Španělsko a Portugalsko – Pyreneje (2)
Zaragozu jsme opustili během odpoledne a zamířili jsme na severovýchod. Pozorovali jsme, jak se krajina mění. Přibývaly kopce, ale i zeleň. Silnice se začínaly klikatit a my jsme před sebou měli vysoký hřeben hor. Po cestě nás zaujala vodní nádrž Presa d’Escales. Pohled do údolí z vysoké betonové hráze téměř způsoboval závrať. Voda tam ale byla krásně průzračná a z výšky jsme mohli pozorovat i ryby plující pod hladinou. Večer jsme konečně dorazili na okraj národního parku Aigüestortes. Kemp v údolí byl již plný, a tak jsme si postavili stan o něco výše ve vesničce Taüll.
Národní park Aigüestortes
Následují ráno jsme se vypravili k přehradě Estany de Cavallers vysoko v horách. Cestou jsme nabrali stopaře – francouzský pár, který vyrazil na měsíční pěší přechod Pyrenejí. Bohužel jsme ale nedojeli daleko. Za osadou Caldes de Boí byla cesta uzavřena. “Nahoře už není kde zaparkovat. Dál musíte pěšky.” řekl jeden ze správců národního parku. Celý výšlap by se tím ale protáhl skoro na dvojnásobek. Přemýšleli jsme co dál, a nakonec nám poradili Francouzi, které jsme vezli. Prý bude mnohem lepší jít k jezerům Estany Gémena. Nebude tam takový dav jako u přehrady a cesta je o něco kratší. Plánovali tudy také jít a od jezer pokračovat do dalšího údolí. Vyrazili jsme tedy chvilku po nich. Stezka se brzy stočila a pod stínem stromů se klikatila nahoru. Asi v polovině jsme objevili spoustu borůvčí obsypaného lahodnými modrými plody. Zrovna jsme s sebou neměli velkou zásobu jídla, a tak jsme s nadšením uvítali tuhle nečekanou svačinku. Čekal nás ještě výstup do strmého kamenitého svahu, ale brzy se před námi otevřel výhled na průzračná jezera obklopená špičatými třítisícovými vrcholky. U břehu bylo krásně. Pofukoval mírný větřík, chvílemi svítilo slunce a jen tu a tam kolem nás prošel nějaký turista. Potkali jsme se opět i s Francouzi, kteří se zdrželi na odpolední piknik před výšlapem do průsmyku a pochodem do dalšího údolí. My jsme také zůstali ještě chvíli, abychom se nabažili nádherného výhledu a odpočinuli si před zpáteční cestou.
Národní park Ordesa y Monte Perdido
Příští den naplno zasáhla Španělsko vlna veder. V jižních oblastech se teploty přehouply přes čtyřicet stupňů, a i v Pyrenejích se držely kolem třicítky. Na nějaký větší výšlap to bylo příliš horko. Museli jsme pozměnit plán. Zamířili jsme na východní okraj národního parku Ordesa y Monte Perdido, do horské vesničky Tella. Úzká silnička se klikatila do ostrého kopce a museli jsme projet spoustou serpentin, než jsme dorazili na místo. Tam nás ale potěšila hezká restaurace s výhledem na hory, kde jsme si mohli posedět u kávy.
Z Telly vede krátká, asi hodinová procházka kolem vrcholu nad vesnicí se zastávkami u tří kaplí. Jak jsme obcházeli horu, otevíraly se nám pořád nové výhledy na Pyreneje. Viděli jsme zalesněná údolí, hluboké kaňony i holé štíty vysokých hor.
I když už bylo poměrně horko, zamířili jsme ještě na jedno nedaleké místo. Popojeli jsme autem k osadě Revilla a tam jsme podnikli další krátkou procházku. Tentokrát k vyhlídce na kaňon Yaga. Úplně na dně se klikatila říčka obklopená hustým zeleným lesem. Stěny údolí lemovaly vysoké, kolmé skály, ale nad nimi opět pokračoval les, i když už trochu prořídlý. Výš už byly jen holé takřka třítisícové hory. Listí lehounce šumělo ve větru a čas od času se přes údolí mihl stín, jak obrovští orli pátrali po své příští kořisti.
Navečer jsme zamířili na opačnou stranu parku, ale ukázalo se, že jsme podcenili nával turistů v hlavní sezóně. Snad celé Španělsko jelo sem. Cestu do proslulého údolí Ordesa zablokovala jedna dlouhá kolona. Když už jsme konečně dorazili do kempu, ukázalo se, že je již plný. A nejen ten. Žádný kemp v této části parku neměl volné místečko ani pro jeden malý stan. Otáčeli nás rovnou na vrátnici. Vzal jsem tedy telefon a začal jsem obvolávat další vzdálenější kempy. Všude bylo plno. Postupně jsem hledal dál a dál a uspěl jsem až po deseti telefonátech v kempu, který byl hodinu a půl daleko. No, nedalo se nic dělat. Všude bylo takové množství lidí, že se nám to vzdálené místo jevilo stejně jako nejlepší volba.
Stan jsme nakonec stihli postavit těsně před setměním. Místo bylo nacpané, a ne zrovna čisté, ale rozhodně lepší než nic. Vedle nás nocoval německý motorkářský pár. Jeden z nich dokonce pocházel z Čech. Na rozdíl od spousty jiných našich cest jsme ve Španělsku téměř nenarazili na žádného krajana. Tohle byl jediný za celou devatenáctidenní cestu. Večer jsme si chvíli povídali a dozvěděli jsme se spoustu tipů na cestování po Španělsku. Asi nejcennější rada zněla: “Jeďte na severozápadní pobřeží. To je jediné místo ve Španělsku, kde teď není horko.”
San Juan de la Peña
Příští den ráno jsme navštívili klášter San Juan de la Peña, který byl jen kousek od kempu. Ve skutečnosti se pod tímto názvem skrývají dvě stavby. Dolní a starší komplex je umístěn pod obrovskou převislou skálou a místy to vypadá, jaké by ji klášter přímo podpíral. Naleznete zde nádherné starobylé interiéry a také například křížovou cestu ve formě scén vytesaných z kamene na desítkách sloupů. Horní klášter je novější a jeho nejzajímavější částí bylo muzeum. Pozůstatky původních staveb byly totiž zakryty moderní prosklenou podlahou, takže se můžete procházet nad ruinami a prohlížet si je shora.
Odpoledne na nás dopadlo opět vedro, a tak jsme se dle rady od našich česko-německých sousedů vydali do Baskicka, ke studenému a deštivému pobřeží.
