Z Basicka jsme se vydali dál na západ, do jednoho z nejproslulejších a nejstarších národních parků Španělska – Picos de Europa. Jde o oblast plnou špičatých vrcholků, hlubokých údolí, nádherných řek a jezer. Je to ideální místo k výletům do přírody, procházkám a k túrám. Kromě samotného národního parku je ale v regionu mnoho dalších míst k vidění, jako například přilehlá rezervace Montaña de Riaño y Mampodre nebo vysoké útesy na pobřeží. Strávili jsme tam několik dní a nasbírali jsme tipy na hezké výlety:

Vesnička Brez

Naše auto se potilo v klikatých serpentinách a my jsme rychle nabírali výšku na východních svazích pohoří Picos de Europa. Pod přímým letním sluncem jsme neměli chuť vyrážet na dlouhé a náročné túry. Místo toho jsme těžkou dřinu nechali na motoru auta a vyvezli jsme se až do malé osady Brez. Odtud jsme pokračovali pěšky po nádherné okružní trase pod vrcholem Alto de los Cabezos (1272 m). Stín stromů se střídal s otevřenější krajinou a my jsme si mohli užívat jak úchvatných výhledů, tak i úkrytu před horkem. Nechvátali jsme. Šli jsme pomalu, užívali si vůně květů, pozorovali mraky a dýchali horský vzduch. Byl jsem přímo fascinován, jak jsou úbočí pokrytá úzkými špičatými skalami vystupujícími z hustých lesů nebo jasně zelených plání.

Vlčí past u řeky Cares

Následující den jsme se vydali přímo do srdce národního parku. První zastávku jsme podnikli ve městečku Posada de Valdeón. Bylo ještě ráno, ale slunce se již přehouplo přes vrcholky okolních hor a brzy zahnalo noční chlad. Malé náměstí se pozvolna probouzelo k životu. Zastavili jsme se v místní pekárně, nakoupili drobné zásoby a vyrazili jsme do údolí několik kilometrů na sever. Vydali jsme se na procházku po pěší stezce řídkým lesem podél řeky Cares. Cestou jsme naráželi na opuštěné kamenné domy, a dokonce i malou vesnici s kostelíkem. Zdálo se, už tam několik desetiletí nikdo nebydlí.

Kousek opodál jsme objevili další zajímavost. Středověkou past na vlky nazývanou Chorco de lobos. Byla to svým způsobem děsivá stavba. Zpočátku široký koridor obehnaný hradbou se postupně zužoval, až končil malým průchodem vedoucím do uzavřené jámy. Původní farmáři vlky systematicky naháněli do tohoto koridoru, aby pak neměli jinou možnost než skončit uvnitř pasti. Došlo to tak daleko, že v celé oblasti nezbyl téměř žádný vlk. Až v poslední době, po vyhlášení národního parku, se tyto šelmy pomalu vracejí a osidlují dávno opuštěný kraj.

Okolí národního parku

Byla by škoda, kdybychom se podívali jen do pohoří Picos de Europa a nenavštívili nádherná místa v jeho okolí. Jako první jsme se vydali podívat na tzv. Bufones de Pría. Jde o zvláštní úkaz na podemletých útesech severního pobřeží. Ve skále tam jsou totiž otvory, které vedou od povrchu desítky metrů do hloubky k mořské hladině. Pokud jsou zrovna velké vlny, voda se může protlačit skrz a vytrysknout nahoře, jako by to byl gejzír. My jsme ale natrefili na hezké počasí a malé vlny, takže jsme žádnou dramatickou událost nezpozorovali. Jen se ozýval hukot a z dutin občas zafoukal studený vítr.

Naším dalším cílem bylo malé městečko Riaño. Zastavili jsme tam v podstatě náhodou. Chtěli jsme si nakoupit, doplnit benzín a v okolí moc jiných míst nebylo. Ihned po příjezdu nás ale zaujalo místní panorama. Silnice na jihozápad vedla po obrovském mostě přes tyrkysové vody přehradní nádrže a za nimi se až k nebi tyčily vysoké horské štíty. Abychom si tu atmosféru užili ještě více, koupili jsme si zmrzlinu v malé cukrárně kousek od náměstí a vyrazili jsme na krátkou procházku podél břehu.

Pomalu se schylovalo k západu slunce a my jsme pokračovali po horské silnici parkem Montaña de Riaño y Mampodre. Zlatá hodinka tentokrát dostála svému jménu. Světlo se přelévalo údolími a celá krajina skoro ani nevypadala reálně. Zdálo se nám, jako by vypadla z nějaké kýčovité pohlednice. Zastavovali jsme, fotili a obdivovali krásu hor severního Španělska. Na ubytování v osadě La Raya jsme dorazili až po setmění. Leží asi 1500 metrů nad mořem vklíněná mezi horské hřebeny a my jsme snad poprvé za celou cestu Španělskem vytáhli bundy. I uprostřed srpna tady teplota v noci klesla až k šesti stupňům.

Ráno jsme zamířili dál na západ do Galicie, ale cestou jsme narazili na dvě místa, které určitě stojí za to zmínit. Prvním byly nádherné románské kostelíky Iglesia de San Miguel de Lillo a Iglesia de Santa María del Naranco na svahu u městečka Oviedo. Pocházejí z devátého století, ale stále jsou krásně zachovalé, a navíc stojí na poklidném místě s vyhlídkou na město. Po krátké procházce jsme pokračovali na druhé místo, a to maják Faro de Vidio na severním pobřeží. Maják se tyčí na obrovském kolmém útesu nějakých sto metrů nad hladinou moře. Procházeli jsme se po stezce na okraji útesu a užívali jsme si příjemného vánku prosyceného vůní moře. Kdesi z hlubin se ozývalo šumění vln a výhled na pláže zaklíněné mezi kolmými skalami byl přímo dechberoucí.

Pokračovat na další díl

Autor