15. 12. 2017 Princovy ostrovy

Na třetí den jsme plánovali utéci z ruchu patnácti-milionového velkoměsta do mnohem klidnější oblasti. Na princovy ostrovy. Jedná se jednu z oblíbených letních destinací, kde je zakázáno používání automobilů. Ráno jsme vyrazili směrem k přístavu, kde jsme nalezli loď s nápisem „Adalar“ – Turecký název ostrovů. Koupili jsme si lístky a vyrazili. Po krátké chvíli se nám na zádi lodi otevřel nádherný výhled na staré město a mohli jsme se kochat místy, která jsme prohlíželi předešlý den. Všimli jsme si i paláce Topkapi. Tam jsme chtěli zajít později.

Pohled na staré město z moře
Pohled na staré město z moře

Na to, že jsme vyrazili do Istanbulu v prosinci jsme měli opravdu štěstí na počasí. Na cestovatelských portálech většinou psali, že bývá chladno a deštivo, ale my jsme měli po většinu dovolené slunečno a teplotu přes patnáct stupňů. K tomu jsme si navíc mohli užívat příznivější zimní ceny a téměř žádné fronty. V den, kdy jsme jeli na Princovy ostrovy bylo opravdu nádherně.

Po hodinu a půl dlouhé plavbě jsme vystoupili v přístavu největšího ostrova Büyükada. Uličky ostrovního městečka byly příjemně rušné, ale zdaleka ne přelidněné. Byly zde maličké kavárničky, restaurace, krámky s ovocem a různým dalším zbožím a hlavně, opravdu zde nebyla téměř žádná auta. Výjimku tvořily jen vozy policie, které se tu čas od času objevily. Ulice tak brázdily hlavně povozy s koňmi a roztomilé skůtříky s podomácku vyrobenou střechou – obvykle z igelitu. Domky ve městě připomínaly jakýsi koloniální styl a vůbec vypadaly úplně jinak než v nedalekém Istanbulu. Zapluli jsme na zahrádku malé restaurace, posadili se do plastových židliček a objednali si klasický turecký čaj. Během chviličky jsme měli na stole dvě baňaté skleničky na podšálcích. V klidu jsme usrkávali, pozorovali drobný ruch v uličkách a užívali si sluníčka.

Již z lodě jsme viděli hezký zalesněný kopec nad městečkem, na jehož vrcholu prý měl být prastarý křesťanský klášter. Vydali jsme se tedy nahoru a během chvilky jsme procházeli v takovém středomořském lesíku. Po poledni jsme došli k restauraci se zahrádkou mezi kopci. Už jsme byli hladoví, a tak jsme se tam usadili na oběd. Kolem pobíhalo spoustu koní a koček. Koní nejspíš proto, že povozy jsou na Princových ostrovech oblíbeným způsobem přepravy a koček… těch je tam všude plno. Upřímně jsem snad neviděl místo, kde by bylo tolik koček, jako na Princových ostrovech. Hráli jsme takovou hru. Koukni se na náhodné místo a najdi tam kočku. Nepamatuji se, že by se to někdy nepovedlo. Místní lidé kočky ani psy nemají moc v lásce a zahánějí je tak, že na ně kropí vodu. Třeba v té restauraci mezi kopci měli láhev s vodou a když se kočka přiblížila k nějakému ze stolů, nemilosrdně jí pokropili.

Po obědě jsme se vydali nahoru ke klášteru, ale nechtěli jsme jít po hlavní, dlážděné cestě. Místo toho jsme odbočili na pěšinku, která se klikatila po úbočí. Za chvilku jsme narazili na krásné místo s výhledem na ostrovy i Istanbul. Zastavili jsme se tam, vyfotili sebe i plyšového Mumínka, který s námi cestuje už od Norska a pokračovali jsme dál. Šlapali jsme do kopce a kousek vedle nás, odkudsi z křoví štěkal divoký pes. Opatrně jsme prošli a asi po dvou serpentinách nás překvapil plot. Došli jsme k nějaké soukromé stavbě. Zpátky k psovi se nám ale nechtělo a museli jsme se tedy protáhnout podél plotu mezi roštím, pozemek obejít a napojit se na hlavní cestu ke klášteru.

