Írán – Isfahán, město zahrad (5)

4. 10. 2018 Zahrady, mosty a obrovské náměstí

Po náročném předchozím dnu jsme tentokrát začali zvolna, a to obědem v restauraci, na kterou jsme narazili předchozí večer. Bylo to skvělé místo. Měli celkem slušný výběr vegetariánských jídel a obsluha se o nás hned od příchodu dobře starala. Skončilo to tedy opět velkou hostinou, kdy jsme ochutnávali zajímavé pokrmy z lilku nebo třeba fasendžán, což je nasládlá omáčka s ořechy a granátovým jablkem.

Hned po obědě jsme zamířili do nádherného parku kousek od našeho hotelu. Bylo znát, že Isfahán již není v tak suché oblasti, jako třeba Jazd. Užívali jsme si příjemného svěžího prostředí mezi vysokými stromy a nebyli jsme sami. Park byl plný rodin, které posedávaly na dekách, povídaly si a vyndávaly svačinky z piknikových košíků. Obdivovali jsme nepřeberné množství muškátů, které jsou v Íránu snad nejpopulárnější květinou. Když jsme se nabažili květů a rostlin, zvolna jsme se přesunuli z městského parku do komplexu Chehel Sotoon. Byly tam rozlehlé vodní nádrže, roztroušené altánky a uprostřed se tyčil velký palác. Přímo před jeho vstupem stálo dvacet vysokých sloupů, které podpíraly strop zakrývající vstupní dveře. Zespoda stropu byla připevněna zrcadla, takže na sloupy plynule navazoval jejich odraz a zdály se tak dvojnásobně vysoké. Uvnitř paláce byly nádherné barevné fresky zobrazující dávné bitvy perských vojsk a já jsem byl uchvácen pohledem na krásně malovaný strop.

Z paláce jsme prošli několika uličkami a vstoupili jsme na obrovské náměstí Nakš-e džahán. Je dlouhé více než půl kilometru. Na jednom konci ho uzavírá Šáhova mešita. Z boků stojí palác Ālī Qāpū a naproti mešita Sheikh Lotfollah. V uličkách kolem náměstí se rozprostírá gigantický bazar táhnoucí se do velké dálky. My jsme jako první zamířili k Šáhově mešitě, ale než jsme k ní došli, dal se s námi do řeči obchodník se šafránem. Po několika slovech se nás dotázal: “Czech Republic?” To nás překvapilo. V Íránu samozřejmě lidé znají naši republiku nebo alespoň Československo, ale tohle byl první člověk, který nás odhadl jen podle přízvuku. Vzal nás do svého krámku a uvařil nám šafránový čaj. Vyprávěl, že dokonce navštívil Prahu asi před deseti lety a že se v Íránu potkal s dalšími lidmi od nás. Prý míval i plyšového krtečka, ale ztratil ho. My jsme se zasmáli, vylovili jsme posledního krtečka, kterého jsme měli s sebou, a dali jsme mu ho jako dárek. Bylo to hezké setkání, dokud nedošlo na samotný obchod se šafránem. My jsme si koupili jen maličkou krabičku jako suvenýr, protože se jinak jedná o poměrně drahé zboží. On se nám ale stále snažil nutit více a více šafránu, až jsme nakonec raději odešli.

Do mešity jsme se dostali na poslední chvíli. Hned za vchodem se k nám připojil místní průvodce a vyprávěl nám o historii a architektuře. Asi nejzajímavější byla malá nádvoří, která sloužila jako letní a zimní škola. Ta letní byla částečně v zakrytých výklencích po obvodu a částečně venku na dvoře. Zimní škola naopak měla uzavřené místnosti, aby bylo studentům teplo. Hlavní sál mešity se nacházel pod obrovskou kupolí, kde byla slyšet jasná a dlouhá ozvěna každého našeho slova. “Můžete klidně i něco zazpívat.” řekl průvodce. Jituška se toho ujala a začala zpívat “Plzeňská věž převyšuje kopce.” Její hlas nádherně rezonoval stěnami mešity. Všichni jsme jen tiše naslouchali písničce i všem jejím ozvěnám, dokud Jituška nedozpívala až do konce. Poslední slova písně se ještě několikrát ozvala a bylo ticho.

