Jordánsko – Petra (2)
Večer před naším výletem do skalního města Petra jsme se ubytovali v hezkém malém hotelu jen kousek od vstupní brány. Jako vždy nás personál přivítal s proslulou arabskou pohostinností. Domluvili jsme si večeři na místě, snídani v 5:30 a balíčky se zásobami jídla na celý den. Když jsme usedli k jídelnímu stolu, netušili jsme, jak obrovské množství pokrmů na nás čeká. Trochu nás na to upozornil číšník, když prohlásil: „Jestli dneska sníte všechno, dostanete nápoj zdarma.“ Začali jsme hostinu vynikající čočkovou polévkou. Po ní přišel talíř s různými variacemi salátů, hummusem a mouttabalem (dip z uzeného lilku) a pita chléb. Po zvládnutí polévky a předkrmu jsme byli docela najedení, ale teprve nás čekal hlavní chod – proslulý mansaf a vegetariánská alternativa pro mě. Jde o pokrm skládající se z rýže, na které je položeno maso vařené v jogurtové omáčce. Když už jsme mysleli, že hostina skončila, přišel ještě závěrečný dezert.
Následující ráno jsme vstávali brzy. Chtěli jsme vyrazit do skalního města za svítání, abychom se vyhnuli velkému davu turistů, který se vrhne dovnitř obvykle kolem osmé hodiny. Cestou jsme odmítli několik nabídek svezení na koni nebo maličkém vozítku a za pomalého rozednívání jsme procházeli údolím vyschlého potoka Vádí Músá. Už tady, na začátku procházky, jsme si všímali různých zajímavých staveb. Tu a tam byly okolní skály proděravěné malými okénky nebo z nich vystupovaly zvláštní kvádrové bloky. Jen několik minut chůze od vstupní brány jsme uviděli první větší památku – hrobku Bab al-Siq Triclinium.
Petra a Voda – Už krátce po vstupu jsme pozorovali první známky komplexního odvodňovacího a zavlažovacího systému města. V této oblasti prší velmi málo a vodu je nutné svádět pomocí kanálů do různých nádrží a přehrad. Zároveň se v Petře využívá i několika pramenů. Nedostatek vody ale nebyl jedinou hrozbou pro město. Obzvláště v zimních měsících může čas od času dojít k bleskovým záplavám, kdy se voda z přívalových dešťů může hrnout v obrovském množství skrz úzké soutěsky. Dnes již ale kanály nefungují tak dobře, jak v době svého vzniku a Petra není plně odolná vůči vydatným slejvákům. V letech 2018 a 2022 (jen pár dní po naší návštěvě) došlo k takovým záplavám, že si vyžádaly kompletní evakuací celého komplexu.
Cesta se zúžila a my jsme vstoupili do hluboké soutěsky zvané Siq. Průchod po jejím dně je sám osobě impozantní. Není to ale nic proti tomu, když vystoupíte ven na jejím opačném konci a z ničeho nic se otevře dechberoucí pohled na obrovský a skvěle zachovalý chrám Al-Khazneh (zvaný také pokladnice). Bylo ještě brzy ráno a v údolí vládl takový rozespalý klid. Několik skupinek turistů obdivovalo krásy téhle úchvatné stavby a v jejím okolí mezitím místní prodejci připravovali své stánky. V tuhle hodinu se mi zdáli i obchodníci více taktní a nenutili nám své zboží tak neústupně, jako později odpoledne. Dokonce jsem se dal do řeči o počasí s pánem, který prodával náramky. Tohle se mi na Jordánsku vlastně líbilo, můžete se nezávazně zapovídat s úplně neznámými lidmi. Škoda, že se pohodové naladění v turistických místech pozvolna ztrácí pod tlakem komerce.
Od pokladnice jsme pokračovali po širší cestě dál do centra města. Prohlíželi jsme si podivné nekropole vytesané ve skalách kolem nás a všimli jsme si malého mostku a schodů kamsi nahoru. Zkusili jsme se po nich vypravit a za chvilku jsme došli k paní, která zrovna otevírala malou kavárnu na úžasné vyhlídce. Objednali jsme si čaj a usadili jsme se přímo nad proslulým skalním divadlem. Postavili ho Nabatejci spolu s většinou skalního města na počátku našeho letopočtu. Později, během římské správy, došlo k velkému rozšíření, takže divadlo pojmulo i několik tisíc diváků. Slunce se pomalu vyhouplo nad okolní skály a krajina pod námi se zahalila do příjemného zlatavého světla. Dívali jsme se na obrovský chrám Qasr al-Bint, vysoké skály nad ním i na monumentální hrobky vytesané ve skále nedaleko od nás.
Po příjemném ránu na vyhlídce s čajem jsme pokračovali kolem skalních hrobek směrem k byzantskému kostelu, kde jsme si prohlíželi další nádherné mozaiky z maličkých dlaždic o rozměrech asi 1×1 cm. Nepřeberné množství zvířat, ale i fontán a jiných motivů, zdobilo podlahu obklopenou pozůstatky stěn. Kousek opodál jsme si prohlíželi další rozbořené svatyně z dřívější doby a hledali jsme motivy vytesané do jejich sloupů a říms. Zvolna jsme sestoupili zpátky do údolí, prošli jsme kolem 450 let starého pistáciovníku a nakonec jsme stanuli před gigantickým chrámem Qasr al-Bint, který se původně tyčil až do výšky 23 metrů.
