Proč jsme se vlastně vydali během Vánoc roku 2022 právě do Jordánska? Slyšel jsem o něm už dříve, ale moje znalosti byly delší dobu někde na úrovni „Je tam Petra, Mrtvé moře a poušť“. Blížil se konec roku a my jsme přemýšleli, jestli opět nevyrazit v prosinci někam za teplem. Tím nemyslím jet hned někam na tropické ostrovy pod palmy. Když člověk nechce ležet celý den na pláži, teploty kolem 15-20 stupňů jsou vlastně ideální na cestování a poznávání. Přemýšleli jsme nad Španělskem nebo Kanárskými ostrovy, ale ceny letenek nebyly zrovna příznivé. Chvilku jsme uvažovali nad návštěvou Izraele, ale levné spojení zmizelo dřív, než jsme se stihli rozhodnout. Přitom jsem si ale všiml, že letenky do Ammánu jen kousek opodál v Jordánsku vůbec nevycházejí špatně. Chvilku jsem googlil a zjišťoval, co je tam vlastně zajímavého. Netrvalo to dlouho a už jsem své nadšení z nového nápadu sdílel s Jituškou.

Do Ammánu jsme přiletěli pozdě odpoledne s více než tříhodinovým zpožděním. Chvíli trvalo, než jsme si vyřídili víza, simky a směnili peníze. Do autopůjčovny jsme tak dorazili s téměř čtyřhodinovým zpožděním. Auto jsme ale nakonec přece jen dostali. Byla to starší Kia Picanto v ořezané výbavě. Musím říct, že cena pronájmu byla srovnatelná s našimi výlety po severní i západní Evropě, ale auto bylo horší. V tom nás utvrdilo i zpětné zrcátko, které upadlo na prvním retardéru jen pár kilometrů od letiště.

Tipy na cestování po Jordánsku – Během naší cesty jsme nasbírali nějaké drobné cestovatelské zkušenosti, které stojí za to sdílet.
Jak získat místní měnu? Přestože většina rad nás odrazovala od směny / výběru peněz na letišti, objevili jsme tip na dobrý bankomat. Přímo na letišti, jen kousek za pobočkami autopůjčoven, naleznete bankomat Arab Bank. Účtoval si sice poplatek 4 JOD (cca 127 Kč na konci roku 2022), ale bez problému se daly vybrat i velké obnosy. Pokud je kurz vaší banky dobrý, neměli byste prodělat. My jsme vybrali naráz 300 JOD, ale myslím, že by nebyl problém ani s větší částkou. Směnárny na letišti se obecně moc nevyplatí, takže tohle byla nejspíš jediná dobrá možnost, jak si zajistit hotovost ihned po příletu.
Sim karty – Přímo v příletové hale jsou pobočky tří velkých operátorů. My jsme zvolili 20 GB předplacenou SIM u Orange, ale nejspíš budou nabídky podobné. Obecně jsme v Jordánsku měli dobré pokrytí a využili jsme i 20 min mezinárodních hovorů zdarma. Jedno malé upozornění – v Jordánsku nám nefungovalo volání přes WhatsApp, ale šlo to např. přes Messenger. Chat běžel normálně v obou aplikacích.
Drobné – Snažte se mít u sebe vždy co nejvíc drobných bankovek a mincí. Menší obchody a restaurace často nemívají moc hotovosti na vrácení.
Platby kartou – Během naší cesty se platby kartou znatelně rozmáhaly a už jsme narazili i na malé stánky s logy VISA a MasterCard. Přeci jen ale pořád vede hotovost, a hlavně dál od turistických míst s kartou nezaplatíte.
Jazyk – Anglicky jsme se domluvili bez problémů. Přesto určitě neuškodí naučit se alespoň pár slov arabsky (pozdravit, poděkovat, …) a také přečíst číslice.

Původně jsme chtěli navštívit nějaké památky hned první den, ale bylo už příliš pozdě. Zamířili jsme rovnou na ubytování do nedaleké Madaby. Pomalu jsem si zvykal na místní provoz. Nikdo nepoužíval blinkry, pruhy na silnici byly spíš jen orientační, předjíždění zprava i zleva se zdálo běžné a křižovatky pro mě byly jen nepochopitelná změť propletených vozidel. Z okének jsme pozorovali vyprahlou, bezútěšnou krajinu. Kolem cest se válely hromady odpadků, kterými se prohrabávaly smečky divokých psů. Dokonce jsme spatřili i psa, který si v zubech nesl zakousnutou kočku.

Bezútěšný pocit z cesty pustou krajinou brzy zmizel. Ubytovali jsme se v hezkém rodinném hotýlku v centru Madaby (Tell Madaba). Vřelé přivítání, hezký pokoj a veselé (i když trochu kýčovité) vánoční dekorace brzy rozptýlily naše chmury. Paní nám vyprávěla, že tyhle Vánoce se už nepouštěla do velkého zdobení, jako dříve. To nás udivilo, protože výzdoba byla naprosto všude. Od světelných řetězů kolem vchodu, přes stromečky, dárky, vyšívané dečky, potahy polštářů až po dvě velké postavy. Jedna vypadala přesvědčivě jako Santa Claus, ale u té druhé jsem si nebyl tak jistý. Místo typického červeného oblečení měl tento mužík zlato-bílý kabát a v rukou držel saxofon.