Docela jsme se zapovídali a průvodce nám najednou řekl, že jestli chceme, může nám ukázat i krásné mosty Isfahánu. Nadšeně jsme souhlasili a vydali jsme se k řece. Už se setmělo, ale na ulicích bylo stále velmi živo. Byl totiž čtvrtek a v pátek mají Íránci den volna. Cestou jsme zastavili u misky s datlemi. Stála na podstavci před malým obchůdkem a náš průvodce řekl, ať si klidně vezmeme. Že prý místní lidé dávají kolemjdoucím datle, jako vzpomínku a památku na své zemřelé blízké. Brzy jsme došli ke krásnému nasvícenému mostu starému asi 400 let. Řeka pod ním už ale neexistovala. Prý tu dříve tekla celoročně, ale již vyschla. Prostor pod klenbou mostu se poté stal místem setkávání, vyprávění a zpívání. Potkali jsme tam staršího pána, který býval kontrolorem kvality v ropném průmyslu a nadšeně se dal do vysvětlování technických zázraků mostu. Povídal o lomu světla na sochách dvou lvů po obou stranách řeky, ukazoval nám zvláštní iluzi způsobenou řadou za sebou stojících dveří a vyzkoušeli jsme si, že klenby mostu krásně přenášejí zvuk na protilehlý konec.

Nakonec jsme se s průvodcem usadili v kavárně pod mostem a objednali jsme si čaj, milk shaky, zmrzlinu a polévku aš. Opět jsme neodhadli velikost porcí a ani náznaky obsluhy nás neusměrnily. Nejprve číšník odcházel ihned poté, co jsme si objednali s Jituškou a museli jsme ho zastavit, aby stihli i Rosťa s Barčou říct, co si dají. Původně si totiž myslel, že jsme objednali za všechny. Pak se podivil a zeptal se, v jakém to chceme pořadí, že se to všechno nevejde na stůl. To už jsme zbystřili, ale objednávku jsme nechali. Tak předezertovaní, jako v této kavárně pod mostem, jsme dlouho nebyli. Průvodce nás vzal ještě kolem druhého krásného mostu, ale pak jsme se už rozloučili a zamířili jsme zpět na hotel. Tam jsem se zeptal recepčního, jestli neví, kde bychom mohli další den směnit peníze. Řekl opět jen “Manažer přijde v 8:30 ráno.” a odmítal dále komunikovat.

5. 10. 2018 Výlet za město, nákup zákusků a pozvání na večeři

Ráno jsme začali zvolna. Jako první jsem šel směnit peníze, protože jsme potřebovali ještě trochu z místní měny na poslední dva dny. Zjistil jsem, že kurz se za poslední týden výrazně posunul (nebylo to špatnou směnárnou – věděl jsem to z více zdrojů). Po příletu jsme dostali více než 200 000 rijálů za jedno euro, ale tentokrát to bylo “jen” 150 000. Na druhou stranu to pořád vycházelo pro nás mnohem levněji, než jsme počítali před odletem. Směnil jsem každému 20 eur a vydali jsme se na oběd. Tentokrát jsme si řekli, že si dáme něco lehčího. Zamířili jsme do stejné restaurace jako předchozí den a začali jsme si objednávat. Snažili jsme se, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, zase jsme měli hostinu, ke které jsme navíc dostali jakýsi šafránový pudink – pozornost podniku. Po jídle se s námi dal do řeči jeden z bratrů, kteří vlastnili restauraci a z ničeho nic nás pozval k nim domů na večeři. Něco takového jsme vůbec nečekali a bylo to skvělé překvapení. Domluvili jsme si sraz na sedmou hodinu a mezi tím jsme se vydali na návštěvu další památky – Jamehovy mešity.

Bylo to nějaké tři až čtyři kilometry daleko a nechtělo se nám chodit. Jedna paní nám pomohla a přes telefon objednala Snapp. To je vlastně Íránská alternativa pro Uber nebo podobné alternativní taxi služby. V telefonní aplikaci si zadáte odkud a kam chcete jet a objednáte si řidiče. Ceny nás stále nepřestávaly udivovat. I s novým a o trochu horším kurzem nás cesta vyšla jen na 6 Kč.

