Laponsko – Senja a Narvik (4)
Slunce se již sklánělo k obzoru, když jsme opustili trajekt na severovýchodě ostrova Senja. Ubytování jsme měli zamluvené až ve Finnsnes, což bylo asi hodinu cesty na jih. Silnice se klikatila podél četných fjordů a vzdálené hory se barvily do zlatavých odstínů. Po chvilce zrudla celá obloha, jako by vzplála. Zastavili jsme u zamrzlého zálivu a pozorovali jsme jeden z nejkrásnějších západů slunce. Byl pomalý a barvy se přelévaly od žluto-oranžové po fialovo-růžovou. Ledový příkrov odrážel tu nádhernou hru světel a dokreslil jí v nezapomenutelný zážitek.
Ubytovali jsme se na pokoji ve velkém dřevěném domě z 19. století jen kousek od moře. Po několika dnech s nabitým programem jsme si trochu odpočinuli a po poledni jsme vyrazili na okružní výlet po ostrově. Prvním cílem bylo malé městečko Husøy. Rozkládalo se na tak malém ostrůvku, že se tam kromě domů už nic jiného nevešlo. Ze tří stran se za úzkým pruhem vody tyčily vysoké horské štíty, ale na severu se až k obzoru táhla hladina Norského moře.
Z Husøy jsme pokračovali východním směrem na pláž v Ersfjordu. Tvořil jí hladký písek zčásti pokrytý sněhem. Drobné vlnky šuměly a my jsme se procházeli mezi spoustou mušlí a jiných schránek mořských živočichů. Taková pláž by v teplejších dnech lákala ke koupání. Kousek opodál skupinka lidí rozbila tábor a postavili stany i přes očekávané noční mrazy. Jen několik kilometrů odtud jsme navštívili další krásné místo – Tungeneset. Šlo o skalnaté pobřeží na špici poloostrova vklíněného mezi dva fjordy. Šli jsme po krátké stezce k vyhlídce, která vedla po velkých balvanech. Mezi nimi bylo spoustu proláklin naplněných vodou. Tahle jezírka s klidnou hladinou nádherně zrcadlila okolní hory. Byl to přímo ráj pro fotografování. Strávil jsem tam spoustu času. Obíhal jsem jezírka, zkoušel různé úhly a hledal nejlepší kompozici. Poslední zastávku jsme podnikli na vyhlídkové platformě Bergsbotn. Opět se blížil večer a mohli jsme nerušeně pozorovat, jak se obloha halí do zlatavé barvy. Tentokrát došlo i na focení Mumínka – našeho cestovního plyšáka.
Byli jsme již za polovinou cesty a přišel čas zamířit zpátky na jih. Plánovali jsme krátkou zajížďku do národního parku Abisko ve Švédsku a potom do norského přístavu Narvik. Zpočátku cesta ubíhala hezky, kilometry odsýpaly a za chvíli jsme odbočili do horského průsmyku na silnici E10. Jak jsme nabírali výšku, počasí se zhoršovalo. Spustil se silný vítr, který s sebou nesl sníh. Hnal se tan rychle, že během minut vytvářel na silnici hluboké jazyky. Viditelnost rychle klesla. Auta na parkovištích kolem nás byla již beznadějně zavátá sněhem. Kousek od švédské hranice byla situace tak špatná, že jsme raději zastavili a otočili se zpátky. I kdybychom průsmyk přejeli, hrozilo, že se večer nedostaneme zpátky na zamluvené ubytování v Norsku. Vichr ještě zesílil a chvílemi jsme neviděli ani auto 30 metrů před námi. Na místech, kde jsme ještě před deseti minutami v pohodě projeli, byly teď asi 15 cm hluboké závěje. Projeli jsme a počasí se začalo opět zlepšovat.
V údolí svítilo sluníčko a po vichřici ani památky. Přijeli jsme k závoře. Silnici přes průsmyk už kompletně uzavřeli a proti nám stála dlouhá kolona čekajících aut. Nebyli jsme si jist, co dělat, protože silnice byla zablokována z obou směrů a nemohli jsme se vrátit. Brzy se ale závora na naší straně krátce otevřela a mohli jsme pokračovat do Narviku. Večer jsme zjistili, že byl průsmyk uzavřený ještě dalších šest hodin a průjezd byl povolen pouze v koloně za prohrnovacím vozem.
Přemýšleli jsme, co podnikneme a zaujala nás možnost procházky v údolí Tøttadalen. Začínala na kopci jen kousek od našeho ubytování a vedla hezkou lesnatou krajinou kolem dvou jezer. Místy se mezi stromy objevilo panorama města Narvik, obrovský most Hålogalandsbrua i vyhlídka na rozlehlou krajinu, kde se střídaly zasněžené hory a fjordy se sytě modrou hladinou. Údolí Tøttadalen bylo frekventovaným cílem na procházky i běžkování místních obyvatel. Mohli jsme tak využít stezky upravené rolbou, kde jsme se nepropadali ani v obyčejných botách.
Večer jsme si všimli, že se konečně po několika dnech nezatáhla obloha. Doufali jsme v polární záři. Ze zvědavosti jsem otevřel norskou stránku s předpovědí – norway-lights.com a tam se u Narviku ukázalo zelenou barvou „GO“. Jen tak ze zvědavosti jsem zkusil snímek oblohy fotoaparátem přímo od ubytování a na obzoru se objevila malá zelená linka. Nadšeně jsem vtrhl zpět na pokoj. „Je tam, jedeme!“ zvolal jsem a rychle jsem se oblékal. Za minutku jsme už s Jituškou nasedali do auta a vyráželi na nedaleký kopec. Ještě jsme kousek popošli, abychom se vzdálili od světel města. Našli jsme hezkou vyhlídku. Sice se tam kvůli elektrickému vedení hledala těžko kompozice pro focení, ale na pozorování okem to bylo ideální místo.
Kolem půlnoci se záře skutečně objevila. A tentokrát to vůbec nebyla jen jakási šmouha na obloze. Táhla se přes celý obzor od západu k východu. Zbarvila se do různých odstínů zelené a byla tak jasná, že vynikla i nad světly Narviku. Vlnila se po obloze, jako voda tekoucí řekou. Tu a tam se z hlavního proudu odštěpily kolmé paprsky vedoucí kamsi do kosmu. Najednou přibyla i fialová a načervenalá barva. Záře ještě přidala na jasu a přesunula se nám přímo nad hlavy. Vypadala úplně jinak. Bylo to, jako by se nad námi objevilo gigantické rozvlněné oko dívající se odkudsi z nekonečné dálky. Představení trvalo asi 15 minut. Záře tancovala a přesouvala se po obloze tak rychle, že jsme jí skoro nestíhali sledovat. Pak se zvolna vytratila a oblohu zahalila přicházející mračna. Vrátili jsme se na pokoj, ale samým nadšením jsme ani nemohli usnout.
