Atacama – Různé tváře pouště (2) – Čarokrásné putování

Další článek z našeho putování po severním Chile jsem nazval „Různé tváře pouště“. Je až fascinující, jak pestrá dokáže Atacama být. Od jezer a rozkvetlé krajiny vysoko v horách, přes solné pláně a oázy kolem San Pedra, vyprahlou pustinu plnou gigantických dolů u Calamy, až po pacifické pobřeží porostlé kaktusy. Každý den nás tahle poušť překvapila něčím novým. Ale abych zas tolik nepředbíhal, vrátím se na konec předchozího článku.

Měli jsme nové 4×4 auto, a ještě jeden den v San Pedru. Dostali jsme tip na další slané jezero – Baltinache, kde bychom se mohli vykoupat. Chvíli jsme debatovali, jestli pojedeme tam anebo vysoko do hor na gejzíry. Nakonec koupání vyhrálo. Ukázalo se, že to nebylo jen jedno jezero, ale celá řada. Měly různou barvu, od červeno-bílé, přes zelenou, až po sytě modrou. Všude kolem se do dáli táhla solná pláň Salar de Atacama přerušená až horským hřebenem na horizontu. Naložili jsme se do extrémně slané vody a opět jsme se nechali nadnášet, jako korkové špunty.

Navečer jsme se vydali trochu za historií a navštívili jsme 700 let starou pevnost Pukará de Quitor. Postavili ji původní obyvatelé Atacamy na obranu před okolními jihoamerickými národy. Rozkládá se na strmém svahu, kde na terasách stojí jednotlivé budovy obehnané hradbami. Dodnes přežily už jen základy domů a zdi, které barevně splývají s okolními skalami. Je jich ale spoustu a celá pevnost působí impozantním dojmem.

Při návštěvě pevnosti jsem udělal jednu zásadní chybu – napil jsem se nepřefiltrované vody. Po noci plné utrpení bylo jasné, že nemám sílu na téměř pětitisícový průsmyk a cestu do Argentiny. Raději jsme zůstali další dva dny v San Pedru. Ten první jsem sice proležel, ale po pořádném spánku se mi udělalo lépe a mohli jsme podniknout další výlet po okolí. Jen kousek za městem jsme navštívili pískem zasypané pozůstatky asi 2000 let staré vesnice Aldea de Tulor. Dozvěděli jsme se spoustu informací o životě původních obyvatel regionu. Stejně jako oni před mnoha lety jsme i my byli fascinováni výhledem na čerstvě zasněžený takřka šestitisícový vulkán Licancabur. Na závěr našeho pobytu v San Pedru jsme si ještě prohlédli jezírka Ojos del Salar a Tebinquinche. Bylo zvláštní pozorovat obrovské modré vážky, jak nerušeně poletují nad vodou uprostřed nehostinné pouště.

Na návštěvu Argentinské strany hor nám již nezbývalo moc času, a tak jsme změnili plán. Místo toho jsme se vydali na pobřeží a jižní Atacamy v Chile. Jeli jsme několik set kilometrů skrz nehostinnou a bezútěšnou kamenitou poušť. Minuli jsme města Calama a Antofagasta a projížděli jsme podivnou průmyslovou zónou. Vypadalo to, jako v nějakém sci-fi filmu o kolonizaci Marsu. Všude byla oblaka prachu, načervenalá vyprahlá zem a hory, které nepamatovaly déšť snad desetiletí. Mezi tím stály rozsáhlé továrenské komplexy, futuristické věže chemiček a opravna gigantických těžebních strojů. Všechno bylo pokryto vrstvou jemného nažloutlého písku, proti kterému nebylo úniku. Ulevilo se nám, když jsme to místo nechali za sebou a pokračovali jsme k pacifickému pobřeží.

Poušť opět pozvolna změnila svou tvář. Blízko oceánu se začaly objevovat rostliny a spoustu obrovských kaktusů. Nejpatrnější to bylo v národním parku Pan de Azúcar. Krajina tam byla písčitá a kamenitá, ale žilo v ní spoustu zvířat a rostlo množství suchomilné flóry. Nejen kaktusy, ale i různé keře a malé stromy. Spatřili jsme několik různě velkých ještěrek, a dokonce i lišku (tu jsme jako obvykle viděli u parkoviště). Říkali jsme si, kde se tu najednou bere tolik života a je to díky mlze. Místní jí nazývají „camanchaca“. Přichází pravidelně od Pacifiku a zásobí všechny rostliny potřebnou vláhou. Díky ní jsme si mohli prohlédnout nádherné květy žluté, červené i modré barvy uprostřed pouště, kde takřka nikdy neprší.

Tenhle podivný, ale krásný kus světa končil na 300 metrů vysokém útesu, pod nímž se třpytily sytě modré vody Pacifiku. Byl to přímo dechberoucí pohled. Divoký, nezkrotný oceán vlnu za vlnou narážel ve změti bílé pěny na pobřeží hluboko pod námi. Místy se vlny tříštily o kameny a skály, ale jinde se za hlasitého hřmění převalovaly na bílých písčitých plážích. Dole u vody jsme spatřili spousty ptactva. Jen několik desítek metrů před námi seděla na malém ostrůvku skupinka pelikánů, mezi které se zamíchali i kormoráni a dalších ptáci. Při podrobnějším průzkumu jsme objevili dokonce i dva tučňáky Humboldtovy, kteří se tvářili nenápadně a splývali s ostatními druhy.

Pobřeží u pouště Atacama ale není jen o přírodě. Je tu také několik zvláštních měst. Jednu noc jsme strávili v přístavu Taltal, který zažil během historie úplnou proměnu. Ještě v devatenáctém století to bylo město, které žilo z těžebního průmyslu. Vedla tam železnice z dolů, materiál se překládal na lodě a odplouval do různých konců světa. Centrum se stále skládalo hlavně z hezkých barevných dřevěných domů v koloniálním stylu. Promenáda podél moře i náměstí ale ukazovaly, že se časy změnily. Po železnici zbyl jen památník a celé město se proměnilo na turistický resort. Stánky s občerstvením, restaurace, koktejlové bary a všudypřítomná party hudba dokreslovaly atmosféru přímořského letoviska.

Postupně jsme se přesouvali podél pobřeží dál na jih. Trochu jsme si odpočali u zálivu Bahía Inglés, kde jsme si také poprvé za naši cestu zaplavali v Pacifiku. I když koupání bylo moc hezké, nechtělo se nám zůstávat dlouho na turisty zaplavených plážích a raději jsme pokračovali až do oblasti kolem města La Serena. Těšili jsme se na region, kde je více zeleně, ovocných sadů a také spoustu vyhlášených míst na pozorování hvězd…