Jamehova mešita v Isfahánu je velmi stará. Jedná se vlastně o jednu z nejstarších mešit v celém Íránu. Stavba začala totiž již mezi osmým a devátým stoletím a pokračovala spolu s různými renovacemi až do dvacátého. Má obrovské kupole, krásné a velkolepé klenby, rozsáhlé nádvoří, ale přesto jsem měl pocit, že tam něco chybí. Nebyla tam žádná zeleň, ani moc vody. Oproti zeleným nádvořím, fontánám nebo zahradě u letní školy, které jsme vídali u jiných mešit, bylo tady pusto. Jen beton, kámen a maličká nádrž uprostřed.

Chtěli jsme na chvilku ujet někam do přírody a nejlepší možností se zdála přes 2200 metrů vysoká hora Sofeh za okrajem Isfahánu. Na jejím úpatí byl malý les a nahoru vedla lanovka. Jak se ukázalo ihned při příjezdu, nebyli jsme sami, kdo měl podobný nápad. Byl den volna a na místo se sjížděly tisíce rodin z celého okolí. Usazovaly se na deky pod stromy, vybalovaly košíky se svačinou a užívaly si příjemného stínu daleko od smogu velkoměsta. Nebyli tu ale vůbec žádní turisté. Připadali jsme si tam vlastně trochu jako atrakce, protože si nás všichni prohlíželi. Hned druhé překvapení nám připravila lanovka. Byla totiž mimo provoz, a tak jsme se vydali pěšky alespoň na nižší vyhlídku pod horou, která byla již z dosahu největšího davu.

Usadili jsme se na krásném místě, užívali jsme si pohledy do okolí a já jsem si namířil kameru na zapadající slunce. Za námi se tyčila hora Sofeh a pod námi se do dáli táhlo obrovské město zahalené smogem. Z ničeho nic se kolem nás objevila obrovská rodina se spoustou malých dětí. Byli na nás zvědaví a brzy přišla vlna selfie snímků. Všichni se s námi chtěli vyfotit. Jakmile se to trochu uklidnilo, otec rodiny vylovil na telefonu překladač a začal s námi komunikovat. Dozvěděli jsme se, že jeho otec dříve emigroval z Afghánistánu a on sám už se prý narodil v Íránu a pracuje jako návrhář svatebních stanů a výzdoby. Prý má celá jejich rodina šedesát členů. Mezitím se kolem Jitušky a Barči seběhl hlouček malých a zvědavých dětí. Jituška jim předváděla zvuky zvířátek a ony z toho byly nadšené. U nás se mezitím začala konverzace přiostřovat. Připadali jsme si najednou jako u výslechu. Padaly nepříjemné otázky, jako například: “Íránská vláda je špatná, souhlasíte?”, “Jak vaše země přistupuje k uprchlíkům?”, “Angažuje se vaše vláda v krizi na blízkém východě?”. Nenechali jsme se ale strhnout do politické debaty. To je obecně špatné téma a člověk nikdy neví, co se kam může donést. Odpovídali jsme tedy neutrálně: “Máte tu hezké památky.” nebo “My jsme malá země a nemícháme se do velké politiky.” Nějakou dobu to trvalo, ale i výslech naštěstí skončil a celá rodina se vydala se západem slunce zpátky domů. Dolehla na nás jakási nechuť ke všem a všemu. Chtěli jsme se nejraději někam schovat, aby na nás alespoň týden vůbec nikdo nemluvil.

Vrátili jsme se na hotel a přišel čas na shánění něčeho, co bychom mohli přinést na večeři, abychom nepřišli s prázdnem. Hledali jsme nějaké zákusky nebo dortíky a dostali jsme doporučení na nedalekou cukrárnu. Byla obrovská. Dlouhý pult plný nepřeberného množství sladkých dobrot. Jeden z prodavačů uměl anglicky, a tak jsme ho požádali, jestli by nám neporadil nějaké zákusky jako pozornost na návštěvu. Zeptal se na náš rozpočet a já jsem odpověděl “Zhruba 500 tisíc tomanů.” Chtěl jsem říct původně rijálů, ale spletl jsem se a vůbec mi nedošlo, že toman je desetkrát tolik. Řekl jsem si tedy o zákusky ne za 80, ale za 800 Kč. Prodavač vytřeštil oči a tvářil se nechápavě. “Že bych řekl moc málo?” pomyslel jsem si. V domnění, že zákusky přeci jen nejsou až tak levné, jsem dodal: “Nebo klidně 700 tisíc.” Údiv prodavače ještě narostl a až v tu chvíli mi to došlo: “Rijálů, ne tomanů.” vysvětlil jsem. Prodavač se trochu uklidnil, ale i přesto si prohlížel velikost dostupných papírových krabic a podezřele se na nás koukal. “Jak velkou krabici?” zeptal se raději. Vybral jsem střední. Pán do ní naskládal dvanáct velkých zákusků a řekl si o 90 tisíc Rijálů (tj. asi 15 Kč podle tehdejšího kurzu). Původně jsem si tedy objednal přes padesát krabic. Ještě, že se to nakonec vyjasnilo a nemuseli jsme objednat i dodávku na odvoz.

