Koncem zimy roku 2018 jsme si všimli, že na přelomu dubna a května vychází státní svátky na úterý. Jituška dostala v práci volno na první pondělí mezi víkendem a svátkem a navrhla, že bychom mohli podniknout nějaký výlet. Toho jsem se ihned chytil a začal hledat levné letenky. Objevilo se několik možností, část jsme ale zavrhli kvůli nešikovným časům letů a dalším problémům. Zůstaly nám dvě: let Praha – Bergen a let Praha – Bologna. Chvíli jsme přemýšleli, a nakonec jsme se shodli, že nás Norsko láká více. Pořídili jsme letenky a zarezervovali půjčení auta, čímž se nám rovnou vyřešilo i ubytování. Při naší předchozí návštěvě Norska jsme totiž spali v autě docela často a bylo to pohodlné.

Mapa naší cesty po západním Norsku v dubnu 2018

27. 4. 2018 Přílet

V pátek večer jsme rovnou z práce zamířili na Pražské letiště, kde jsme nasedli do přímého letu směr Bergen. Bylo zataženo a z letadla jsme toho moc neviděli, ale při příletu se nám pod mraky otevřel moc hezký výhled na fjordy. „Norsko!“ Sice jsem tu byl už po třetí, ale severská krajina mě pořád fascinuje. Letěli jsme jen s malými batůžky, kam jsme nacpali spacák, trochu oblečení, foťák a nafukovací polštářky. Nemuseli jsme tedy čekat na zavazadla a šli jsme rovnou pro auto.

Auto samotné nás překvapilo. Dostali jsme vyšší třídu, než jsme měli zaplacenou. Velké a nové rodinné auto se střešním oknem, automatickou převodovkou a slušnou výbavou asistentů řízení. Nejprve jsem byl nadšen, než jsem se dostal do situace, že jsem auto nemohl přesvědčit, že chci jet dopředu. Po asi desetiminutovém cvakání ruční řadící pákou, túrování motoru na prázdno a mačkání na různá tlačítka se auto konečně rozjelo. Náš první cíl byl obchod s potravinami. Nakoupili jsme v jednom supermarketu na okraji Bergenu. Už byla tma a začalo pršet, ale chtěli jsme ujet ještě kus cesty, abychom netrávili celý další den v autě. Navigace nás vedla hezky po trase, až jsme dojeli k tunelu, který byl zrovna uzavřen. Nejspíš ještě nikdo nestihl vyznačit objížďku a my jsme skončili v centru města. Povedlo se mi zastavit u kraje silnice. Po chvilce snažení jsem přesvědčil navigaci, že tunelem opravdu nechceme a konečně jsme vyjeli z města.

Cesta hezky ubíhala, ale spustil se hustý déšť a pomalu na mne začala padat únava. Kolem půlnoci jsme dorazili na odpočívadlo a začali vybalovat spacáky. Přišli jsme na nemilou věc. Auto bylo sice nabité technologiemi, ale nešlo pořádně sklopit sedačku spolujezdce. Jituška se tedy rozhodla, že si lehne dozadu. Nějak jsme se poskládali a oblekli si termoprádlo. Bylo totiž jen pár stupňů nad nulou.

28. 4. 2018 Fjordy

Kolem páté hodiny ráno, za úsvitu, jsme se probudili. Jituška byla vzadu zkroucená a bolely jí záda. Pustil jsem jí tedy na sedačku řidiče, která šla sklopit a lehl si na místo spolujezdce. Nějak jsem se ale už probral, usnout jsem nemohl, a tak jsem vyrazil na procházku po okolí. Ihned po vystoupení z auta jsem spatřil nádherný fjord. Hladina moře byla nehybná a zrcadlila okolní hory, nad kterými zvolna vycházelo slunce. Kousek pod námi šuměla malá říčka a nedaleko jsem objevil i drobný vodopád. Vylovil jsem foťák, udělal několik ranních snímků a pak jsem se zase jen tak procházel. Kolem osmé se probudila i Jituška, posnídali jsme naše zásoby z předchozího dne a vyrazili na cestu za vodopády a fjordy.

