První část cesty po Srí Lance byla za námi a na posledních pět dní jsme zamířili do vnitrozemí. Vezli jsme se ve sdíleném taxíku a zvolna jsme stoupali klikatou silnicí k městečku Ella. Bylo to úžasné. Konečně se vytratil štiplavý kouř a místo něj jsme dýchali čistý horský vzduch. Kolem nás se otevíraly vyhlídky na nádherná zelená údolí a burácející vodopády. Samotná Ella byla hodně turistickým místem a ani jsme neměli v plánu se tam dlouho zdržovat. Místo toho jsme měli v plánu pokračovat do méně známého Haputale. Nebylo to od Elly daleko. Vypadalo to na mapě hned vedle sebe, ale cesta nebyla rovná ani rychlá. Vezli jsme se místním autobusem a chvílemi se zdálo, že pěšky by to bylo rychlejší. Naopak v serpentinách zase přidal a museli jsme se držet ze všech sil. Uvnitř bylo lidí až k prasknutí. Všichni se kymáceli, mačkali na sebe a my jsme se snažili vydržet až na konečnou stanici.

Asi v půli cesty jsme museli přestoupit a v mezičase jsme zašli na oběd – klasickou rýži s kari. Jídlo bylo sice dobré, ale návštěva tamních toalet ve mně zanechala hrozivé vzpomínky, o kterých se tady nechci dále rozepisovat. Ještě kus cesty nacpaným autobusem a konečně jsme vystoupili v krásném a klidném městečku Haputale. Na ubytování nás vřele přivítali, dostali jsme úžasnou večeři a uložili jsme se ke spánku v příjemném chládku.

18. 3. Na skútru po horách

Na celý příští den jsme si opět vypůjčili skútr. Tentokrát jsme vstávali velmi brzo, abychom se stihli dostat na vyhlídku Lipton’s Seat do východu slunce. Náš hostitel byl velmi vstřícný. I když jsme mu říkali, že to není potřeba, tak nám v pět hodin připravil snídani v balíčku na cestu. Přidali jsme ji do batůžku, nasedli jsme a vyrazili do tmy. Všude bylo ještě ticho a na klikatých horských silničkách jsme jen zřídka potkali tuktuk či motorku. Postupně jsme stoupali, až jsme za necelou hodinu dorazili na vyhlídkové místo. Bylo umístěné na vrcholku obklopeném čajovými plantážemi, kam až oko dohlédne. Postavil ho pan Lipton, aby odtud mohl pozorovat své políčka pěkně shora. Zaparkovali jsme skútr a kochali jsme se pohledem na vycházející slunce. Teplé ranní světlo postupně proniklo mraky a zalilo krajinu do nádherné zlatavé barvy.

Posnídali jsme, chvilku jsme relaxovali u čaje a když už jsme se nabažili vyhlídek, zamířili jsme dolů. Naším dalším cílem byla čajová továrna Dambatenne. Projeli jsme několik serpentin, minuli jsme skupinky tamilů sbírajících čaj a přijeli jsme k velké tovární hale prosycené vůněmi. Procházeli jsme jednotlivými fázemi výroby černého čaje, sledovali jsme, co který stroj dělá, a nakonec jsme si do batůžku nakoupili tolik, kolik jsme zvládli uvézt.

Odpoledne jsme zamířili k vodopádům Dyialuma. Cesta byla náročnější, než jsme původně čekali. Krásnou asfaltku vystřídala poněkud rozbitá horská silnice. Navíc jsme si ale museli dávat velký pozor na protijedoucí a předjíždějící autobusy. Ozvalo se troubení za zatáčkou a už jsem strhával motorku k okraji cesty. Udělal jsem dobře. Za několik vteřin za vyřítil autobus, který zrovna předjížděl jakýsi tuktuk. To ale ještě nebylo všechno. Za jednou zatáčkou nás překvapilo kluzké bahno rozprostřené po celé šířce vozovky. Jeli jsme skoro krokem, ale kola přesto sklouzla a byli jsme na zemi. Stupačka přimáčkla Jitušce nohu. Naštěstí to nebylo vážné zranění a mohli jsme jet dál.

Konečně jsme zaparkovali kus pod vodopádem. Zbytek se musel dojít pěšky. Ujišťovali jsme jednoho místního, že nepotřebujeme pomoc, ale ukázalo se, že to tak nebylo. Ztratili jsme se hned za první odbočkou, a nakonec jsme ještě rádi šli s ním. Po krátkém výšlapu skrz džungli se před námi objevila říčka, která se drala skrz tři kamenné prohlubně až na samotný okraj skály. Odtud pokračovala dlouhým vodopádem kamsi do údolí. A právě v těch prohlubních se dalo krásně koupat. Oblékli jsme si plavky a ponořili se do příjemně chladivé vody.

Cestou zpátky jsme se rozhodli říčku přebrodit, abychom nemuseli skákat po skalách. Ukázalo se, že chození po kluzkém dnu není mojí silnou stránkou. Udělal jsem několik kroků, zakolísal jsem a ponořil jsem se do vody i s batohem. Měl jsem v něm samozřejmě všechny doklady i mobilní telefon. Naštěstí byly v horní části a udržely se nad hladinou. Byl jsem sice mokrý, ale zima mi nebyla. Ještě nás čekala asi hodinu a půl dlouhá cesta na ubytování, ale jelo se dobře a silnice byla lepší a lepší. Protivítr téměř usušil mokré oblečení a když jsme po příjezdu dostali vynikající večeři, úplně jsme zapomněli na všechny trable toho dne.

Videosestřih ze Srí Lanské vysočiny

Pokračovat na další díl

Autor