6. 7. 2018 Koupání v horké tůňce

Blížil se večer a my jsme z Reykjavíku zamířili na sever. Rozhodli jsme se vyrazit po okružní silnici kolem ostrova po směru hodinových ručiček s tím, že uděláme zajížďky na poloostrov Snæfellsnes, západní a východní fjordy. Ten den jsme ještě uvažovali nad túrou k vodopádu Glymur, ale mezitím se zatáhla obloha a spustil déšť s větrem. Náš knižní průvodce uváděl, že jde o poměrně náročnou trasu hlavně kvůli přelézání řeky a nechtěli jsme to riskovat ve špatném počasí. Místo toho jsme jen objeli Hvalfjördur a zamířili se vykoupat do horké tůňky Krosslaug. O její existenci jsme se dozvěděli z článku na jednom cestovatelském blogu. Nastavil jsem polohu do navigace v Google mapách a jeli jsme. Zanedlouho nás přivítala naše první neasfaltovaná silnice. Byla docela kamenitá, ale jeli jsme pomalu. Bál jsem se šlápnout na plyn, protože od čtyřiceti kilometrů za hodinu se začínal štěrk podezřele odrážet od podvozku auta. Navigace zahlásila, že jsme v cíli. Napravo bylo parkoviště. Odbočil jsem, zajížděl po kamenité ploše a najednou se ozvala rána. Škrtli jsme o kámen! Lekli jsme se oba, ale naštěstí to podvozek nepoškodilo. „Uf, druhý den a druhý incident s autem“, trochu mě to vyděsilo.

Mapa cesty na západě Islandu

Rozhlíželi jsme se do míst, kde mělo být podle mapy horké jezírko, ale místo něj tam byla ledová řeka. „Co teď?“, říkali jsme si. Nebyli jsme sami, dorazila tam i skupina Čechů, kteří mířili za stejným cílem. Ještě jsem zkusil použít Mapy.cz a hle, jezírko bylo vyznačeno jinde, asi o 500 metrů dál. Dvě Češky z výpravy vyrazily hledat nejprve s námi, ale pak se jim asi náš směr moc nezdál a otočily to. Chyba! Za chvíli jsme došli k malé brance v lesíku – lesíkem myslím skupinu několika asi 3 metry vysokých stromků. Tam jsme potkali Islanďanky, které vycházely ven a nesly si i ručníky. “Jste tu prvně?” zeptaly se. “Ano, prvně.” “Tohle je to nejlepší místo na světě!” řekly nám a odjely do dáli. Zaradovali jsme se, našli jsme to. Byla tam krásná malá tůňka mezi stromky plná horké vody a nikde nikdo. Ponořili jsme se a vychutnávali si lázeň v takovém chladném počasí. Voda byla opravdu horká a po chvíli byly najednou příjemné i studené kapky deště. Dlouho jsme se rochnili a přesouvali se střídavě mezi velkou – horkou tůní a menší – chladnější o kousek níž. Až po půlnoci jsme vyrazili do kempu Varmaland. Postavili jsme stan, připravili spaní a kolem druhé ráno jsme se konečně zavrtali do spacáků.

Jak jsme potkávali Čechy a Slováky na Islandu – Během naší třítýdenní cesty jsme narazili na spoustu lidí z Česka i Slovenska. Byla na tom ale překvapivá jedna věc. Většinou jsme je nepotkali na takových těch běžných turistických místech. Spíš dále od civilizace. Ať už se jednalo o partu hledající horkou tůň, stopaře na dalekých a opuštěných západních fjordech nebo pár v jednom z nejodlehlejších kempů, který jsme navštívili.

7. 7. 2018 Kráter a útesy

Náš třetí Islandský den jsme se probudili pozdě. Přivítalo nás deštivé počasí a asi jen nějakých 6 až 7 stupňů. Opět jsme sbalili stan a tentokrát jsme si poprvé uvařili teplé jídlo na našem novém hořáku. Těstoviny s bazalkovým pestem a fetta sýrem. Mňam! Nesehnal jsem nikoho, komu bych mohl zaplatit za nocování, a tak jsem volal na číslo uvedené na dveřích. Pán byl hodně daleko a sdělil nám, že přijede až večer. “Nemáte kempink kartičku?” zeptal se. “Máme.” “Tak to neřešte a jeďte.” Hned jsme ale nevyrazili. Blízko kempu byl termální bazén. Hezky bez chlóru, se sprchami a skoro prázdný.