Večer jsme vyrazili na večeři. S bratry jsme se sešli v restauraci a taxíkem jsme jeli k nim domů. Předchozí den byly u nich pozvány na večeři dvě cestovatelky z Číny a dnes společně s maminkou bratrů vařily zase pro nás. K tomu se připojili ještě kamarádi bratrů a z večeře se nakonec stalo v podstatě velké setkání. Když jsme vstoupili dovnitř, stáli jsme uprostřed velkého obývacího pokoje, který byl poměrně honosně vybaven a vypadalo to tam úplně jako v bohatších rodinách z Evropy nebo Ameriky. Také šátky, které jsou pro ženy v Íránu povinné mohly Jituška s Barčou uvnitř sundat. Seznámili jsme se s celou rodinou, dorazilo ještě několik kamarádů a mezitím byla večeře hotová. Neseděli jsme u stolu, ale po Íránském způsobu na zemi. Nejprve se po koberci v obývacím pokoji rozložil obrovský ubrus a poté se na něj nanosily mísy s různými druhy íránského a čínského jídla. Následně jsme si posedali kolem, nabrali talíře a dali jsme se do hostiny. My jsme byli úplně nadšení z čínského jídla. Nejen kvůli tomu, že to byla po týdnu perské kuchyně vítaná změna, ale i proto, že to bylo domácí jídlo. Něco úplně jiného, než nabízejí čínské restaurace v Praze.

Po večeři se najednou rozlévala ruská vodka. Já ani Jituška jsme nepili, ale zajímal jsem se, jak je to vlastně v Íránu s alkoholem. Oficiálně je prý zakázaný, ale uvnitř se to neřeší. Říkal jsem jim: “U nás je povolený i venku, ale nesmí se pít v práci nebo za volantem.” Kamarád jednoho z bratrů na to odpověděl: “U nás se sice nesmí pít venku, ale zase nikdo nekontroluje, jestli řídíš opilý.” To mě trochu znejistělo, protože do sebe zrovna kopnul panáka vodky a byl to on, kdo nás měl odvézt zpátky na hotel.

Povídali jsme dlouho do noci. Číňanky nám po půlnoci naznačily, že bude už vhodný čas jít spát, akorát že Íránci by v rámci jejich slušnosti nic neřekli. Rozloučili jsme se, pořídili jsme spoustu selfie a vyrazili jsme zpět na hotel. “Co máte v Česku za hudbu?” zeptal se kamarád bratrů, který nás vezl. Během minutky už hrála na plné pecky písnička “Plakala” od kabátů, která se nám osvědčila už na cestě z Jazdu.

6. 10. 2018 Palác, bazar a cesta domů

Náš poslední den v Íránu. Měli jsme ještě dopoledne čas a zamířili jsme tedy na místní bazar, abychom nakoupili nějaké suvenýry. Před bazarem jsme se rozdělili. Rosťa s Barčou šli rovnou na nákupy a my jsme se s Jituškou vydali ještě na rychlou prohlídku paláce Ālī Qāpū přímo u velkého náměstí. Rozhodně to stálo za to. V paláci byly nádherné stropy. Některé byly plné maličkých výklenků malovaných nádhernými květinami a dalšími tvary. Jiné byly naopak pokryté jakousi vyřezávanou dřevěnou klenbou. Na konci prohlídky jsme ještě vystoupili na vyhlídkovou plošinu a stáli jsme přímo nad velkým náměstím Nakš-e džahán.

