Roadtrip Pobaltím
Bylo krátce po státnicích roku 2016 a nástup do práce mě čekal až 1. července. Zbývalo mi tak asi čtrnáct dní volna, během kterých jsme se s kamarády rozhodli vycestovat. Výlet do Norska předchozí rok byl krásný a v plánu jsme měli další severské země: Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Finsko. 22. června jsme po přestupu ve Varšavě přistáli na maličkém letišti v hlavním městě Estonska, v Tallinu.
22. 6. Bažiny Viru Raba
Hned na letišti jsme si vyzvedli auto a vyrazili jsme na roadtrip přes pobaltské státy. Nejprve jsme zamířili na ubytování u moře, kousek na západ od Tallinu. Byly to jednoduché buňky, ale měli tam saunu a pláž. Oboje ale muselo počkat. Byl čas na večeři. Šli jsme do místní restaurace a měli jsme štěstí. Vařili dobře a za nějakých 5 € jsme si zaplatili „Sněz, co můžeš“.
S plnými žaludky jsme se konečně vydali na poznávání místní přírody. Náš první cíl byla bažinná oblast Viru Raba. Byl to sice kousek cesty, ale museli jsme absolvovat podivný sjezd z dálnice. Když navigace zahlásila „Nyní se držte vlevo a otočte se“, pojala mě hrůza. Byli jsme na čtyřproudé cestě, kde se jezdilo 110 km/h. Naštěstí jsem se vzpamatoval včas a sjel správně – viz mapka níže.
Návštěva bažin byla moc hezká. Měli zde dřevěné chodníčky, trochu podobné těm, co máme u nás v Jižních Čechách na Červeném Blatě, ale bažina tu byla mnohem větší. Uprostřed byla vyhlídková věžička, ze které se dalo dívat na celou oblast a podél chodníčků dokonce rostly masožravé rosnatky. Cestou zpět jsme se zastavili ve městečku Kuusalu, kde zrovna probíhala jakási slavnost. Dlouho jsme se ale nezdrželi. Místo toho jsme se vrátili na ubytování a roztopili jsme saunu. Nejlepší zážitek bylo vyběhnout z rozpálené místnůstky přímo po pláži do studeného Baltského moře.
23. 6. Podél severního pobřeží
Náš druhý den v Estonsku jsme strávili cestou podél severního pobřeží. Nejprve jsme zamířili do národního parku Lahemaa, na poloostrov Käsmu. Podnikli jsme krátkou, asi osmikilometrovou procházku podél moře k vyhlídce na samotné špici poloostrova. Odtud jsme se vrátili lesem kolem míst, kde se nacházely obrovské balvany.
Odpoledne nás čekala cesta až na samotné hranice s Ruskem do místa, kde se řeka Narva vlévá do jezera Peipsi. Bylo to opuštěné místo. Stál tam jeden hezký kostelík, polorozpadlé pozůstatky strážního hradu, ale ani jedno z toho nebylo přístupné. Podívali jsme se na druhou stranu řeky, jak že to vypadá v Rusku a pokračovali jsme podél břehu jezera na jihozápad. Projeli jsme skrz nekonečné chatové kolonie podél pláže a dále po hlavní silnici až k venkovskému ubytování ve vesničce Kodavere.
24. 6. Do Lotyšska
Ráno jsme zamířili na jih podél břehu jezera. Nebylo zrovna počasí na koupání a my jsme moc nezastavovali. Brzy jsme tak dorazili do města Tartu. Bylo hezké, čisté a mělo dlážděné náměstí s upravenými domy, které svým vzhledem připomínaly Třeboň. Chtěli jsme se tam naobědvat, ale restaurace na náměstí byly dost drahé, a tak jsme jeli dál. Cesta do Lotyšska se pozvolna zhoršovala. Za hranicemi probíhala rozsáhlá rekonstrukce a desítky kilometrů jsme jeli po vyfrézovaném povrchu.
Po krátké zastávce na oběd ve Valmieře jsme večer konečně dorazili na motel u národního parku Gaujas. Moc nás to tam nepotěšilo. Pokojík byl maličký. Sotva jsme se tam poskládali. Ještě k tomu byl hned vedle rybníku, kde bylo spoustu komárů. Nedalo se tedy moc větrat a pekli jsme se. Na večer jsme ujeli z ubytování navštívit městečko Sigulda v národním parku. Prošli jsme se po zámku s krásnými rozkvetlými zahradami, podívali jsme se na řeku Gauja tekoucí hustým lesem a podnikli jsme krátkou procházku.
