rozšíření ostrova pomohlo k dostavbě letiště. Přístavní městečko je dnes se svými více než čtyřmi tisíci obyvateli jedenáctým největším sídlem na Islandu.
Mapa cesty z kempu v Langbróku na ostrov Heimaey
Nejprve jsme podnikli krátký výšlap hned na dvě sopky za městem, Helgafell a Eldfell. Byly stále až překvapivě aktivní. Nahoře ještě stoupala pára z mnoha různých fumarolů a puklin. Na některých místech byla zem teplá až skoro horká. Mohli jsme si hřát ruce a zároveň se rozhlížet po okolí. Pohled dolů byl hodně zajímavý. Šlo totiž nádherně rozpoznat původní krásně zelenou část ostrova od té nové červeno-černé. Pozorovali jsme i městečko Vestmannaeyjar položené v zátoce mezi strmými kopci. Na druhé straně jsme zahlédli běžícího psa. Utíkal po silnici kousek před autem, které vypadalo, že patří jeho majitelům a jelo zhruba stejnou rychlostí. Pes nadšeně uskočil na louku, oběhl jakýsi okruh nedaleko pobřeží a spolu s autem se vydali opět zpátky. Úžasný způsob venčení, člověk u toho nemusí ani chodit.
Poté, co jsme si dostatečně prohlédli sopky, jsme se přesunuli na jižní cíp ostrova Heimaey. Zaparkovali jsme na malém kopečku a vydali jsme se na procházku. Šli jsme po travnaté louce, která vedla až na samý okraj útesů. Hluboko pod námi jsme viděli vylétat papuchalky na širé moře a v dáli trčely z vody pozoruhodné ostrůvky. Vypadaly jako vysoké bloky vykukující nad hladinou. Nejpodivnější ale bylo, že skoro na každém z těch osamocených ostrůvků seděl malý domeček. Doteď nechápeme, kudy se vlastně obyvatelé dostávají na tak vysoký útes, ale vypadalo to náramně romanticky.
Když jsme se vraceli k autu, Jituška si šla odskočit za malý kopeček a najednou jsem zaslechl: “Vojtí, pojď se rychle podívat! Kosatka!” Popošel jsem, pohlédl na moře, ale nic tam nebylo. Jen drobné vlnky narážely do kamenů na pobřeží. “Fakt tam je, teď jsem jí viděla!” přesvědčovala mě Jituška. Zůstali jsme tedy stát na místě a pozorovali jsme hladinu. Když už jsme ztráceli všechnu naději a já jsem se smiřoval s tím, že kosatku neuvidím, jemně se rozčeřilo moře a objevila se. Nádherná, obrovská kosatka plula podél pobřeží pod námi. Ještě několikrát zmizela pod vodou a pak se zase objevila. Nakonec jsme jí zamávali a vydali se zpět do města na ubytování.
Večer jsme se rozhodli alespoň jednou ochutnat jídlo v místní restauraci. Přímo pod ubytováním jsme měli restauraci Gott, která měla na internetu dobré hodnocení. Jituška ochutnala rybu – Vlkouše a já jsem si dal veganský fazolový burger s pečenou dýní. Obojí bylo vynikající. Završili jsme to raw čokoládovým dortem s jahodami, pekanovými ořechy a šlehačkou. Jen ta cena nebyla přívětivá. Celkem nás to vyšlo asi na 1300 Kč.
24. 7. 2018 Papuchalci a muzeum sopečné erupce
Následující den jsme začali krátkým výšlapem na vrchol Heimaklettur. Stoupalo se docela strmě vzhůru, ale cesta byla zajištěna lany a žebříky. Za chvilku jsme tak byli nahoře. Nejenže odtud byl nádherný výhled na celé souostroví a krásné zátoky, ale potkali jsme i další papuchalky. Bylo jich tam spousty. Často jich bylo více na jednom místě a byli k sobě přitulení, jak se ohřívali. “To je úplný chumel roztomilosti” prohlásila Jituška. Posadili jsme se do trávy a pozorovali jsme sedmičlennou skupinku, jak stojí v řadě na okraji útesu. Po chvilce se všichni sebrali a jeden za druhým vyrazili nad širé moře.
Během dne jsme zastavili ještě na několika zajímavých místech. Viděli jsme repliku obydlí prvních osadníků, skanzen připomínající sopečnou erupci a hlavně vulkanické muzeum. Bylo postaveno kolem domu, který se teprve nedávno podařilo vykopat z lávy. Lidé odtud tehdy utíkali ve spěchu, takže vše zůstalo zakonzervováno tak, jak to vypadalo před více než čtyřiceti lety. Byl za tím i jeden vtipný příběh. Jak obyvatelé utíkali do přístavu, jeden z nich si vzpomněl, že nechal na stole cigarety. Vrátil se pro ně, ale vůbec si nevšiml peněženky s doklady, která ležela hned vedle.
V muzeu byla kromě vykopaného domu i krásná expozice, která byla plná interaktivních prvků a do podrobna popisovala průběh erupce na ostrově Heimaey i vznik ostrova Strútsey ještě o deset let dříve. Po prohlídce muzea jsme se už jen krátce podívali po městě, nalodili se na trajekt a zamířili jsme zpět na pevninu.