Projeli jsme kolem několika jezer a zanedlouho jsme dorazili k prvnímu cíli naší cesty, vodopádu Tvindefossen. Zastavili jsme na nedalekém parkovišti a šli si ho prohlédnout zblízka. Byl to nádherný kaskádovitý vodopád, který se dole rozděloval do dvou malých říček a ty se za několik desítek metrů opět spojovaly. Chvilku jsme jen tak stáli pod vodopádem a užívali si začátek naší dovolené v Norsku. Ještě jsme se zastavili v místním obchodu se suvenýry, odkud jsme poslali domů pohledy, nasedli jsme do auta a pokračovali dál. Za chvilku jsme odbočili z hlavní silnice na starou cestu po serpentinách. Vyjeli jsme kus nahoru, odkud se nám otevřel úchvatný výhled na údolí mezi vysokými skalami. Dole už zvolna začínalo jaro, ale nahoře jsme ještě viděli spoustu sněhu. Cesta dál byla uzavřena.

K vodopádu Stalheimfossen, na který jsme se původně chtěli podívat, naštěstí vedla i krátká pěší trasa od hlavní silnice. Kousek jsme se tedy vrátili, popojeli na parkoviště a vyrazili na procházku. Nebudu zde zacházet do detailů, jelikož se jedná o soukromou záležitost, ale vodopád Stalheimfossen pro nás již zůstane důležitým místem a krásnou vzpomínkou. Po krátké procházce jsme se totiž přímo pod ním zasnoubili.

Jeli jsme zvolna údolím směrem k Nærøyfjordu. Cesta hezky ubíhala, užívali jsme si momentů krátce po zasnoubení, a i slunce začalo probleskovat mezi mraky, jako by z toho mělo radost. Z ničeho nic se nám otevřel výhled na moře. Hladina byla krásně modrá a obklopená vysokými horami. Z jednoho velmi ostrého úbočí padala do údolí voda z téměř nepředstavitelné výšky. Foukal mírný větřík a jako by se snažil padající vodu unést. Vybalili jsme oběd, sedli si kousek od moře a užívali si jemných slunečních paprsků.

Další údolíčko bylo zrovna tak krásné. Jen jsme projeli dvěma dlouhými tunely a už na nás čekala vesnička Flåm, konečná stanice proslulé horské železnice. Rozhodli jsme se, že se svezeme. Čekal na nás historický vlak – samozřejmě lákadlo na turisty, ale byl hezký, a i cesta klikatou železnici skrz údolí do hor byla moc zajímavá. Trať dokonce ve smyčkách stoupala tak, že se přímo pod námi zjevovala místa, kudy jsme již projeli. Vlak najednou zastavil u vodopádu. Nebyl velký, bylo tam docela málo vody, ale zato končil v moc krásné tůňce. O kousek výše už nás čekala cílová stanice Myrdal. Byla položena okolo 800 metrů nad mořem, a tudíž se kolem ní ještě držela zima. Všude bylo spoustu sněhu, ale náš pobyt byl krátký. Za chvilku nás vlak vezl zpět do jara, dolů k moři.

Odpoledne jsme ještě navštívili vyhlídkovou plošinu Stegastein. Nebylo to daleko a na místo se dalo dojet autem. Jak jsme projížděli serpentinami po úzké silničce a stoupali po úbočí hor, tyčících se nad fjordem, otevíral se nám hezčí a hezčí pohled. Zastavili jsme na parkovišti a vstoupili na jakési dřevěné molo, které vedlo nad fjord. Panorama bylo dech beroucí. Viděli jsme sytě modré moře, jak si prořezává cestu hluboko do pevniny. Kolem byly malé vesničky, kde již bujela vegetace, ale bílé vrcholy nad nimi jako by byly z jiného světa.

Večer jsme zamířili do penzionu. Zarezervovali jsme si ubytování na jednu noc, abychom se prospali na túru, která na nás čekala. Cestou jsme zastavili ještě u vodopádu Skjervsfossen. Nečekali jsme žádný zázrak a o to víc jsme byli překvapeni. Vodopád byl úžasný a dalo se jít přímo k němu jak nahoře, tak dole. Stáli jsme tam a křičeli radostí do hřmotu burácející vody. Na zbylé části cesty jsme potkali dvě zajímavosti. Jako první nás zmátl nasvícený kruhový objezd přímo v tunelu uprostřed hory a krátce potom jsme přejížděli Hardanger fjord po gigantickém mostě. Když jsme dorazili do penzionu, slunce už zapadalo za horami. Přímo naproti bylo jezero, které zrovna zrcadlilo poslední paprsky toho dne. Ubytovali jsme se a tu noc se nám spalo krásně.

Pokračovat na další díl

Autor