Nahoře jsme opravdu našli starý klášter, který pochází až ze šestého století. Prohlédli jsme si místní pravoslavný kostelík, prošli se po vrcholu kopce a našli jsme tam zvláštní věc. Keř omotaný zacuchanými kousky igelitu. Ne, že by se tam jen zachytili odpadky. Někdo prostě vzal kousky igelitových tašek a ten keř s nimi obvázal. Během odpoledne jsme sešli dolů do přístavu, koupili si tam nějaké ovoce a nastoupili na loď zpět do Istanbulu. Během plavby jsme lehce podřimovali a příjemně unavení jsme z přístavu zamířili na hotel. Vzali jsme to trochu jinou trasou a z ničeho nic jsme procházeli uličkou, která byla úplně plná restaurací se zahrádkami. Mezi nimi zbýval jen úzký průchod, kterým se dral dav lidí a tam také čekali číšníci, kteří rovnou odchytávali a usazovali hosty.

16. 12. 2017 Plavba po Bosporu

Čtvrtý den ráno jsme bloudili přístavem a hledali lodě státní společnosti, která jezdí po Bosporské úžině. Z informací na internetu jsme zjistili, že by měla plavba stát kolem 25 lir, ale nemohli jsme najít okénko, kde se kupuje lístek. Přiběhl za námi jeden Turek, jestli prý nechceme „Bosphorous Tour“. Zeptal jsem se ho, jestli myslí tu se státní společností a kolik stojí lístek. On odvětil, že ano a že stojí 25 eur… To je asi pětinásobek standardní ceny. Řekl jsem mu, že to je moc a že se ještě porozhlédneme. Byl dost neoblomný, ale nakonec jsme mu unikli, koupili si levný lístek v okénku a vyrazili na plavbu.

Loď poklidně plula úžinou a my se mohli kochat pohledem na Evropskou i Asijskou část města, památky, hrady a obrovské mosty. Vystoupili jsme skoro až u černého moře ve vesnici Anadolu Kavağı. Nad ní se totiž tyčil strážní hrádek a vypadalo to, že odtud bude krásná vyhlídka. Asi v polovině výšlapu se proti nám objevila smečka psů. Nebyli to zrovna malí psíci a bylo jich asi šest. Trochu jsme se zarazili, ale kolem procházel jeden místní obyvatel, který se psů evidentně nebál. Nevypadali agresivně, a tak jsme pokračovali dál. Stejně už byli u nás a neutekli bychom. Za námi šel ještě pár turistů, kteří vypadali také trochu zaraženě, ale šli s námi nahoru.

Psíci se nakonec připojili k naší výpravě. Procházeli jsme po betonových schůdcích, ve kterých byly otisknuté psí tlapky. Zřejmě psům betonování nevadilo, a tak si tu zvěčnili své stopy. Všude na schůdcích a obecně na různých místech po cestě byly umístěné modro-bílé talismany připomínající oči. Jedná se prý o ochranu a oko při ní může prasknout, což je signál, že pomohlo a je ho potřeba nahradit. Shodou okolností jsme si všimli, že oko velmi připomíná značku outdoorového vybavení Husky. Můj batoh právě od této firmy měl na každém zipu turecké ochranné oko. Kdo by to byl čekal…

Nahoře jsme našli trosky starého strážního hradu. Udivilo nás vrstvení stavebního materiálu. Střídal se totiž kámen s cihlami a věže hradu tak byly zvláštně proužkované. Mnohem úchvatnější byl ale výhled na konec Bosporské úžiny, most a v dáli Černé moře. Jen tak jsme tam stáli a kochali se pohledem. Když jsme se nabažili panoramat, sešli jsme pod hrad do hezké restaurace se zahrádkou. Pejsci šli pořád s námi, ale v restauraci je vyhnal číšník. Jak jinak než vodou. Byli jsme kousek od moře a začal foukat čerstvý vítr. Chytali jsme vše na stole, aby to neodlétlo a do toho jsme si museli hlídat pokrmy před psy, kteří se při krátké absenci číšníka opět vrátili. Přes to vše jsme ale poobědvali, dali si klasický turecký čaj a ve vesnici pod hradem koupili hezké šátky – ideální vánoční dárky. Začalo se ochlazovat. Nastoupili jsme na loď a vyrazili zpět do Istanbulu na hotel.

Pokračovat na další díl

Autor