Bazény – Koupání v bazénu je na Islandu velmi populární. Každá sebemenší vesnice má svůj vlastní, a navíc jsou vstupy na místní poměry velmi levné, kolem 120-180 Kč. Paradoxní je, že obvykle stojí zhruba tolik, co 5-10 min sprchování v kempu, přičemž u bazénu jsou vždy neomezené sprchy zdarma. Toho jsme hojně využívali po celou cestu. Snad každý bazén na Islandu má také horkou vanu, do které se člověk může naložit. V oblastech, které jsou geologicky aktivní navíc voda nebývá chlorovaná. Aby nedocházelo k znečištění, Island má zákon, který vyžaduje, aby se člověk při vstupu do bazénu důkladně umyl bez plavek. 

Naše první zastávka byla bublavá oblast Deidaltunguhver. Je to místo, kde se z podzemí valí vařící voda a místy dokonce bublá a prská na povrchu. Islanďané jí tam hojně využívají, takže přímo na místě mají jakési termální lázně a skleníky, kde pěstují rajčata. Měli tam skvělou samoobsluhu. Venku stál opuštěný stánek, kde byly vyskládané balíčky rajčat a vedle kasička s nápisem 300 kr (1 Kč je necelých 5 islandských). Moc se nám to líbilo. Hodil jsem tam tisícovku a vzal rovnou 3 balení.

Druhá zastávka byla u vodopádu Hraunfossar. Za deště nevypadal tak hezky, jako na fotografiích, ale přesto byl zajímavý. Voda totiž vytékala odkudsi z podzemí a spoustou pramínků padala mezi stromky do jasně modré řeky. Málem nám tam na hlavě přistál dron. Paní nás zastavila, opatrně přistála a pak jsme mohli projít. Tolik dronů, jako na Islandu, jsem snad nikdy neviděl. Má je tam hodně turistů. Vím, že se s nimi dají natočit krásné záběry, ale ten zvuk je strašný – jak obrovský komár. Jitušce se obzvlášť znelíbily a nejraději by je všechny zlikvidovala.

Přesunuli jsme se opět na západ k pobřeží. V městečku Borgarnes jsme zastavili na benzínce Olís. Dostali jsme kávu a rovnou jsme dokoupili nějaké potraviny v Bónusu opodál. Z ničeho nic se mraky roztrhaly a vysvitlo slunce. Jituška byla v obchodě, já jsem se usadil na pobřeží, natáčel časosběr a pozoroval mráčky plující nad fjordem.

V podvečerních hodinách jsme dorazili na parkoviště blízko sopečného kráteru Eldborg. Stále bylo hezké počasí a my jsme tak měli ideální chvíli na procházku. Sbalili jsme svačinku do batohu a vyšli po hezké pěšince klikatící se mezi nízkými křovisky. Kolem létalo a zpívalo mnoho ptáků, krajina byla krásně zelená a rostlo tam spoustu hezkých květin, dokonce i houby. Potkali jsme tam jen několik málo lidí. Chvílemi jsme zaslechli podivný zvuk. Jakési přerušované zasvištění. Nějakou dobu jsme hledali, co by to mohlo být a pak jsme spatřili jednoho ptáka, jak se pouští ve větru střemhlav dolů. Křídla se mu zvláštně rozkmitala a vydalo to právě tenhle zvuk. Zanedlouho jsme byli na úpatí kráteru. Výstup na jeho hranu byl sice strmý, ale krátký a ten úchvatný výhled za to rozhodně stál. Vybalili jsme si svačinku a já jsem dal kameru na stativ, abych natočil časosběrné video. Kochali jsme se okolními horami, zelenou plochou plnou křovisek i nedalekým mořem. Dojem maličko pokazil prolétající dron, ale naštěstí se nezdržel moc dlouho. Poslali ho lidé, kteří stáli pod kráterem. Zvláštní bylo, že se sami ani nešli podívat nahoru.

Krátká túra ke kráteru Eldborg

Kemp měl ležet jen několik kilometrů daleko, a tak nás nečekalo dlouhé řízení. Cestou jsme zpozorovali zajímavé útesy (později jsme zjistili jejich jméno – Gerðuberg). Neváhali jsme a rovnou jsme odbočili na prašnou cestu, která k nim vedla. Stálo to za to. Útesy byly složené ze spousty vysokých čedičových sloupů se šestiúhelníkovým profilem. Jeden se dokonce odpoutal od útesu a zčásti samostatně trčel nad údolím. Řada sloupů byla opravdu dlouhá a připomínala hradby jakési obrovské pradávné pevnosti. V dáli za sloupy hrozivě stála rudá sopka. Chvíli jsme se procházeli na útesu i pod ním, ale obloha se začala zatahovat, a i na nás padala únava. V nedalekém kempu jsem postavil stan, Jituška mezitím uvařila večeři a šli jsme spát. Tohle rozdělení povinností nám nakonec zůstalo skoro po celou dovolenou.

