Jak jsme se vlastně dostali na Ukrajinu? Vzniklo to tak trochu šťastnou náhodou. Náš původní plán byl totiž Írán. Sehnali jsme zpáteční letenky i s odbaveným zavazadlem za 5000 Kč a dali jsme dohromady čtyřčlennou výpravu. Já s Jituškou a Rosťa s Barčou. Zařídili jsme si elektronická víza, ubytování a lokální přelet z Teheránu do Šírázu. Z ničeho nic se ale týden před odletem objevil email od ukrajinských aerolinek, že se let z Prahy posouvá o dvě hodiny. To bylo nešťastné, protože jsme měli v Kyjevě přesně dvě hodiny na přestup. Byli ale ochotní a po několika mailech jsme se dohodli na řešení. Poletíme do Kyjeva o den dříve a prodloužíme si dovolenou o zastávku na Ukrajině.

27. 9. 2018 Zlaté chrámy a výborné jídlo

Přípravy před cestou ubíhaly rychle a než jsme si to pořádně uvědomili, nastupovali jsme do letadla. Rosťovi se dokonce povedlo omylem propašovat s sebou dvě plné láhve s vodou. Nevím, jak to dokázal, kdykoli zapomenu já vodu vylít, vytáhnou mi jí z batohu. Letadlo se zvolna vzneslo a nám se za okénky ukázal nádherný výhled na probouzející se Prahu. Nad městem pluly drobné mráčky a na východě pomaličku vylézalo slunce nad obzor.

V Kyjevě jsme se svezli autobusem k hlavnímu nádraží a zamířili jsme pěšky do centra. Po brzkém vstávání jsme byli ospalí a hladoví. Šilhali jsme po jakékoli možnosti dobrého jídla a z ničeho nic se přímo vedle nás objevila pizzerie. Zapluli jsme dovnitř a nahrnuli jsme se i s bagáží k malému stolečku. Číšník byl opravdu překvapen, že chceme všichni bezmasé jídlo. Byla s ním ale sranda. Po chvíli nám přinesl oběd a prohlásil: “Zeleninová pizza s extra masem.” Naštěstí si dělal srandu. Pořádně jsme se najedli a poobědovou únavu jsme zahnali dobrou kávou.

Ještě před tím, než jsme vyrazili na prohlídku města, jsme probírali, co se vlastně nesmí brát s sebou do Íránu. Na jednom cestovatelském fóru jsme se dočetli, že i kniha, která má na obálce ženu s odhalenými vlasy, může být problém. Rosťa si smutně prohlížel vypůjčenou knížku na které byl namalován velký portrét ženy s rozevlátými vlasy. Přemýšleli jsme, co s tím. Utrhnout desky nebo vyhodit knihu? Rosťa se nakonec rozhodl zabalit jí do papírových desek. Ty jsme samozřejmě neměli, ale Barče se podařilo hezky složit reklamní leták z restaurace. Rozpuštěné vlasy tak byly vyměněny za pizzu a vše bylo opět v pořádku.

S novou energií jsme se vydali na průzkum centra Kyjeva. Nejprve jsme krátce zastavili u Zlaté brány. Odtud jsme pokračovali do krásného chrámu svaté Sofie. Celý interiér byl plný nádherných mozaik, fresek, kopulí a hlavně zlata. Jako správný pravoslavný kostel měl snad všechno natřené zlatou barvou. Cestou ven nás zlákala vyhlídka na vysoké věží u vstupu do přilehlého komplexu. Nejprve se zdálo, že máme špatný lístek. Hlídač nás nakonec pustil, ale vypadalo to, že to bylo spíš z dobré vůle. Nakonec jsme zjistili, že jsme přeci jen měli správný lístek a vlastně jsme vůbec nechápali, proč takové komplikace. Věž byla překvapivě vysoká a schodů nebylo málo, ale ten výhled za to stál. Podívali jsme se po celém městě a mohli jsme si shora prohlédnout i chrám sv. Sofie přímo pod námi. 

