17. 12. 2017 Topkapi palác

Pátý den ráno jsme se vydali opět do historického centra. Ještě jsme neviděli proslulý palác Topkapi. Cestou nás překvapily obrovské fronty před různými stánky. Přemýšleli jsme, na co všichni čekají. Po krátkém pozorování jsme si všimli, že se jednalo o sázenky na loterii. Kupovali sázenky po desítkách a pak je prodávali kolemjdoucím na ulicích. Turci jsou obecně hodně podnikaví a kde se objeví díra na trhu, ihned ji někdo zaplní. Od pána prodávajícího čaj rybářům, přes babičku, která procházela mezi pruhy ucpané ulice s vodou, děti, které se snažili zpeněžit papírové ubrousky, pána, který na schodech čistil boty až po ty, kteří prodávali lístky na loterii nebo lodní plavbu. Ze začátku bylo trochu těžké si zvyknout na to, že nám pořád někdo něco nabízí.

Kousek za vstupem do obrovského komplexu paláce jsme se zastavili u kostela Hagia Irine. Na rozdíl od většího sourozence, Hagia Sophia, tento nebyl nikdy přeměněn na mešitu a byl po mnoho let opuštěn. Vešli jsme dovnitř dlouho zapomenuté budovy, která se teprve začínala rekonstruovat a najednou jsme byli sami uprostřed obrovského prostoru nádherného chrámu. Velkými okny dovnitř pronikalo jemné světlo a my se mohli nerušeně procházet touto úchvatnou stavbou.

Byzantský kostel Hagia Irine
Byzantský kostel Hagia Irine

Přišel čas pokračovat dál do paláce. Procházeli jsme nekonečnými prostory kuchyní, prohlíželi si nepřeberné altánky, jednací i soukromé místnosti, zahrady a všude nás udivovaly nádherné barevné mozaiky, mramorově dlážděné podlahy a spousty nádherných předmětů od nádobí po sbírku hodinových strojků. Na závěr jsme navštívili slavný harém, místo, kde probíhaly snad nejzáludnější intriky sultánského dvora. Celý palác na nás dýchnul atmosférou Otomanské říše.

Odpoledne jsme chtěli poslat pohledy a nakoupit suvenýry. Sehnat pohledy bylo jednoduché. Se známkami už to bylo těžší. Ptali jsme se kolemjdoucího a ten nás ihned přivedl k pánovi, který měl balíček známek v kapse a ochotně nám je s maličkou přirážkou prodal. Seděli jsme na lavičce, sepisovali pohledy a v tom nás oslovily dvě dívky, že prý dělají průzkum na univerzitu o náhledu cizinců na islám. Chvilku jsme si povídali, ony si vyplnily dotazník, odešly a během pěti minut přišly další dvě s průzkumem, jak že se nám líbí v Turecku. Ještě proběhl pokus o třetí dotazník od dalších dívek, ale tentokrát jsme už měli nadepsané všechny pohledy a byl čas vyrazit dál.

Zbývalo už jen sehnat schránku na dopisy. Jednu takovou jsme našli na náměstí před Topkapi palácem. Začínala u ní ale páska označující uzavřený prostor a uvnitř stáli vojáci s transportérem. Zeptal jsem se jich, jestli můžu hodit do té schránky pohled. Oni ochotně odhrnuli pásku, vhodily dopisy dovnitř a pokračovali ve svém hlídání. Byli jsme zvědaví, jak to s dopisy dopadne a bohužel, žádný z nich dosud nedorazil ke svému adresátu.

Altánek v paláci Topkapi
Altánek v paláci Topkapi
Harém
Harém

Před cestou k suvenýrům jsme se zastavili v hezké restauraci na starém městě. Byla sice trochu dražší, ale říkali jsme si, že jednou bychom si mohli trochu dopřát. Výborně jsme se najedli, dali si i dezert a samozřejmě jsme to zapili sklenkou čaje. Chvíli jsme se ještě procházeli městem a pak jsme zapluli do hezké kavárny, kde nám uvařili tradiční kávu z džezvy. Ještě nebylo příliš pozdě, a tak jsme se rozhodli provést třetí pokus o návštěvu Sulejmanovi mešity. Konečně to vyšlo! Byla otevřená návštěvníkům a mohli jsme tak navštívit dílo největšího otomanského architekta. Vnitřek mešity byl opravdu nádherný. Chvilku po příchodu se s námi dal do řeči mladší dobrovolník, který turistům vyprávěl o mešitě i islámu obecně. Povídal nám o stavbě mešity, o tom, že tam mají zavěšená pštrosí vejce, aby dovnitř nelezli pavouci, jak to je v Turecku s vírou a co že to vlastně zpívají pětkrát denně muezíni do ulic města.

Den jsme završili nákupem dárečků za zbylé peníze na egyptském bazaru s kořením. Nějak jsem se tam nechal unést při nákupu čajů, až mi prodavač řekl cenu vyšší, než byl obsah mé peněženky. Chtěl jsem sice utratit vše, nepovezu přeci s sebou domů turecké liry, ale neodhadl jsem to. Po neúspěšném pokusu zde platit kartou a zoufalém pohledu prodavače na české koruny mi nakonec necelou liru odpustil. Cestou na hotel jsme se kousek svezli proslulým nejkratším metrem, které má jen dvě stanice. Nakonec jsme zastavili v supermarketu, kde se kartou platit dalo, koupili si trochu jídla na večer a samozřejmě balíček klasických tureckých skleniček na čaj, ze kterých tam pili snad úplně všichni a všude.

18. 12. 2018 Návrat domů

Šestý den ráno jsme rovnou z hotelu zamířili na letiště. Cesta autobusem příjemně uběhla a za nedlouho jsme byli v čekárně v odletové hale. Dala se s námi do řeči jedna Turkyně, která prý jezdí do Prahy na nákupy a ptala se na nějaká luxusní obchodní centra. Poslali jsme ji do Palladia a říkali si, proč jezdí nakupovat k nám, když má doma Velký Bazar.

V letadle přímo před námi seděla rodina s dítětem, které mělo v ruce balónek. Matně jsme si ho všimli a dál už se s ním nezabývali. Letadlo nabralo výšku a my jsme jen tak poklidně seděli a koukali z okénka. Z ničeho nic BUM! Rána zahřměla celou kabinou. Skoro všichni se lekli a jedna paní dokonce hystericky zaječela ve strachu, že to snad je bomba. Nic vážného se ale naštěstí nestalo. Dítě si smutně prohlíželo prasklý balónek a jeho maminka se trochu provinile dívala na stevarda, který přišel zhodnotit situaci. Varoval jí, že pokud by se to stalo znovu, hrozí, že nouzově přistaneme. Více balónků ale nebylo, a tak zbytek cesty probíhal jen za hluku motorů letadla.

Odpoledne jsme přiletěli do Prahy, stavili se ještě s batohy na jídlo do naší oblíbené indické restaurace a podivovali se, jak tu máme vlastně čisté ulice. Istanbul je nádherný, ale s odpadem si tam opravdu nikdo moc hlavu neláme. Ještě plní dojmů z cesty jsme začali přemýšlet, že by bylo hezké o těch našich výletech něco sepsat.

Autor