8. 7. 2018 Bouře na poloostrově Snæfellsnes

Ráno jsme se probudili do deště. Bylo chladno, a ještě k tomu se zvolna zvedal vítr. Vyrazili jsme na cestu podél pobřeží poloostrova Snæfellsnes. První zastávku jsme udělali na pláži, kde prý bývají často k vidění tuleni. A opravdu! Po krátké chvilce se z vody kousek od pláže vynořila tulení hlava, rozhlédla se a zase zmizela. To se opakovalo a občas se objevily i dvě nebo tři naráz na různých místech. Nakonec jsme našli i tuleně, kteří se rozvalovali na kamenech kousek od pláže. Šli jsme se na ně podívat. Bohužel jsme si informační ceduli přečetli až při odchodu a psalo se tam, že se nemáme přibližovat víc než na 50 metrů. No… mohli jsme být asi na 20-25. Zpětně nás to trochu mrzelo, ale nedalo se už nic dělat. Asi po půl hodině jízdy jsme spatřili zajímavou soutěsku Rauðfeldsgjá. Šli jsme se podívat blíže a vypadalo to úplně, jako scéna z Pána prstenů. Z úzké průrvy navíc vylétalo spoustu ptáků, což jen dotvářelo zvláštní magickou a trochu i děsivou atmosféru.

Konečně jsme si to namířili k vyhlášenému čedičovému pobřeží u Arnarstapi. Když jsme zastavili na parkovišti, venku byl nečas. Pršelo, pofukoval vítr a byla zima. Zašli jsme si tedy nejprve na čaj, záchody a WiFi do místní restaurace. Náležitě jsme se prohřáli a pak jsme vyšli na procházku podél útesů. Vítr i déšť mezitím nabraly na síle, ale i přesto to byla moc hezká trasa a výlet jsme si užili. Sledovali jsme podivné kamenné útvary trčící z moře. Prohlíželi jsme si podemleté jámy u břehu plné hnízdících ptáků a procházeli klikatou cestičkou lávovým polem. Nakonec jsme došli až do Hellnaru. V turistickém průvodci jsme četli, že na závěr této vycházky najdeme malou kavárnu a že to je důležitější cíl než všechny útesy. Opravdu tam byla. Schovali jsme se před větrem do útulné místnůstky a dali jsme si kávu s čokoládovým dortem. Měli to tam tak maličké, že jsme museli chvíli čekat venku, než se uvolní stoleček, ale stálo to za to! Asi i díky tomu počasí to byl jeden z nejlepších dortíků, které jsem jedl. Odtud jsme šli zpět a silný vítr pořád přidával. Teď už pršelo jen zespoda a zboku. Promáčení jsme došli k autu, opatrně otevřeli dveře, aby neuletěly a vyrazili jsme dál.

Procházka z Arnarstapi do Hellnaru

Naše cesta pokračovala podél pobřeží hustým deštěm skrz vichřici. Na Islandu naštěstí není moc stromů, takže nebyl strach, že by nám nějaký spadl na auto. Jeli jsme raději pomalu, aby to moc nemávalo s autem. Lákalo mě se zastavit u černé pláže Djupalossandur. Jitušce se moc do té bouře nechtělo, ale mně to nedalo a doběhl jsem se tam podívat. V tomhle počasí celé místo působilo hodně dramaticky. V mlze se objevovaly bouřící vlny a okolo se matně tyčily podivné skály. Cestou se bouře stále zvyšovala. Později jsme se dozvěděli, že byl vítr přes 100 km/h. Najednou déšť ustal, vítr se trochu utišil, mraky se roztrhaly a vysvitlo slunce. Takový přírodní úkaz jsem v životě neviděl. Na jedné straně nebe bylo vidět husté černé mraky plující od nás, nad námi byla jasná obloha a z druhé strany už se opět hnala nová vlna bouře. Zastavili jsme u pobřeží a vychutnali si asi deset minut tohoto zvláštního jevu. Pak se bouře vrátila s novou, a ještě větší silou. Chtěli jsme spát v kempu v Ólafsvíku, ale tam bylo tak šílené počasí, že jsme raději ujížděli z poloostrova do míst, kde podle radaru měl být vítr menší. Pokračovali jsme tedy bouří dál. Jel jsem stále pomalu, stěrače na plné obrátky a mlhovky samozřejmě zapnuté, protože kolem bylo bílo. Během dovolené na Islandu jsem svítil mlhovkami opravdu často. Snad každý druhý den jsme byli někde uprostřed neprostupného mraku s viditelností na asi 20 metrů.