Vánoce v Jordánsku – Jordánsko je muslimská země, tím pádem slavení Vánoc tam není ani zdaleka tak populární, jako u nás. Většinou jsme se setkávali s výzdobou hlavně v hotelech a jiných místech, kde je větší koncentrace turistů. Jedinou výjimkou byla ale právě Madaba. Je to totiž město s velkou křesťanskou komunitou, což dokládá i přítomnost několika kostelů. Tam jsme viděli výzdobu mnohem častěji a někdy i ve větší míře, než bývá běžné u nás.

Ten večer jsme byli dost unavení po přesunech a dlouhých čekáních. Vyrazili jsme tedy jen na krátkou procházku a zastavili jsme se na večeři. Ochutnali jsme místní specialitu – mísu s pečenými bramborami a zeleninou. Tím začal náš nepřetržitý kulinářský zážitek trvající celý týden. Jídlo v Jordánsku bylo totiž přímo vynikající, a navíc bylo vždy snadné vybrat si vegetariánský pokrm.

Cestou zpátky jsem zaběhl do malého obchůdku pro potraviny. U pultu seděly dvě paní popíjející kávu a kousek od nich se poflakoval malý kluk. Opatrně jsem se zeptal, jestli mají ještě otevřeno. Než jsem se vzpamatoval, už jsem měl v ruce kelímek silné arabské kávy. Prohodili jsme pár slov anglicky, pochválil jsem nápoj a další dolévání jsem raději odmítnul, abych vůbec mohl usnout. Paní se zasmála, přihodila mi k nákupu sušenku a rozloučili jsme se.

Ráno pokračovaly naše kulinářské zážitky bohatou hotelovou snídaní. Dali jsme si vynikající hummus, mouttabal (omáčka z uzeného lilku), trochu ovoce, zeleniny a spoustu dalších dobrot, u kterých jsme neznali jména. Patřilo mezi ně i několik druhů vynikajícího cukroví, jako například datle obalované v těstíčku, které jsme si přímo zamilovali.

Džaraš

Naším prvním větším cílem byly ruiny starého řecko-římského města Gerasa, dnes Džaraš, psáno také Jerash. Pravděpodobně ho založil Alexandr Veliký kolem roku 331 před naším letopočtem i když známky osídlení se našly i z mnohem dávnějších dob. Město prosperovalo a spolu s dalšími metropolemi regionu tvořilo tzv. Decapolis – uskupení deseti bohatých měst významně ovlivněných řeckou kulturou. Po římské kampani si města dokázala udržet velkou míru autonomie a k samotné říši byla připojena až v roce 106 našeho letopočtu. Džaraš byl nadále významným sídlem, což dokládá i obrovský oblouk postavený během návštěvy císaře Hadriana. Postupně celá oblast konvertovala na křesťanství, takže vedle chrámů zasvěcených bohyni Artemis a bohu Diovi naleznete i ruiny byzantského kostela s nádhernou mozaikovou podlahou. V sedmém století oblast získal Rášidský chalífát a mezi chrámy tak přibyla i mešita. Město si nakonec udrželo svůj význam až do roku 749, kdy ho zasáhlo silné zemětřesení.

Dnes jde o jednu z největších římských památek mimo Itálii a také o druhý nejoblíbenější turistický cíl v Jordánsku. Rozloha ruin původního města je skutečně impozantní. Doporučuji vyhradit si alespoň tři hodiny na pořádnou prohlídku. Kromě již zmíněných chrámů zde naleznete dvě dobře zachovalá divadla, hipodrom, dlážděné ulice, brány, lázně, zásobárnu vody (nymphaeum) a dokonce i obrovské oválné fórum. Pokud Džaraš navštívíte, můžete se vydat podobnou trasou jako my – začít u Diova chrámu, pokračovat přes jižní divadlo a byzantský kostel až k Artemidinu chrámu. Odtud dál k severnímu divadlu a zpátky po hlavní dlážděné ulici podél dalších památek.

Po prohlídce města jsme se zastavili na oběd v restauraci přímo u parkoviště naproti vstupu. Ceny byly trochu vyšší, ale mohli jsme si pochutnat na vynikající čočkové polévce s koriandrem, několika variacemi vynikajících salátů a na dalších místních pokrmech. Jedinou chybou bylo, že jsme si sedli na venkovní zahrádku a museli jsme tak po celou dobu odolávat loudění místních koček. Chvílemi jsme si připadali jako v obležení, když se kočky blížili pod stolem, na stole, po židlích, po okolních zídkách, a dokonce i po střeše nad námi.

