Naše cesta do nejsušší pouště světa začala v Chilském přístavním městě Antofagasta. Po vánočním lenošení na jihu Patagonie jsme poslední den roku přeletěli právě sem. Půjčili jsme si auto, těsně před zavíračkou jsme nakoupili zásoby a vyrazili jsme do pouště. Samotná Antofagasta je zvláštní město. U pláže stojí moderní výškové budovy, ale opodál spí lidé pod chatrnými přístřešky nebo jen ve stanech. Obrovské supermarkety a obchodní centra stojí mezi špinavými ulicemi, na kterých se prohání jak zbrusu nová auta, tak i vraky, které sotva drží při sobě. Všude kolem je poušť, kterou tvoří v podstatě jen kamení, skály a prach.

Cestou do malého městečka San Pedro de Atacama se krajina postupně měnila. Minuli jsme několik opuštěných měst a dolů, které zažívaly svou slávu během ledkové horečky devatenáctého století. Dnes už zchátralé hliněné stavby navštěvuje jen vítr a oblaka vířícího prachu. Na Nový rok jsme vystoupali do prvního Andského průsmyku Barros Arena (3432 m). Všude kolem nás byly najednou malé rostlinky s nádhernými růžovými, fialovými a červenými květinami. Bylo až k neuvěření, kde se berou v jinak vyprahlé krajině. Kopce jimi byly úplně pokryté. Později jsme se dozvěděli, že jde o přírodní jev zvaný invierno altiplano (zima na náhorní plošině). I přesto, že všude kolem je léto v plném proudu, se v lednu nebo únoru objeví dešťové mraky a krátce zaprší. I tahle troška vody stačí k tomu, aby poušť rozkvetla.

Městečko San Pedro leží uprostřed oázy v údolí vklíněném mezi vysokými horami. Na rozdíl od okolní krajiny tam rostou stromy a ve městě je tak mnohem příjemněji než v okolní poušti. Většina domů je nízká a jako materiál se používá hlavně hlína a nepálené cihly. Dnes se ale ze San Pedra stalo přímo turistické centrum regionu. Ulice v centru jsou naplněné cestovními kancelářemi, restauracemi, kavárnami a obchody se suvenýry. Dál od centra jsou spousty hostelů, hotelů a ubytoven. Město žije čistě jen turistickým ruchem.

Ubytovali jsme se v hostelu asi kilometr od centra a odtud jsme vyráželi na výlety po okolí. Jako první jsme zamířili do měsíčního údolí (Valle de la Luna) a údolí Marsu (Valle del Marte). Leží jen několik kilometrů od města a jsou to opravdu zvláštní místa. Celé oblasti dominují červené, oranžové a žluté skály podivných tvarů. Mezi nimi se setkávají písečné duny s vyprahlou solnou krustou. Eroze vytvořila spoustu převisů, puklin a roklí. Připadali jsme si úplně jako na jiné planetě. Některými místy jsme projížděli autem, občas jsme podnikli malou procházku, ale ta výška byla znát. Okolí San Pedra je cca 2500 metrů nad mořem. Jakmile jsme vyrazili do kopce, funěli jsme jako lokomotivy. Nakonec jsme v údolích strávili celé odpoledne a den jsme uzavřeli výšlapem na písečnou dunu. Slunce pomalu zapadalo za obzor a krajinou se rozlévalo zlatavé večerní světlo. Celá poušť ožila barvami a scénu dokreslovaly nafialovělé šestitisícové vulkány shlížející na údolí.

Příští den jsme se vydali na výlet po okolí. Jen kousek za San Pedrem jsme narazili na malý lesík, který byl přímo naplněn zvířaty. Nejprve nás zastavilo obrovitánské stádo koz. V dlouhé řadě přecházely silnici a na nějakých pět minut zablokovaly provoz. Opodál se páslo několik oslů a také lamy alpaky (oprava – byly to lamy krotké). Okamžitě jsme je rozeznali, protože na rozdíl od guanako jsou huňaté a vypadají moc roztomile. Když se silnice konečně uvolnila, pokračovali jsme do městečka Toconao. Je to další oáza uprostřed vyprahlých skal. Říčka Jerez se tam vine skrz malý kaňon a kolem ní je hustý zelený porost. Lidé tam pěstují různé plodiny, jako třeba fíky, a na místo se stahují ptáci z celého okolí. Skalní obrazce připomínají osídlení už od pradávných dob. Po krátké procházce jsme si zuli boty a jen tak jsme brouzdali vodou. Nakonec jsme uspořádali malý piknik pod stromy, kde jsme v příjemném stínu snědli oběd.

