Z historického města Cuzco jsme se vydali směrem k oceánu. Už jsme navštívili peruánské hory i Amazonii a přišel čas na vyprahlou krajinu podél Pacifiku. Z mnoha autobusových dopravců jsme nakonec zvolili linku do Limy od společnosti Peru Hop. Výhoda byla, že jsme na několika zastávkách mohli vystoupit a pokračovat v cestě klidně i o několik dní později. Drobnou nevýhodou byla délka cesty do naší první zastávky. Abychom se dostali na planinu Nazca, museli jsme strávit více než 21 hodin v autobuse. Po tak dlouhé cestě jsme byli opravdu umoření a našli jsme sílu akorát na to, abychom se přepravili na ubytování a uložili se ke spánku.

Příští den začal vyhlídkovým letem nad proslulými geoglyfy (obrazci v poušti) starými asi 2000 let. Jituška se vypravila tentokrát sama. Houpání v letadlech mi nedělá zrovna dobře a tady se jednalo o malý stroj, který dělá nejrůznější obrátky v rychlém sledu za sebou, aby turisté viděli co nejlépe. Nakonec byl ještě menší, než jsme čekali. Uvnitř se usadila Jituška spolu se třemi dalšími turisty, pilotem a kopilotem. Samotný let byl sice hodně náročný na žaludek, ale nádherný. Z okénka mohli pozorovat více než deset obrazců v poušti, jako například velrybu, kolibříka, kondora, opici, ještěrku, strom, pavouka a další. Pradávná civilizace Nazca vytvořila spoustu útvarů a některé z nich dosahují délky i stovek metrů. Vyhlídkový let trval pouze třicet minut a Jituška raději nefotila, aby měla dost času na pozorování. Do článku tedy přikládám pouze několik obrázků z pozorovací věže, kterou jsme posléze navštívili oba.

Planina Nazca ale neznamená jen geoglyfy. V okolí je totiž mnohem více památek na dva tisíce let starou kulturu. Proslulé jsou například Acuaductos de Cantalloc (jinak zvané také Puquios). Jedná se o jakési studny kombinované s podzemními i nadzemními kanály. Jsou hluboké až deset metrů, ale jejich největší zvláštností je tvar. Nahoře jsou velmi široké a po obvodu studny vede dolů po spirále stezka. Abyste se dostali až k pramenu, musíte udělat asi pět koleček. Dole už jsou studny velmi úzké. Na samém dně dodnes protéká potůček, ve kterém plavou i malé rybky.

Asi hodinu cesty od města leží další zajímavé místo – pyramidy Cahuachi. Kdysi jich tu stály desítky, ale dnes je většina kdesi pod zemí. Nedávné archeologické vykopávky odkryly část tohoto nádherného a monumentálního komplexu postaveného z nepálených hliněných cihel. Místo pravděpodobně sloužilo jako chrám, kde probíhaly slavnostní obřady a scházel se lid ze širokého údolí. Za zmínku stojí hlavně vstupní brána pyramidy. Po celý den se nahřívá na slunci, takže když večer zastavíte mezi jejími stěnami, z obou stran prý sálá teplo. Na vlastní kůži jsme to ale nevyzkoušeli, protože dovnitř je turistům vstup zakázán.

Pohádky průvodců – V Peru jsme se na vlastní kůži přesvědčili, jak moc si průvodci historii přibarvují či domýšlejí. Například na Machu Picchu jsme šli sice sami, ale ze všech stran jsme slyšeli různá vyprávění pro skupiny turistů. O účelu města se toho ale dodnes moc neví, natož aby historici znali podrobnosti o té či které budově. To nicméně nebrání šíření spousty teorií, které se v rukou průvodce změní na nezpochybnitelnou pravdu. Podobný případ jsou právě i obrazce na planině Nazca. Vyprávěli nám o nich s velkým zápalem dva průvodci. Oba sice zmínili, že existuje více teorií, ale pak nás zarytě přesvědčovali, která z nich je ta pravdivá. Víme tak, že to byl bezpochyby kalendář a také to, že to určitě kalendář nebyl a že lidé prostě vytvářeli obrazy toho, co vídali a místo bylo jakýmsi venkovních chrámem.