Po návštěvě paláce se již krátil čas, a tak jsme i my s Jituškou zamířili na bazar. Chvilku jsme se procházeli úzkými uličkami plnými nepřeberného zboží, ale brzy jsme skončili v zajímavé dílně. Ručně tam tiskli a malovali barevné vzory na ubrusy, utěrky a další látky. Jen kousek opodál jsme zase narazili na pána, který dodával zdobené krabičky do mariánských lázní. Měl spoustu fascinujícího zboží, které zahrnovalo i tradiční šachy s perskými figurkami. Mezi tím se Rosťa s Barčou ztratili v nekonečných uličkách obrovitánského Isfahánského bazaru a dostali se ven asi až o tři kilometry dál. Naštěstí se jim podařilo rychle sehnat taxík a dorazili na hotel akorát včas, takže jsme mohli poklidně zamířit na autobusové nádraží, odkud nám jel spoj přímo na letiště v Teheránu.

Měli jsme stále trochu hlad a do odjezdu zbývala ještě asi hodina. Vydali jsme se tedy do jedné z restaurací na nádraží a dali jsme se do vyjednávání vegetariánského pokrmu. Číšník sice uměl anglicky, ale to nám situaci příliš nezjednodušilo. “Máte něco bez masa?” zeptal jsem se. “Ano, jistě, máme rybu, omáčku s kuřetem…” “A bez masa, bez ryby i bez kuřete?” rychle jsem dodal. Číšník se zarazil a vypadalo to, že se nikdy s takovým požadavkem nesetkal. “Třeba falafel?” zkusil jsem navrhnout. “Falafel nemáme, ale můžu vám nabídnout třeba kuřecí kebab.” odpověděl číšník. Vypadalo to, že se neshodneme, a tak nás vzal přímo do kuchyně, abychom mu ukázali, co chceme. Vybrali jsme rýží a pečená rajčata. Pohodlně jsme se usadili a čekali. Číšník se ještě vrátil a vzal s sebou Rosťu zpátky do kuchyně. Tam mu ukázal, jestli je v pořádku kuřecí omáčka s rajčaty. Když se Rosťovi konečně podařilo vysvětlit, že nechceme ani kuřecí a dáme si jen rajčata s rýží. Číšník se jen nechápavě dotázal: “Ale proč?”

Nakonec jsme se dobře najedli a Rosťa se skamarádil s místními kuchaři. Po obědě jsme se vydali hledat autobus na obrovském Isfahánském nádraží. Už zbývalo asi jen pět minut do odjezdu. Byli jsme nejspíš u správného nástupiště, ale nikdo nejel naším směrem. Zeptali jsme se tedy jednoho z řidičů stojících opodál a ukázalo se, že to je zrovna náš člověk a pojedeme v jeho autobusu. Tak luxusní autobusy, jako v Íránu, jsem dlouho neviděl. Jeli jsme první třídou, protože lístek na 450 km vzdálené letiště stál asi jen 45 Kč. Sedačky byly hodně široké a každá měla spoustu místa na nohy, takže i já se svými skoro 190 cm jsem se mohl pohodlně natáhnout. Mimo to byly k dispozici zásuvky, wifi a dostali jsme i balíček s ovocem, sendvičem a sušenkami. Cesta příjemně utíkala a máme z ní jen několik zážitků. První byl déšť. Poprvé za celou naši cestu pršelo, i když jen asi dvacet vteřin. Řidič nechal jednou otočit stěrače a jeli jsme zase dál suchou krajinou, jako by se nic nezměnilo. K večeru, když se slunce sklánělo k obzoru, jsme v dálce spatřili obrovskou bílou solnou pláň. Alespoň jsem ji tentokrát viděl, když už jsem propásl tu předchozí mezi Jazdem a Isfahánem. Po několika dalších hodinách jsme dorazili na letiště. Čekalo nás ještě mnoho hodin čekání na noční let kolem třetí hodiny ráno. Nikam jsme ale nevyráželi. Pohybovali jsme se po kavárnách, které byly ještě otevřené, podřimovali jsme na sedačkách, až konečně přišel čas na cestu domů. Razítko se otisklo do pasu a my jsme nastoupili do letadla.

Závěr

Dojmy z návštěvy Íránu jsem zpracovával ještě nějakou dobu po návratu. Viděli jsme spoustu krásných míst, potkali jsme milé a pohostinné lidi a nechávali jsme na sebe působit tuhle podivuhodnou zemi. Setkali jsme se ale i s dopady ekonomické krize, hrozícím nedostatkem vody, s oblaky smogu i přehnanou segregací mužů a žen. Přesto všechno jsou ale Íránci veselí lidé, kteří si vždycky najdou čas na piknik a pokud se s nimi zapovídáte, rádi vás pozvou třeba k sobě domů na večeři.