Odpoledne jsme se vraceli do Madaby. Cestou jsem bohužel minul jednu odbočku, a to nás zavedlo do centra Ammánu. Musím přiznat, že jsem se trochu zapotil. Hlavně, když se spojovaly dvě několikaproudé silnice a vozidla se plynule proplétala mezi sebou, aniž by se kdokoliv zabýval namalovanými pruhy. Zastavili jsme se ještě na hoře Nebo proslavené hlavně biblickým vyprávěním o Mojžíšovi, ale ukázalo se, že jde o oplocený areál a vstup byl uzavřen krátce před naším příjezdem.

Příští ráno jsme se zašli podívat na slavný kostel sv. Jiří v Madabě. Je proslulý hlavně tzv. Madabskou mapou. Jde o gigantickou mozaiku na podlaze pocházející z šestého století našeho letopočtu. Zachycuje část blízkého východu zahrnující dnešní Izrael, Jordánsko, severovýchodní Egypt i části okolních zemí. Poté jsme se rozloučili s majiteli ubytování a vypravili jsme se po tzv. královské silnici na jih.

Kerak a královská silnice

Nějakou dobu trvalo, než jsme se vymotali z Madaby a spleti vesnic, které obklopovaly severní část královské silnice. Osídlení ale pomalu ubývalo. Provoz téměř zmizel. Kdykoliv jsme ale narazili na nějaké město, bylo všude plno aut a skrz celé centrum se táhla dlouhé kolona. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je. Vypozoroval jsem, že to způsobuje velké množství aut, které zrovna buď parkuje, vyjíždí, odbočuje, křižuje hlavní silnici nebo na ní najíždí. Přednost se zas tak moc neřešila. Museli jsme mít oči na stopkách a sledovat, co se děje kolem. Asi nejvíc jsem se vyděsil, když jsme stáli na semaforu a z ničeho nic se utrhlo asi 15 aut a vyrazili na červenou do křižovatky. Mezitím ale dostali zelenou auta na boční silnici, takže se potkali zhruba uprostřed. Za hlasitého troubení se nějak propletli a provoz pokračoval dál.

Silnice se víc a víc klikatila, až jsme přijeli na okraj hlubokého údolí Vádí Mudžíb. Otevřel se nám nádherný pohled na pustý hluboký kaňon hnědo-červené barvy. Na dně jsme dokonce spatřili přehradní hráz, ale téměř žádná voda za ní nebyla. Přímo na parkovišti u vyhlídky stála maličká útulná kavárna, a tak jsme se zastavili na trochu silné arabské kávy. Popíjeli jsme hutný horký nápoj prosycený lógrem a užívali si příjemného slunného počasí. Když jsme se loučili, majitel nás poprosil, abychom mu v češtině napsali: „Moje káva je lepší než Starbucks.“ Prý si to pak ve větším vymaluje na zeď vedle obdobných nápisů v arabštině a angličtině. Měli jsme pocit, že Jordánsko je poměrně častým cílem turistů z Česka a nejednou nás překvapilo, že místní obchodníci znali i několik českých frází.

Příjezd do Keraku provázely opět dlouhé kolony. Městské silnice byly plné aut. Aby toho nebylo málo, na posledním úseku cesty nás čekal strmý kopec úzkou ulicí v městské zástavbě. Nahoře jsem si trochu oddychl, projeli jsme přímo skrz místní tržiště a zastavili jsme kousek od slavného hradu, který je také zvaný Krak de Moab.

Je to monumentální stavba. Víceúrovňové hradby s několik metrů silnými zdmi působí impozantně už zdáli, ale bohužel je hrad z velké části pobořený. Pochází z roku 1142, kdy ho vybudovali křižáci. Ještě před koncem 12. století padl do rukou muslimů a jeho pánem se stal bratr proslulého Saladina. Vojenským účelům sloužil až do 19. století, kdy byl značně poškozen během vzpoury.

Nás zaujala nejvíc spletitá síť podzemních tunelů. Provrtávají kopec skrz naskrz a procházejí pod hradem v několika úrovních. V některých místech se již propadají nebo jsou zasypány, ale přesto je zpřístupněná část poměrně rozsáhlá a její průzkum nám zabral spoustu času.

Odpoledne jsme pokračovali na jih po rychlejší, i když méně scénické pouštní dálnici. Cesta po královské cestě přes hory by byla ještě dlouhá a nechtěli jsme jet za tmy. Jednak kvůli neoznačeným retardérům, kterých si člověk sotva všiml za plného slunce, a také kvůli silničním blokádám. Asi týden před naším příjezdem totiž vypukly protesty řidičů kamionů kvůli pracovním podmínkám a nízkým mzdám. Blokovali silnice a došlo i na incidenty, kdy házeli kameny po osobních autech. Situace se mezitím uklidnila, ale místní nám doporučili nejezdit později večer, abychom se vyhnuli případným problémům.

Během cesty na nás čekalo jen několik menších dopravních překvapení. Na dálnici jsme potkali bagr, který křižoval pruhy v protisměru, v osídlených oblastech se občas objevil retardér, a nakonec nám ještě ušla pneumatika. Jordánci jsou ale vstřícní a brzy jsme nalezli místo s kompresorem. V podvečer jsme tak dorazili k proslulému skalnímu městu Petra, o kterém budu vyprávět v následujícím článku.

Pokračování příště…

Autor