Odpoledne jsme zamířili na nedalekou solnou pláň Salar de Atacama a k jezeru Chaxa. Uprostřed nehostinné bílé pustiny se shromažďovala voda a k ní se stahovalo spoustu ptactva. Byla tam asi stovka plameňáků. Brodili se v mělké laguně, občas jeden odlétl či přilétl, ale nás si vůbec nevšímali. Procházeli jsme jen několik metrů od nich. Mezi jezerem a vyschlou solnou krustou se tu a tam objevila malá kaluž. Ten kontrast barev byl ohromující. Bílé hrudky soli, modrá laguna, červené kaluže a nad tím vším se tyčily obrovské nafialovělé sopky.

Pouštní jezera nás natolik nadchla, že jsme se hned druhý den ráno vydali k laguně Cejar, ve které se dalo dokonce i koupat. Byla natolik slaná, že nás voda nadnášela jako v Mrtvém moři. Zjistili jsme, jak je obtížné v takové vodě plavat. Chcete udělat tempo, ale ruce máte nad vodou. Když je dostanete pod hladinu, vynoří se zase nohy, a tak je to pořád dokola. Překvapivě bylo těžké dostat chodidla pod sebe a stoupnout si na mělčině.

Když jsme se dostatečně nabažili ležení na vodě, zamířili jsme do hor. Silnice se vinula v serpentinách výš a výš. Kousek pod hranicí 4000 metrů jsme odbočili na nezpevněnou cestu k lagunám Miscanti a Miñiques. Zvedala se prudce do kopce a chvílemi jsme se báli, že nevyjedeme nahoru. Kola trochu hrabala, ale nakonec jsme to zvládli a zastavili jsme na parkovišti cca 4230 metrů nad mořem. Zhasnul jsem motor a šel jsem koupit lístky do nedalekého domku. Každý pohyb byl namáhavý a srdce mi bušilo. Najednou jsem uslyšel Jitušku, jak volá o pomoc. Pohlédl jsem směrem k autu a vyděsil jsem se. Zespodu kapoty se valilo obrovské množství páry a pod autem vytékal proud kapaliny. Motor se uvařil. Požádali jsme jednoho ze zaměstnanců rezervace o pomoc. Otevřeli jsme kapotu a nádržka chladící kapaliny zela prázdnotou. Nezbylo nám, než chvilku počkat a pak pomalu dolévat vodu. Sice jsme spotřebovali většinu pitné vody, ale nádrž jsme opět naplnili.

Rozhodli jsme se, že návštěvou lagun tenhle výlet ukončíme a dál raději nepojedeme. I tak to ale bylo nádherné místo. Na břehu pobíhalo spoustu lam, ale tentokrát to byl menší druh vikuňa, který obývá vysoké náhorní plošiny And. Pozorovali jsme, jak se mezi sebou dvě lamy popraly a vítězná hnala poraženou před sebou daleko do pustiny. Celé stádo se, co chvíli utrhlo a utíkalo chvíli tam a pak zase zpátky.

Cestu zpátky do San Pedra auto naštěstí zvládlo a příští den ráno jsme volali do půjčovny, co s tím. Raději pro nás poslali odtahovou službu, která vzala mě i auto do Calamy, kde měli náhradní vůz. Cesta nakonec ubíhala rychle. I přes mojí malou znalost španělštiny jsme si s řidičem docela dobře popovídali. V Calamě jsem dostal velký 4×4 pickup. Opět jsme byli připraveni na jízdu pouští Atacama a na další cestovatelská dobrodružství.

Pokračovat na další díl

Autor