Dojeli jsme k hoře Kirkjufell. Je to jedno z nejfotografovanějších míst na celém Islandu. Hezký vodopád, nad nímž se tyčí ostrá špičatá hora. Vodopád jsme viděli matně kdesi v mlze a tvar hory za námi občas lehce prosvítal, ale ty hezké prosluněné fotografie na prospektech to moc nepřipomínalo. Stáli jsme na parkovišti a auto se zmítalo a houpalo pod náporem větru. Ani vodopád nepadal celý dolů. Velkou část vody bral vítr a odnášel jí kdoví kam.

Jak jsme stáli na parkovišti a pozorovali divoké počasí, dostali jsme hlad. Snažil jsem se dostat pro nějaké jídlo dozadu. Rozhodně jsem nechtěl vystoupit. Nejen, že bych se musel prát se dveřmi, ale za pár vteřin bych byl skrz naskrz mokrý. Jak jsem se natahoval, povedlo se mi zatroubit. Vedle nás stálo auto jiných turistů a za okénky se smáli. Najedli jsme se, počasí se možná nepatrně zlepšilo, ale pořád to nebylo na vystoupení ven. Jeli jsme tedy dál. Za odbočkou na Stykkishólmur na nás čekala nepříjemná (i když trochu očekávaná) věc. Konec asfaltky a 60 km štěrkovo-písčito-bahnité cesty plné děr. Projet jí nám trvalo asi dvě hodiny. Jeli jsme opravdu jen kolem 30 km/h, občas trochu víc a občas zase méně, když bylo moc děr a bylo potřeba zuřivě kličkovat. Vítr s deštěm nabíral prach ze silnice a obaloval jím naše auto. Zadní i boční okna se nejprve změnila z průhledných na průsvitná a po chvíli i na neprůsvitná obalená hustou hnědou vrstvou. Přední okno se díky práci stěračů stále drželo. Jak jsme se vzdalovali od špičky poloostrova, počasí se skutečně lehce umírňovalo. Dalo nám to trochu naděje. Ujížděli jsme bouři.

“Konečně asfalt!!!” Provedli jsme krátkou zastávku u samoobslužné pumpy, kde už bylo natolik hezké počasí, že šlo bezpečně vystoupit z auta. Za pár vteřin jsem trochu promokl. Při vyndávání tankovací pistole vzal vítr několik zbylých kapek benzínu a hodil je na mne. „No nic, holt budu trochu smrdět.“ řekl jsem si. Popojeli jsme do kempu v Laugaru. Stan jsme rozhodně nechtěli stavět, takže jsme si jen hodili spacáky na sedačky a šli jsme spát. Co se ale nestalo. Když jsme se uložili, zamkl jsem klíčkem auto. Po chvíli jsem si ale vzpomněl, že potřebuji něco z kufru a otevřel jsem dveře. Chyba! Spustil se alarm. Auto zuřivě troubilo a blikalo vprostřed noci na celý kemp. V panice jsem lovil klíčky, snažil jsem se je dát do zapalování, ale nepomohlo to. Zkusil jsem stisknou odemykání a… ticho. Konečně. Asi jsme vzbudili všechny kolem, ale nikdo nám nepřišel vynadat. Mohli jsme konečně jít spát. Tentokrát raději v odemčeném autě.

O Islandském počasí – O počasí na Islandu by se daly napsat dlouhé příběhy. My jsme zažili jen červenec, a i tak je toho spoustu k vyprávění. Asi nejzajímavější jsou rychlé proměny. Chvíli je slejvák, pak svítí slunce a do toho se spustí silný vítr. Když už se zdá, že bude hezky, vždycky přijde hustá neprostupná mlha. Člověk si jede krásným sluníčkem a najednou nevidí ani na dvacet metrů. Vítr je příběh sám o sobě. Spatřili jsme létající stan, převrácený přívěs a slyšeli jsme o cyklistech shozených do škarpy. O tom všem ale zase příště.

Pokračovat na další díl

Autor