Patagonie – Punta Arenas (21) – Čarokrásné putování

Cesta z Ushuaii do Punta Arenas, kde jsme měli vrátit auto, byla překvapivě zajímavá. Hned první noc jsme zakotvili v podivném kempu. Byl celý postaven z recyklovaného (nebo upcyklovaného) materiálu. Spravoval ho veselý kutil. Ihned nás přivítal, provedl kolem podomácku vyrobených jízdních kol s pneumatikami z motorky a funkční repliky vysokého kola z devatenáctého století. Cestičku kempem lemovaly stromy vyrobené z dřevěných kůlů a prázdných skleněných lahví. Všude se povalovalo různé harampádí, někdy jen tak a jindy už začínalo připomínat rozdělanou novou věc. Každý přístřešek se mohl pyšnit obrazem poskládaným z plastových víček a na druhé straně silnice dokonce bylo obrovské dětské hřiště s prolézačkami, modely letadel v životní velikosti nebo větrníky které měly místo lopatek hornické přilby. Uprostřed kempu stála větší budova se společným prostorem. Uvnitř se topilo v obrovitánských kamnech, které svým vzhledem připomínaly přední část parní lokomotivy. Kromě nás se v kempu ubytovalo i velké množství cyklistů. Překvapilo mě, že na svých strojích vůbec neměli blatníky. Hned příští den se ukázalo, jaká to je nevýhoda. Byl silný déšť a všichni měli na zádech široký pruh bláta. Vypadali, jako by kopírovali scénu z českého filmu Obecná škola.

Ani nám se ale rozblácené silnice úplně nevyhnuly. Vyrazili jsme po asi čtyřicet kilometrů dlouhé prašné cestě k vraku lodi Desdémona a nedalekému majáku. Mohlo nám dojít, že po dlouhém vydatném dešti to není dobrý nápad, ale nestalo se. Spodní část auta se nejprve obalila jemným blátem. Brzy jsme skrz zadní okénko ani neviděli ven. Už jsme ale měli kus cesty za sebou a nechtělo se nám otáčet. Jeli jsme spoustou zatáček po nesčetných kopečkách. Chvílemi se zdálo, že dojedeme do cíle, ale bahno přibývalo. Auto se nepříjemně zmítalo po kluzkém povrchu a před námi se najednou objevilo prudké klesání. Dolů by to šlo snadno, ale dostali bychom se zpět? Raději jsme to otočili a jeli jsme umýt auto, které bylo tou dobou zablácené až po střechu.

Po cestě nás zastavila policejní hlídka. Upozornili nás na nefunkční světlo, ale náhradní žárovku jsme neměli. Navíc se pod kryt vůbec nedalo dostat. Jako při předchozích problémech s autem jsme zamířili do Gomeríe. Ukázalo se, že ale často spravují pouze pneumatiky a rozhodně nemají náhradní žárovku. Vždycky byli vstřícní a nasměrovali nás na jiné místo, kde prý žárovky mění. Realita ale byla jiná. Dojeli jsme tak dle instrukcí například do lakovny. Tam se upřímně divili, proč po nich chceme světlo, ale opět nám ochotně doporučili mechanika o blok dál. Mezi tím se na druhé straně lakovny strhla rvačka. Nevěděli jsme proč a ani jsme to neřešili. To byl ten pravý čas zmizet. Napočtvrté se nám konečně zadařilo a sehnali jsme člověka, co byl po velkém úsilí schopen vyměnit žárovku.

Příští den jsme opět překročili hranice a vydali jsme se do chilského Porveniru, kde nás čekal přívoz do Punta Arenas. Bylo to maličké městečko a vlastně tam nebylo moc co dělat, ani kde se usadit na noc. Popojeli jsme o několik kilometrů dál a našli jsme hezké místo na spaní u pláže s výhledem na moře. Vybrali jsme si dobře. Zaparkovali jsme jen kousek od jakéhosi ptačího koridoru. Co dvě minuty kolem nás něco prolétlo. Hejna kormoránu, rackové, kachny i jiné, větší druhy ptáků. Celý večer jsme se dívali z okénka a pozorovali dění nad pobřežím.

Plavba do Punta Arenas proběhla hladce a my jsme měli ještě dva dny do vrácení auta. Vyrazili jsme po silnici na jih, abychom podnikli půldenní trek podél pobřeží k majáku San Isidro. Šli jsme podél nádherné pláže, na jedné straně šumělo moře a na druhé stál hustý zelený prales. Kolem nás poletovali ptáci a z vody z ničeho nic vykoukly ploutve. „Delfíni!“ zvolala Jituška a ukazovala na hladinu. Skutečně. Hladina se opět rozčeřila a jen nějakých dvacet metrů od nás propluli dva delfíni. Než jsme došli k majáku, viděli jsme ještě další tři.

Na konci stezky byl nádherný výhled. Dívali jsme se na jih přes Magellanský průliv a všude kolem se tyčily vrcholky posledních And, které se pomalu ztrácejí v oceánu. Bylo aprílové počasí. Chvilku svítilo sluníčko a hned na to se spustil malý deštík. Kolem kvetlo spoustu keřů a pofukoval příjemný vítr. Navečer jsme navštívili nejstarší osadu na jihu chilské Patagonie – pevnost Bulnes. Dnes už je na místě jen replika původní dřevěné stavby. Kousek opodál jsme si ale mohli prohlédnout nádherné námořní muzeum popisující staletí průzkumů a objevování okolo Magellanského průlivu.

Vánoce byly již za dveřmi a s nimi přišel i čas na vrácení auta a přípravu další části naší cesty. Do krabice jsme zabalili stan, karimatky, stativy k foťákům a spoustu dalších věcí, které už nebudeme potřebovat nebo které jsme dosud příliš nevyužívali. Na poštu jsme nakonec donesli devítikilový balík a odeslali jsme ho zpátky do Čech. Připadal jsem si, jako by s tou odlehčenou váhou zmizelo i spoustu starostí a dál pojedeme jen s (relativně) lehkými batůžky. Auto jsme umyli a vydali jsme se do půjčovny. Předání bylo nakonec příjemnější, než jsme čekali. Jen za vylomené dveře nám naúčtovali standardizovanou sazbu v přepočtu asi 2000 Kč. Prý se to kvůli místnímu silnému větru stane u každé druhé výpůjčky a mají pro to název „Patagonské dveře“. Jinak bylo všechno v pořádku. „Najeli jste 10019 km!“ řekl pán z půjčovny. „Tolik jsme tu ještě neměli.“

Před Vánoci jsme se vydali vyřídit ještě jednu věc. Po dvou a půl měsících na cestě bylo potřeba navštívit kadeřnictví. Děsil jsem se toho, jak kadeřnici vysvětlím ve španělštině, co chci. Jituška si před vchodem přeložila několik slovíček a v krátkosti pověděla paní co a jak. Mně se tolik nedařilo. Nakonec jsem zvolil opatrnou taktiku a řekl jsem, že je chci jen o trošku zkrátit. Poté, když ubyl asi centimetr vlasů jsem si řekl ještě o maličko. Podařilo se mi nějak předat informaci, jak chci ostříhat kolem uší a po třetím kole drobného zkracování měly vlasy konečně správnou délku. Tím jsme měli vyřízeno vše potřebné. Čekalo na nás posledních několik dní v patagonském Punta Arenas před odletem do pouště Atacama…