V srpnu 2021 jsme se vydali na Pyrenejský poloostrov. Bylo nám od začátku jasné, že hlavně ve Španělsku bude tou dobou vedro. Proto jsme se rozhodli zaměřit naší téměř měsíční cestu na chladnější severní část – Pyreneje, Baskicko, Galícii a Portugalsko. Celou střední část Španělska (mezi Madridem a Pyrenejemi) jsme brali jen jako “horkou zónu”, kterou musíme co nejdříve přejet. Objevili jsme ale tolik krásných míst, že nám tenhle přejezd nakonec trval skoro tři dny…

Cestu jsme začali v Madridu. Přiletěli jsme odpoledním spojem z Prahy a rovnou u letiště jsme si půjčili auto. “Máte tu Škodu Fabia” řekl nám pracovník autopůjčovny. “Stejný model, jaké máme doma. Ještě aby bylo červené a ani nepoznáme, že není naše.” řekl jsem. Auto samozřejmě bylo červené, takže až na trochu lepší výbavu skutečně nebylo k rozeznání.

Madrid jako takový jsme si nechali až na konec cesty a zamířili jsme do nedalekého městečka Guadalajara, kde jsme měli zamluvenou první noc. Večerní procházka historickým centrem na nás dýchla pohodovou letní atmosférou. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a do úzkých uliček se vracel život. Po parném dni teploty klesly k příjemným hodnotám a zahrádky místních restaurací se začaly plnit. Procházeli jsme kolem monumentálního paláce del Infantado, navštívili jsme jeho zahrady a poté jsme jen tak míjeli úzké uličky ze kterých hrála rozličná živá hudba.

Příští ráno jsme vyrazili směrem do Zaragozy, ale už po chvilce jízdy si Jituška všimla zajímavého hradu na kopci kousek od dálnice. Sjeli jsme při první příležitosti a brzy jsme dorazili do idylické španělské vesničky Torija. Bylo kolem desáté ráno a malé náměstíčko se pozvolna probouzelo. Společně s několika skupinkami místních jsme vypili kávu a šli jsme si prohlédnout hrad. Muzeum uvnitř ale nebylo zaměřené jen na blízké okolí. Naopak, načerpali jsme inspiraci na spoustu dalších zajímavých míst v regionu. Plán jsme hned změnili a místo rovné cesty po dálnici jsme jeli do Sigüenzy a přilehlého kaňonu řeky Dulce. Obdivovali jsme monumentální katedrálu i krásné zahrady, ale snad ještě větší dojem v nás zanechala další zastávka. Maorský hrad Zafra.

Cesta byla náročnější, než jsme čekali. Kousek před cílem skončil asfalt a nahradila ho štěrko-kamenito-písčitá cesta. Naši nízké Fabii to dalo trochu zabrat a nakonec jsme posledních sto metrů raději došli pěšky, ale stálo to za to. V krajině plné zlatavé trávy, zelených křovisek a spousty skal všelijakých tvarů stály dvě věže hradu Zafra, které majestátně shlížely na okolní krajinu. Byl to skutečně nádherný pohled a ani nám nevadilo, že vstup dovnitř hradu možný nebyl.

Večer jsme se zastavili ještě v Monasteriu de Piedra. Kromě krásných prostor v zachovalých interiérech a pozůstatků kopulí v rozbořené části jsme se prošli i přilehlou přírodní rezervací. Údolí řeky Piedra v jinak suché krajině je přímo nasáklé vodou. Ze spousty míst prýští odkudsi z podzemí, stéká po skalách a nakonec se spojuje v jediný tok. Za vysokým a mohutným vodopádem se skrývá tajemná jeskyně. Při západu slunce pronikne nažloutlé světlo skrz vodní závoj a celý podzemní prostor plný mechu, ostrých skal a potůčků se rozzáří spoustou barev. Kapky padající ze stropu se promění ve stříbřité provázky míhající se před očima a mizící v malém klidném jezírku.

Než jsme se vydali na další část cesty, byl už skoro večer. Minuli jsme noční Zaragozu a ubytovali jsme se nedaleko v bývalém klášteře na kopcovitém venkově. Tu noc jsme z oken našeho pokoje viděli jen světla Zaragozy, ale ráno nás přivítal východ slunce v krásné zemědělské krajině. Bohužel nesla stopy nedávného požáru, ale i přesto byl pohled na terasovité sady a malé kapličky na kopcích přímo nezapomenutelný.

Ještě před odjezdem do Pyrenejí nás čekala právě návštěva Zaragozy. Prošli jsme se po mostě “Puente del Piedra”. Prohlédli jsme si místní monumentální katedrálu i pozůstatky původního římského města Caesaraugusta. Nejvíc nás ale zaujalo muzeum malíře Goyi. A to nejen malby, ale hlavně tisky jeho rytin, které parafrázovaly bouřlivé dění ve Španělsku na přelomu 18. a 19. století.

Poobědvali jsme v příjemné vegetariánské restauraci, ale odpolední teploty srpnového Španělska pomalu nabíraly na intenzitě. Byl čas zamířit do hor a na nás čekal národní park Aigüestortes.

Pokračovat na další díl

Autor