Naše cesta podél pobřeží pokračovala na sever do pouštní oázy Huacachina. Jedná se o malé jezero obrostlé palmovým hájem vsazeným mezi nádherné duny z jemného zlatavého písku. Je tam ale také vidět těžký dopad turismu. Kromě krásných stromů totiž jezero lemuje i řada hotelů, restaurací a hromada odpadků. Jednu věc jsme si tam ale nemohli nechat uniknout – výlet do pouště na buggyně (čtyřkolové terénní vozítko) a tzv. „sandboarding“ (sjíždění písečných dun na prkně). Vůbec jsme ale nečekali, že jízda přes poušť bude jako na horské dráze. Řidič se s námi pouštěl do prudkých kopců a vzápětí jsme se řítili dolů po nejstrmější části duny. Písek létal všude kolem, ale buggyna se vesele hnala dál. Po chvilce divoké jízdy jsme vystoupili a dostali jsme prkna, která nápadně připomínala snowboard. Lehli jsme si na břicho a klouzali jsme dolů. Byla to sranda. Připadali jsme si jako děti se sáňkami a se stejným nadšením jsme sjížděli jeden svah za druhým. Zrovna když se Jituška svižnou rychlostí blížila do údolí, nadskočila na hrbolu, spadly jí sluneční brýle a zmizeli kdesi pod sandboardem. Chvilku jsme hledali a objevili jsme jen několik rozlámaných kousků v písku. Nádherný západ slunce nám to ale brzy vynahradil. Zahalil krajinu do zlatavého odstínu. Světlo se přelévalo mezi dunami, dokud se slunce neskrylo za horizontem. V ten moment ztratil svět všechny barvy a poušť byla najednou šedá, studená a jednotvárná.

Příští den jsme pokračovali dál na sever do Paracas, kde jsme se vypravili po moři na ostrovy Ballestas. Přezdívá se jim také „Galapágy pro chudé“, protože se tam shromažďuje spoustu života a cesta stojí jen cca 400 Kč. A opravdu. Jak jsme přijížděli, kolem nás prolétalo více a více ptactva. Spoustu kormoránů se míhalo sem a tam, ale oblohu brázdili i obrovitánští pelikáni. Ostrovy byly doslova posety opeřenci, což dokresloval i výrazný všudypřítomný pach. Ze skal na nás koukalo několik tučňáků Humboldtových a hlavně lachtani. Obrovská kolonie lachtanů se usadila pod skalním mostem a zrovna měli mladé. Jejich barva byla tmavší a hemžili se mezi skoro jako mravenci. Hopsali, přelézali jeden druhého a pozorovali starší jedince, jak mizí v moři.

Abychom si také trochu užili moře, půjčili jsme si kola a vyrazili jsme se vykoupat do přírodní rezervace na nedalekém poloostrově. Byla by to příjemná a pohodová cesta, kdyby nevedla skrz poušť za jasného slunného počasí. Už po pár kilometrech jsme se pekli a funěli horkem. Do toho jsme si museli zvyknout na všudypřítomné troubení aut a kamionů. Návštěva rezervace ale stála za to. Spatřili jsme spoustu plameňáků, jak se poklidně brodí v mělkém moři. Viděli jsme nádhernou sytě červenou pláž, která tvořila kontrast s azurovým mořem a vyprahlou žlutou pouští. Nakonec jsme dorazili až do cíle našeho výletu – pláž La Mina, kde se dalo koupat. Hezkých pláží není v Peru příliš mnoho. O téhle by se možná dalo i říci, že je krásná. To si bohužel kromě nás uvědomovaly i stovky dalších lidí. Bylo tam tak narváno, že jsme dlouho hledali, abychom si vůbec měli kam sednout. Ještě že voda byla příjemně chladivá. Pořádně jsme se osvěžili a nabrali jsme nové síly.

Na poslední části cesty autobusem do Limy jsme podnikli ještě jednu zastávku. Tentokrát v haciendě San José. Tahle koloniální usedlost stále připomíná smutnou otrokářskou historii bývalé španělské kolonie. Jedná se ale o krásnou stavbu. Prostorné vzdušné sály, rozkvetlá nádvoří, obrovské zelené zahrady, bazény a k tomu i hezký malý kostelík. Jako kontrast k tomu všemu pozlátku se pod komplexem nachází rozlehlý systém chodeb. Celých sedmnáct kilometrů tunelů. Sloužily jako skladiště, vězení pro otroky, ale i jako cesta, jak pašovat zboží do přístavu, aniž by bylo potřeba platit daně. Jen krátká procházka v úzkých temných tunelech stačila na to, abych se opět těšil na denní světlo. Pak už bylo před námi hlavní město a méně známá severní část Peru…

Pokračovat na další díl

Autor