Kousek opodál stál další chrám. Tentokrát zasvěcený svatému Michalovi. Měl světle modrou barvu se zlatými kupolemi. “Vypadá jako šlehačkový dort, nejraději bych ho snědla” prohlásila Jituška. Rosťa s Barčou zase uvažovali nad tím, že jim připomíná Šmoulu. Vnitřek byl opět nádherný. Tentokrát měl strop vymalovaný tmavě modrou barvu s jemnými zlatými proužky. Člověk si připadal úplně jak pod noční oblohou. Na druhé straně chrámu zrovna probíhala pravoslavná svatba. Měla zvláštní atmosféru. Nad novomanželi drželi obrovská kadidla a u toho zpívali.

Naším dalším cílem byl Majdan Nezávislosti, velké náměstí uprostřed Kyjeva. Bylo postaveno takovým typickým sovětským stylem – všechno veliké a majestátní. Příliš nás nenadchlo, snad jen pohled do mnoha uliček, které končily na náměstí pod různými úhly, byl zajímavý. Co nás opravdu překvapilo, byl jeden ze stánků. Paní tam prodávala různé upomínkové předměty, ale mezi nimi byla vystavená velká hromada roliček toaleťáku, které byly potištěné obličejem Putina. Asi tam jdou na dračku…

Brzké vstávání nás nakonec přeci jen dostihlo a padla na nás únava. Po chvilce hledání a procházení podivnými uličkami jsme konečně našli zarezervovaný hostel. Vypadal hezky, čistě, a i slečna na recepci byla na nás příjemná. Její slova ale moc hezká nebyla. Prý sice pro nás pokoj mají, ale nefunguje sprcha ani záchod. Bez sprchy bychom to sice zvládli, ale bez záchodu? To nešlo. Nezbylo nám než si rychle online sehnat nové ubytování. Bylo bohužel dražší, ale mělo se nacházet jen kousek vedle. Realita byla nakonec trochu jiná. Byla tam totiž jen jakási kancelář nebo recepce, kde nám dali klíče a vyslali nás do bytu asi 2.5 km daleko. Pořád to ale byla ještě přijatelná vzdálenost, a tak jsme šli. Po cestě jsme narazili na nádherné pouliční umění. Byla to květina namalovaná na chodníku. Nejhezčí na ní bylo to, že pokud se člověk díval pod správným úhlem, vypadala, jako by vyrůstala z domnělé pukliny. 

Opět se dostavil pocit hladu. Pomalu jsme začali pokukovat po nějaké restauraci, když najednou se před námi objevilo bistro s Ukrajinskou kuchyní. Jmenovalo se Puzata Chata. Když jsme vcházeli dovnitř, neměli jsme sebemenší tušení, na jaký klenot jsme narazili. Přejedli jsme samých dobrot, a nakonec jsme tam nechali zhruba jen stovku na osobu.

Puzata Chata (Пузата Хата) – Tohle nakonec nebyla jen jedna dobrá restaurace nedaleko našeho ubytování. Později jsme zjistili, že je to velký řetězec, který má bistra všude možně po celé Ukrajině. Překvapil nás široký výběr tradičních místních pokrmů, a hlavně i dostatek možností pro vegetariány. Rozhodně doporučuji špenátovou polévku, různé variace pirožků nebo třeba špenátovou roládu se sýrem. Nabídka dezertů je také velmi dobrá, protože s bistrem bývá propojená i kavárna. Celá restaurace je stylizovaná do Ukrajinského folklóru a člověk si tam připadá úplně jako v malované vesnické chaloupce.

S plnými žaludky jsme se přesunuli k velkému domu, kde se mělo nacházet naše ubytování. Byl kolem něj docela nepořádek, ale nenechali jsme se odradit a vstoupili dovnitř. Ihned za vchodem nás praštil do nosu neuvěřitelný smrad roky tlejícího odpadu. Chodby byly temné, opuštěné a plné špíny. Tohle nás málem odehnalo, ale sebrali jsme odvahu a vydali jsme se po schodech nahoru. Odemkli jsme dveře od bytu, vstoupili jsme dovnitř a najednou jsme byli v jiném světě. Stáli jsme v hezkém zrenovovaném apartmánu, který jako by do toho domu vůbec nepatřil. Pozdě večer se najednou ozval zvonek. Zarazili jsme se, kdo to může být, ale raději jsme neotevřeli.

