Lofoty – Batohový trol (6)

21. 7. 2017 Konečně postel

Na parkovišti, kde jsme nocovali, nebyl úplně klid. Ráno tam střídavě přijížděla a odjížděla auta a my jsme tak vstali už před osmou hodinou. Odpoledne jsme měli vrátit auto a měli jsme ještě dost času. Na internetu jsem četl doporučení na hezkou pláž Mjelle kousek od Bodø, která prý má rudý písek. Po chvilce jsme tam opravdu dojeli. Místo to bylo moc hezké, ale rudý písek jsme tam nenašli, měl takovou klasickou nažloutlou barvu. Ten den bylo nejtepleji za celou naší dovolenou na severu. Téměř dvacet stupňů. Zuli jsme si boty a jen tak se cachtali v ledovém moři.

Odpoledne na nás čekala nepříjemná činnost. Úklid auta. Nechtěli jsme riskovat, že nám ho autopůjčovna naúčtuje za norské ceny. Objevili jsme benzínku s ruční myčkou – takovým tím místem, kde jsou hadice s vodou a saponáty. Zvenku se nám podařilo auto umýt dobře, ale problém byl, že tam nefungoval vysavač. Objeli jsme asi čtyři benzínky, trochu bloudili kolem uzavřených kruhových objezdů, až se nám konečně podařilo najít funkční vysavač, který šlo zaplatit kartou. Hotovost už jsme totiž utratili.

S čistým autem jsme už jen dovezli věci do zamluveného hostelu a odtud rovnou do autopůjčovny. Vrácení proběhlo hladce a my jsme se konečně mohli zase umýt a zavrtat do postýlek. Ani nám nevadilo, že bylo teprve nějakých šest hodin. Spali jsme, jako mimina. V noci mě Jituška vzbudila. „Máme zataženou ruční brzdu?“ zeptala se. Ujistil jsem jí, že už nespíme v autě a ona se jen usmála a spokojeně spala dál.

22. 7. 2017 Zastávka v Oslu

Ráno jsme vstávali už kolem půl čtvrté. Sbalili jsme věci do krosen a vyrazili pěšky na malé letiště v Bodø. Ranní procházka to byla hezká, ale trochu nám jí kazilo to brzké vstávání a váha batohů. Na letišti šlo vše hladce a po šesté jsme startovali směrem na Oslo. Krátce po vzletu nás překvapil jeden z nejkrásnějších výhledů, co jsem kdy zažil. Ještě jsme nebyli příliš vysoko a najednou se pod námi zjevil obrovský ledovec Svartisen.

Cesta letadlem byla výrazně rychlejší než vlakem. Již po osmé hodině ranní jsme hledali spoj z letiště do Osla. Tam jsme vystoupili na hlavním nádraží a ihned na nás dýchlo velké město. Po týdnu na severu si člověk tak nějak odvykl velkým budovám, množství aut a městskému ruchu. Našli jsme autobus, který nás dovezl k muzeu Vikingských lodí. Tam jsme mimo jiné viděli i loď, na jejíž replice jsme se plavili na Lofotech. Po prohlídce jsme šli kousek pěšky po poloostrově Bygdøy. Narazili jsme na hezké místo mimo zástavbu. Padla na nás únava. Jen jsme rozhodili deky na louku, složili mikiny pod hlavy a užívali si teplejšího počasí na jihu Norska.

Oslo na nás jinak nezanechalo velký dojem. Je to hezké město, ale po té nádherné přírodě na severu se člověku tak nějak těžko vrací do civilizace. Byl to náš předposlední den dovolené, a to už připomíná, že doma čeká práce a povinnosti. Večer jsme si jen prošli centrum a uložili se ke spánku v místním hostelu.

