Mojí první cestu do Norska jsem podnikl v červenci roku 2015. Se dvěma kamarády jsme se vydali na roadtrip severskou krajinou. Dlouho jsem plánoval a vymýšlel, až jsem dospěl k tomu, že si vyzvedneme auto rovnou v Oslu na letišti a podnikneme okruh po středním a západním Norsku. V plánu jsme měli národní park Jotunheimen, trolí stezky, Geiranger fjord, město Bergen a odtud zase směrem do Osla.

Mapa našeho okruhu Norskem.

5. 7. 2015 Túra kolem jezera Gjende v národním parku Jotunheimen

Po naší první noci / ne-noci v Norsku (svítalo už asi v půl třetí ráno) jsme ráno zabalili malé batůžky, sedli do auta a vyjeli jsme směrem do Jotunheimského národního parku, k jezeru Gjende. Čeští turisté, které jsme potkali v kempu, nás varovali, ať raději jdeme jen první část trasy a vrátíme se stejnou cestou zpět. Nahoře je ještě dost sněhu a nemuseli bychom stihnout projít celou stezku. Dali jsme tedy na jejich radu. Zaparkovali jsme kousek od nádherného modrého jezera a vydali se do počátečního stoupání.

Procházeli jsme krásnou krajinou. Drobné stromy brzy vystřídala tráva a po ní už jen kameny a sníh. Kolem nás protékaly horské potůčky a čas od času jsme narazili i na maličký vodopád. Slunce příjemně hřálo, a tak nám i na zasněženém hřebeni bylo teplo. Stoupání bylo mírnější a po obou stranách byla pod námi vodní plocha. Po levici jsme měli dlouhé jezero Gjende, které se zařezávalo mezi zasněžené vrcholky Jotunheimenu, a na pravo menší a mnohem výše položené jezero Bessvatnet, které bylo i v červenci stále ještě pokryté ledem. Přímo před námi byla malá špička hory Veslfjellet. Tam jsme si konečně oddychli, radostně snědli svačinu a vyfotili se na vrcholové hromadě kamení. Všichni se fotili s jakousi cedulí s neznámým textem v norštině a udělali jsme tedy to samé. Až později jsme přeložili nápis, který říkal: „Největší hromada kamení v Norsku“. Cestou dolů jsme procházeli po obtížnějším úseku na zasněženém svahu, když se za námi ozval radostný křik. Jiní turisté začali sjíždět svah po zadku. Tou dobou bylo na místě celkem hodně lidí a strhla se obrovská zábava. Lidé brali všechno, na čem se dalo klouzat, jako třeba bundy nebo igelitky. Jezdili dolů, vybíhali nahoru a vůbec jim nevadilo, že jsou špinaví od bahna a mokří od tajícího sněhu.

Při sestupu mě napadla jedna důležitá věc. Celý den svítí slunce a já si chodím jen tak v krátkém tričku i kalhotách. Nebudu spálený? Podíval jsem se na ruce a začínaly jemně červenat. Ihned jsem vytáhl opalovací krém a hle! On to je repelent. Už se nedalo nic dělat. Natáhl jsem přes sebe alespoň tenkou mikinu s dlouhým rukávem a pokračoval jsem v sestupu. Nebyl jsem sám, kdo neodhadl sílu horského slunce, a tak jsme po celý zbytek dovolené vyčerpávali zásoby panthenolu a loupali spálenou kůži.

Mapka výšlapu podél jezera Gjende, NP Jotunheimen

6.-7. 7. 2015 Cesta podél fjordů

Norské fjordy jsou proslulé svým deštivým počasím a také se nám následující dny pořádně rozpršelo. Drželi jsme se tedy v teple auta a vylézali jsme jen na hezkých vyhlídkách, ze kterých jsme toho stejně vlastně moc neviděli. Na druhou stranu se přísun vody projevil i na průtoku ve všech vodopádech a ty byly ještě o to více impozantní. 

Naším dalším cílem bylo přímořské městečko Andalsnes a přilehlá Trolí stezka – vyhlášená klikatá silnice mezi špičatými horskými masívy. Zadali jsme cíl do navigace a jeli. Moc jsme se nezabývali, kudy ta trasa vede, a tak jsme se asi po půl hodince octli na úzké štěrkové horské silničce. Kolem se pásla stáda ovcí, místy ještě ležel sníh a všude burácela voda. Kdybych nebyl nervózní z jízdy a možného poškození půjčeného auta, určitě by se mi tam moc líbilo. Déšť ještě více zesiloval, a i ovce se schovaly pod malý přístřešek u cesty. Po chvíli jsme potkali závoru. „Ale ne! Snad nemusíme celou cestu zpátky!“ vyděsil jsem se. Naštěstí tam byl jen výběr mýta. Zaplatil jsem kartou v automatu a jeli jsme vesele dál.

Odpoledne jsme konečně projeli městečko Andalsnes a odtud hurá na Trolí stezku. Nadšeně jsme se vydali na úzké serpentiny, ale brzy nás překvapil autobus v protisměru. Bylo to napínavé. Na jedné straně zrcátko skoro škrtalo o svodidla, pod kterými byla hluboká propast. Na druhé straně se řítil autobus, kterému asi přišlo úplně zbytečné kvůli nám zpomalovat. Ukázalo se, že to ale řidič má v oku a bezpečně nás minul. Zastavili jsme na vyhlídce Trollstiegen, ale nečekaly nás dechberoucí výhledy na údolí a klikatou silnici. Nečekaly nás vlastně žádné výhledy. Byli jsme v neprostupné mlze a viděli jsme sotva deset metrů před sebe.

Po následném prudkém klesání nás uvítal pohled na Eidfjord a náš první trajekt. Z počátku jsme byli z naloďování trochu nervózní, ale zjistili jsme, že funguje hladce. Člověk se zařadí do pruhu, zaplatí výběrčímu mýta a pak jen v koloně najede na správné místo v lodi. Ta přepluje a otevře vrata na opačné straně, takže se nemusí couvat a jede se rovnou vpřed na silnici.

Následující den cesty se odehrával hlavně v duchu jízdy autem klikatými silničkami kolem fjordů a krásnou krajinou. Mířili jsme na jih a jako první jsme zastavili u fantastického Gerianger fjordu. Něco takového člověk jen tak nevidí. Klidné moře uprostřed vysokých hor, ze kterých padají dolů mohutné vodopády. I počasí nám tentokrát přálo. Na chvíli ustal déšť a mraky stouply o trochu výše, abychom měli krásný výhled. Když jsme se konečně nabažili panoramat, prokličkovali jsme davem turistů z výletní lodě a jeli jsme serpentinami do hor. Výhledy byly pořád krásné a jak jsme nabírali výšku, přibýval sníh. Netrvalo dlouho a vyjeli jsme se vedle zamrzlého jezera Djupvatnet obklopeného horami sněhu. Jako bychom se přesunuli ze zeleného údolí na úplně jiný kontinent.

Závěr

V Norsku jsme nakonec strávili jeden týden. Navštívili jsme i další hezká místa, jako třeba Sognefjord, město Bergen, vodopády Låtefossen, a nakonec také Oslo. Severská krajina ve mně zanechala velký dojem a rád se vracím do Norska i celé Skandinávie. Zamiloval jsem si vysoké fjordy, nesčetné vodopády, špičaté vrcholky hor, náhorní planiny, a i překvapivou pestrost tamní krajiny.

Autor