Po krátkém občerstvení jsme se vydali výš do hor k další památce zvané Ad Deir (také přezdívané „Monastery“). Cesta vedla poměrně strmě vzhůru a byla obklopena nekonečnými řadami stánků s levným zbožím a suvenýry vyráběnými nejspíš masově kdesi v obrovských továrnách. Až na několik výjimek měla většina stánků vlastně to samé. O to urputněji se ale snažili prodejci oslovovat kolemjdoucí turisty. V tu chvíli nám nezbývalo než opustit zdvořilosti, nezastavovat a omezit rozhovor na úsměv a slova “ne, děkuji”. Jinak bychom se v podstatě nehnuli z místa. Narazili jsme i na několik případů obchodu, který byl přinejmenším v šedivé zóně a před kterým nás varovala i oficiální brožurka. Jeden se týkal malých dětí, které obíhaly turisty a prodávaly jim různé drobné věci od pohledů až po kapesníčky. Doporučení je od nich zboží nekupovat, protože by se tím podporovala dětská práce. Dalším problémem byly staré římské mince, které místní nalézali v okolí ruin a prodávali je turistům jako suvenýry.
Jak jsme se blížili na konec stezky, stánky pozvolna ubývaly a nahoře byl už skoro klid. Dívali jsme se na obrovskou stavbu Ad Deir vytesanou v horách a téměř stejně nás fascinovala i okolní krajina. Některé pískovcové skály byly zerodované takovým způsobem, že vlastně připomínaly další budovy ve svém vlastních architektonickém stylu. Když už jsme došli až sem, byla by škoda se podívat jen na proslulý chrám. Zamířili jsme tedy po šipkách k jednomu z několika „The best view in the world“ (Nejlepší výhled na světě) a přivítala nás maličká kavárna postavená na několik set metrů vysokém strmém útesů. Výhled byl opravdu impozantní, pod námi byl hluboký kaňon. Na jeho dně tekla drobná říčka obklopená oázou zeleně v jinak vyprahlých horách. Kam až oko dohlédlo se tyčily ostré pískovcové skály a když jsme se zaposlouchali do zvuků přírody, zaslechli jsme i šumění malého vodopádu, který byl pod námi. Popíjeli jsme beduínskou kávu a užívali si chvilku samoty.
Pro cestu zpátky jsme si zvolili delší, ale velmi zajímavou trasu přes obětní místo Al-Madbah ležící na skále vysoko nad městem. Cesta se klikatila skrz různé soutěsky a kaňony. Všude kolem bylo spoustu domů postavených ve skále a některé z nich byly stále ještě obydlené. Dalo se to poznat třeba podle připevněných solárních panelů. Míjeli jsme další a další chrámy, hrobky nebo cisternu na vodu. Některé ze staveb byly dokonce přístupné veřejnosti i zevnitř. Čekaly nás ještě dlouhé schody na závěr a vystoupali jsme až k obětnímu místu. Bylo již pozdní odpoledne a údolí pod námi se opět halilo do zlatavých odstínů. Dívali jsme se na tu nádheru a pozorovali jsme mraky, jak zvolna zahalují oblohu. Zdálo se, že se navečer chystá déšť.
Po romantických procházkách na skoro opuštěné vyhlídky přišel opět tvrdý střet s realitou. Sešli jsme do údolí a vraceli jsme se zpátky na hotel kolem proslulé pokladnice Al-Khazneh. Zatímco ráno tam vládla poklidná ospalá atmosféra, po čtvrté hodině odpolední byl všude obrovský dav. Část lidí se hrnula ven a část naopak dovnitř, aby stihla ještě na poslední chvíli spatřit tu nejslavnější stavbu z Petry, než se celý areál zavře. Cestou skrz kaňon Siq nás míjela nekončící kolona vozítek odvážejících turisty zpátky do města. I když závěr naší návštěvy Petry byl trochu hektický, dojem to určitě nezkazilo a musím říct, že šlo o úžasný zážitek.
Po více než 20 km dlouhé procházce jsme ocenili obrovskou večeři, kterou jsme dostali na hotelu a plní dojmů jsme se uložili ke spánku. Kdesi zdáli byl slyšet tlumený pláč dítěte a z ničeho nic se ozvalo bušení na dveře. Někdo z turistů na patře se rozčílil, že mu dítě narušilo poklidný spánek a vydal se to řešit. Bohužel jeho způsob spočíval v tom, že spustil na zoufalého tatínka s takovou vervou, že nejmíň desetinásobně přehlušil dětský pláč. Hlasitá hádka se rozléhala po celém hotelu. Jituška to nevydržela, otevřela dveře, prohlásila jejich směrem: “Promiňte, jste moc nahlas!” a zase zavřela. To vyvedlo rozčíleného pána z míry natolik, že přestal mluvit a v tichosti se vrátil na pokoj. I pláč dítěte po chvilce ustal a my jsme mohli poklidně spát za zvuku dešťových kapek bubnujících na okna.