23. 7. 2017 Letadlo neletí

A je to tady! Letíme domů. Dovolená je u konce. Na letišti jsme odbavili zavazadla, prošli kontrolami a čekali na letadlo. Co se ale nestalo? Z původně avizovaného asi hodinového zpoždění se nakonec vyklubalo zrušení letu. Prý nepřišla posádka. Znovu jsme si vyzvedli krosny. Dali jsme vědět domů a do práce, že se zpozdíme a vydali se za nekonečnou frontou před pultíkem, kde nám prý měli pomoci. Asi po třech až čtyřech hodinách jsme se dostali na řadu. Dali nám poukázku na ubytování, večeři a letenku na příští den přes Rigu. Autobus nás dovezl na hotel kousek od letiště, kde jsme dostali dobrou večeři. Po všem tom čekání už bylo dost pozdě a ani nás nenapadlo, co bychom mohli dělat u letiště. Padli jsme tedy do měkkých postýlek.

24. 7. 2017 Batohový trol

Příští den jsme raději jeli na letiště hned ráno. Mezitím mi totiž přišla SMS s letenkou na přímý spoj Oslo – Praha. Měli jsme najednou dvě letenky a raději jsme tedy zamířili na informace zeptat se, co s tím. Vyčkali jsme si tentokrát menší frontu a řekli nám, ať si vybereme. Přímý let zněl přeci jen lépe.

Nedlouho před dovolenou jsem se náhodou dozvěděl, že v případě velkého zpoždění nebo zrušení letu má cestující nárok na jídlo a kompenzaci. A tím není myšlena jen nějaká bageta, ale plnohodnotná strava. S nadějí, že nám to aerolinka proplatí jsme si dali na letišti oběd. Úžasné lasagne za děsivou norskou cenu. Jedna porce byla asi za 500 českých korun. Čekání jsme si pak trochu ukrátili návštěvou místního obchodu se suvenýry. Jituška tam objevila roztomilého plyšového Mumínka. Měl by sice být z Finska, ale zaokrouhlili jsme to na Skandinávii a Jituška koupila rovnou dva. Jednoho pro sebe a jednoho pro kamarádku. Já jsem také neodolal a sáhl po stírací mapě světa.

Z Mumínka se časem stal náš vytrvalý společník na cestách. Je to “Batohový trol”. Tráví totiž v batohu většinu času a jen výjimečně vylézá ven, aby si užil piknik na hezkých místech a vyfotil se.

Tentokrát se již let nezrušil a odpoledne jsme letěli do Prahy. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Čekali jsme u pásu na batohy opravdu dlouho, ale naše se neobjevily. Hurá na reklamace! Nakonec situace nebyla až tak tragická. Prý je jen zapomněli naložit a přiletí ještě tu noc. Nechali jsme jim svou adresu, že prý krosny přivezou.

Návrat domů jsme ještě o chvilku oddálili a zašli si do pizzerie, kde už se na nás nemračily tak děsivé částky, jako v Norsku. Tedy, ono ty částky byly vlastně stejné, jen jedna Norská koruna vydá asi za tři naše. Ještě ten den krátce před půlnocí nám přivezli batohy a ráno na nás čekal tvrdý návrat do všedního života.

Závěr

Cesta na Lofoty byla pro nás oba zlomovou. Možná to nebylo až tak daleko, ani jsme nebyli pryč zvlášť dlouho, ale oba jsme tam pocítili takový zvláštní pocit svobody. Ten pocit, kdy člověk předem neví, kde bude spát, kudy vlastně pojede, co uvidí a díky tomu narazí na nádherná místa, o kterých nikdy nevěděl, že existují.

Po návratu nás čekaly v životě změny. Ono to tak úplně nejde se jen tak vrátit do rutiny. Začali jsme navštěvovat cestovatelské přednášky, sledovat levné letenky a hledat každou možnost, kdy bychom mohli někam vyrazit. Nyní uplynul necelý rok od naší cesty na sever. Mumínka jsme mezitím vyfotili v Irsku, Istanbulu i v Nizozemsku a já si tu teď psaním krátím čas do další cesty. Tentokrát na nás čekají tři týdny na Islandu. Máme jen letenky a poukázku na půjčení auta. Sice jsem neodolal a hledal si informace o hezkých místech a turistických trasách. Co ale opravdu uvidíme, to je zatím ve hvězdách a přijde mi, že to je na tom to nejhezčí.