28. 9. 2018 – Kyjevskpečerská Lávra

Druhý den ráno jsme opustili byt skrz smrad a bordel na chodbě, vhodili jsme do schránky klíče a vyrazili jsme na snídani do onoho skvělého bistra, které jsme našli předchozí den. Dali jsme si výborný snídaňo-oběd, který jsme završili kávou a dezertem. Plní energie jsme se vydali na procházku směrem k chrámovému komplexu Kyjevskpečerská Lávra. Jako první jsme zastavili u monumentu, kde byla hezká vyhlídka na město a řeku Dněpr. Chvilku jsme si tam odpočinuli, a i Mumínek se vyhrabal z batohu, aby měl svou první Ukrajinskou fotku.

Od monumentu to byla už jen krátká procházka a za chvilku jsme dorazili do Kyjevskopečerské Lávry. Jednalo se k velký komplex se dvěma chrámy a krásnou věží. První chrám byl postaven v takovém klasickém východním stylu. Zvenku byl natřen bílou barvou a měl samozřejmě zlaté věžičky. Druhý chrám byl zajímavější. Nebyl sice tak velký, ale uprostřed měl nádhernou obrovskou kupoli. V pravoslavných kostelech mě překvapila jedna věc. Ženy musí mít na hlavě šátek. Naštěstí jsme byli vybavení na cestu do Íránu, takže Jituška s Barčou byly na takovou situaci dobře připravené.

Jen o kousek cesty dál stála obrovská socha. Jmenovala se Matka vlasti. Byla tak velká, že jsme jí vídali z různých míst, jak se tyčí nad městem. Nedalo nám to a vyrazili jsme se na ní podívat. Socha obrovské ženy třímající meč byla vlastně jen součásti velkého válečného památníku. Kolem ní totiž bylo muzeum vojenské techniky plné tanků a letadel a na druhé straně jsme objevili sochy desítek vojáků v boji. Vypadali překvapivě akčně. Dokonce jsme zjistili, že mezi nimi je i spoustu soch dělníků a pracujícího lidu. Pomalu už jsme ale byli přesycení monumentů připomínajících komunistickou éru, a navíc se zvolna blížil čas odletu do Teheránu.

Kousek od monumentu jsme nalezli autobusovou zastávku, svezli se místní městskou na hlavní nádraží, odkud měl asi za hodinu jet autobus přímo na letiště. Uvažovali jsme nad večeří, abychom si ještě jednou vychutnali výborné ukrajinské jídlo a přímo před námi jsme spatřili pobočku našeho oblíbeného bistra. Neváhali jsme ani minutu a šli jsme se před odletem pořádně nacpat.

Městská hromadná doprava – Na Ukrajině nás překvapilo fungování městských autobusů. Lístky se totiž vůbec nekupují předem, ale každý autobus má svého průvodčího, který prochází, vybírá peníze a rozdává lístky. Pro nás turisty to bylo dobré řešení, protože jsme se nemuseli starat o shánění lístků. Jinak mi to ale nepřijde zas tak praktické, hlavně, když je autobus přeplněný. Cestující si pak totiž musejí peníze a lístky posílat, protože průvodčí není schopen projít. Asi nejvíce překvapující bylo, že průvodčí není nijak označen a nelze ho tedy v davu cestujících identifikovat.

Cesta na letiště proběhla bez problémů, vyřídili jsme odbavení a zamířili jsme na bezpečnostní kontrolu. Samozřejmě jsem v batohu zapomněl vodu. Vzít si jí s sebou jsem sice nemohl, ale dostal jsem možnost se naposledy napít. Já jsem měl ale jiný plán. Chtěl jsem s sebou prázdnou lahev, abych si natočil vodu před nástupem do letadla a nemusel jsem ji kupovat za velké peníze. Zbývala jediná možnost. Nalil jsem do sebe celý obsah lahve, smutně jsem se podíval a zeptal se, jestli si mohu prázdnou nechat. Pán se usmál a nechal mě vzít si ji s sebou. Když jsme se sešli za kontrolami, zjistil jsem, že Rosťa opět omylem propašoval plnou láhev, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Krátce před odletem jsme z letištní WiFi poslali pozdravy domů, protože jsme nevěděli, jak to vlastně v Íránu bude s připojením k internetu. Nastoupili jsme do letadla a opustili jsme Kyjev. Venku už byla dávno tma a na nás pomalu dolehlo spaní. Lehce jsme poklimbávali, Evropa zůstala za námi a my jsme byli napjatí, co nás v Íránu bude čekat.

Krátký sestřih z naší zastávky v Kyjevě

Pokračovat na další díl

Autor