25. 6. Riga a křížová hora
Ráno jsme jako první zastavili v největším městě Pobaltí, v Rize. Na mě ale nezanechala nijak velký dojem. Takové klasické betonové město. Trochu připomínalo zmenšenou Moskvu. Měli tam ale hezký kostel s věží, na kterou se dalo vylézt a rozhlédnout se po okolí. Z Rigy jsme pokračovali na jih. Překročili jsme hranice Litvy a přijeli k podivnému místu. K hoře křížů.
Původně sem místní obyvatelé umístili několik křížů na malý kopeček vzdor komunistickému režimu. Křížů začalo přibývat, až se to nelíbilo místním politikům a nechali je srovnat se zemí. Od devadesátých let ale kříže nikdo neničí. Místo se stalo populární i v zahraničí, lidé kříže pořád přidávají a už jsou jich tam tisíce a tisíce.
26. 6. Šílená Lotyšská silnice
Většinu z tohoto dne jsme strávili v autě. Nejprve jsme se vrátili do Rigy. Odtud jsme jeli podél pobřeží na sever zpět do Estonska. Kousek za Rigou jsme se vystřídali a ujal jsem se řízení. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Z Rigy do Estonského Pärnu vede dlouhá, rovná a frekventovaná silnice. Co hůř, nedá se tam předjíždět. Má jen jeden pruh v každém směru a provoz je příliš hustý. To ale místním nevadí. Předjíždí nehledě na protijedoucí vozidla. Musel jsem se tak často uhýbat až k okraji vozovky, abychom se vešli tři vedle sebe. Bylo to ale i vážnější. Za zatáčkou proti mně vyjely dva kamiony, které se předjížděly navzájem. Jel jsem jen pár centimetrů od svodidel, aby mě nesmetli. Po tomhle zážitku už mi předjíždějící osobáky připadaly v pohodě.
27. 6. Obrubník
Po přenocování v Pärnu jsme ještě nechtěli jet přímo do Tallinnu. Udělali jsme krátkou zastávku v národním parku Matsalu na západním pobřeží Estonska. Dojeli jsme až na konec silnice. To místo se jmenovalo Keenu Vattertorn. Foukal tam silný vítr a vlny v zálivu se ztrácely v mokřině na břehu.
Odpoledne jsme konečně přijeli do Tallinnu a pustili se do nepříjemné procedury čištění auta. Byl jsem trochu ve stresu. Snažil jsem se zajet do myčky a bum! Nacouval jsem do vysokého obrubníku. Naštěstí nedošlo k žádnému viditelnému poškození. V autopůjčovně jsem to raději nahlásil, ale také nic neviděli a ani nám nic nenaúčtovali. Po navrácení auta jsme se ubytovali v Tallinnu a šli si prohlédnout město. Líbilo se mi tam. Na to, že se jedná o hlavní město není zas moc velký a historické centrum je hezké. Úzké dlážděné uličky, staré domy a hezký kostelík.
28. 6. Helsinki
Ráno jsme se přemístili do přístavu a nastoupili na trajekt do Helsinek. Usadili jsme se v křeslech nahoře na palubě a užívali si asi tříhodinovou plavbu. Krátce před cílem se kolem lodi začali hromadit racci. Šli jsme se schovat, aby na nás nepřistálo nepříjemné překvapení.
Odpoledne jsme se procházeli městem. Nejvíce na mne zapůsobila obrovská evangelická katedrála Tuomiokirkko. Mimo to jsme se také trochu podivovali nad množstvím kachen v parku kousek od moře. Bylo jich tolik, že se téměř nedalo projít. Nejvíce fascinující byla ale finština. Člověk má pocit, že čte jen extrémně dlouhá slova složená z náhodné sekvence písmen. Jedině estonština tomu byla trochu podobná, ale zdaleka to nebyl takový extrém. Naše zastávka ve Finsku byla ale nakonec velmi krátká. Příští ráno jsme zamířili na letiště a zpátky domů.
