Z Narviku jsme pokračovali na jih po silnici E6. Bylo hezké slunečné počasí a s přibývajícími kilometry se oteplovalo. Sníh už pomalu odtával. Místy jsme si všimli i malých odhalených plácků hlíny, které oživovaly hezké žluté kvítky. Blížilo se jaro. Cesta vedla skrz nádhernou hornatou krajinu kolem dalších a dalších fjordů. Po krátké plavbě na přívozu do Bognes jsme se znovu dostali do míst, která jsme navštívili před téměř pěti lety (Lofoty – Národní park Rago (2)).

Za městem Rognan silnice opustila fjordy a my jsme se vydali hornatou krajinou kolem národního parku Saltfjellet-Svartisen. Známky přicházejícího jara byly pryč. Projížděli jsme přes nekonečné zamrzlé pláně. Kolem cesty bylo více než metr sněhu. V těchto místech se už nedá prohrnovat klasickou radlicí. Jezdí tam zvláštní stroj, který sníh ukrajuje a fouká několik metrů daleko. Dorazili jsme na polární kruh. Turistické centrum bylo zasypané a zavřené. Viděli jsme jen střechu a místy části oken nebo dveří. Dali jsme si jen krátkou přestávku, napili se čaje z termosky a pokračovali jsme na jih.

Kousek před městem Mo i Rana jsme odbočili k tzv. mramorové řece. Mělo jít o nádherné místo, ale bohužel nebylo snadné se tam dostat. Asfaltka skončila a najednou jsme byli na hliněné cestě plné rozbahněné břečky. Kola hrabaly a jen stěží se auto drželo na cestě. Když se před námi objevilo strmé klesání, vzdali jsme to. Zpátky bychom se už nemuseli dostat. Vycouvali jsme a zamířili jsme rovnou do Mo I Rany. Na mapách jsme našli dobře hodnocenou procházku podél řeky, takže jsme měli i náhradní plán.

Procházka se nezdála tak hezká, jak slibovaly recenze. Vedla sice podél řeky, ale ta byla obklopena průmyslovými komplexy, a hlavně gigantickou továrnou. Vypadalo to, jako bychom byli v jakémsi steam-punkovém post-apokalyptickém filmu. Když jsme si říkali, že už tam asi nic víc neuvidíme, všimli jsme si papírů přilepených na lampy. Šlo o velikonoční kvíz se spoustou otázek. Byly z většiny jednoduché a velkou část jsme pochopili i v norštině. To nám dalo motivaci jít dál, a nakonec jsme prošli celou trasu.

Celou dobu jsme nikoho nepotkali. Až cestou na parkoviště se objevili 2 lidé. Ptali se nás, co to je kolem za továrny. „Myslím, že jde o bývalé železárny, ale dneska je tam spíš hodně menších firem.“ vysvětlil jsem podle informací, které jsme před chvíli vygooglili. Ukázalo se, že jde také o turisty. Stejně jako my si vybrali Mo I Ranu k přenocování na cestě z Fauske do Trondheimu. Shodli jsme se, že se nám zdál název Mo I Rana hezký a nikoho nenapadlo, že to bude v podstatě jeden velký průmyslový komplex. Nakonec nám trochu zlepšila náladu obrovská socha Havrmann (muž z moře) vystupující z vod místního přístavu. Zrovna zapadalo slunce a melancholický dojem z uměleckého díla doplnila fialově zabarvená obloha.

Ráno jsme opustili silnici E6 a 11 km dlouhým tunelem jsme přijeli k moři. Pro další úsek cesty jsme zvolili scénickou silnici číslo 17 vedoucí podél pobřeží Helgelandu. Mělo jít o krásnou trasu přerušovanou četnými přívozy. Jako první jsme si všimli, že zmizel sníh. Na západní pobřeží už dorazilo jaro. Pršelo, přes hory se valila mlha a teploty se pohybovaly kolem osmi stupňů nad nulou. Projížděli jsme úchvatnou krajinou skrze malé vesnice a městečka, přes vysoké mosty, a na trajektech, které zkracovaly cestu přes zálivy a fjordy. Odpoledne dokonce vylezlo slunce a obdivovali jsme krásné přímořské vesničky plné typických skandinávských dřevěných domků.

Přijeli jsme k hoře Torghatten. Jde o zvláštní přírodní úkaz. Přímo uprostřed hory je totiž gigantické skalní okno. Je asi 20 metrů široké, 35 metrů vysoké a 160 metrů dlouhé. Přímo skrz něj vede turistická trasa. To jsme si nemohli nechat ujít. Zpočátku jsme zvolna stoupali křovinatým svahem. Tu a tam bublal malý potůček a kolem zpívali ptáci. Za chvíli jsme dorazili k otvoru. Z jeho středu byl nádherný výhled na moře a drobné ostrůvky rozeseté kolem pobřeží. Všimli jsme si, že na jednom skalním výběžku byly naaranžované tři čokoládové sušenky. Snad pro hladového poutníka nebo místní skřítky? My jsme takový hlad neměli, a tak jsme se raději šli podívat ještě dolů k moři. Zrovna byl odliv. Procházeli jsme se po pláži, užívali jsme si sluníčka a pozorovali jsme horu Torghatten opět z jiného úhlu.

Následují den jsme pokračovali po silnici číslo 17. Svezli jsme se ještě jedním přívozem, ale pak silnice zamířila do vnitrozemí. Než jsme úplně opustili moře, zastavili jsme u Lysfjordu. Na krátké procházce jsme obdivovali hezké fialové květiny a zvrásněné kameny na břehu moře, které vypadaly jako zkamenělá šlehačka.

Ubytovali jsme se v malé chatičce ve městečku Grong. Už jsme byli daleko na jih od polárního kruhu a navíc v polovině dubna se výrazně zkracovala doba, kdy je noční obloha dost temná na pozorování polární záře. Ani jasná obloha nám tak nedávala velké naděje a ten večer jsme se uložili k bezstarostnému spánku. O to větší bylo překvapení, když Jituška vyrazila v noci na toaletu uprostřed kempu a nad hlavou se jí vlnil dlouhý zelený pruh.

Polární záře tentokrát vypadala opět jinak. Táhla se přes celý obzor a zvolna se vlnila. Před několika dny jsme pozorovali krátké, rychlé, barevné a neuvěřitelně jasné představení. Tentokrát to vypadalo spíš jako voda v klidné široké řece. Tu a tam se objevila pomalá vlna a všimli jsme si i jemného fialového nádechu mezi spoustou zelené barvy. Sledovali jsme oblohu tak dlouho, že už jsem měl zmrzlé prsty od ovládání fotoaparátu.

Ráno jsme se podívali ještě na obrovský vodopád Grungstadfossen. Projeli jsme po zčásti rozbahněné a zčásti ještě zamrzlé cestě, jak daleko to jen šlo. Posledních několik set metrů jsme prošli po sněhu upraveném rolbou a naskytl se nám nádherný pohled na masu bouřící vody. Tím jsme se rozloučili s Norskem a vypravili jsme se přes hranice zpátky do Švédska na poslední úsek cesty po Skandinávii.

Pokračování příště…

Autor