Skandinávie – Lindesnes a Jøssingfjord (3)
Seděli jsme na palubě obrovské lodi a pozorovali jsme, jak rychle ubíhají vlnky pod námi. Přívoz, který spojuje Hirtshals v Dánsku s Kristiansandem v Norsku, není jen tak obyčejný. Jde o obrovský katamarán, který se žene přes moře mnohem rychleji než většina ostatních spojů. Vzdálenost 135 km zvládne za lehce přes dvě hodiny. Cesta tak uběhla rychle a my jsme se vylodili v Norsku. Chvilku trvalo, než jsme se vymotali z dopravní zácpy, ale nakonec jsme nechali město za sebou a vyrazili jsme na západ. Směřovali jsme k nejjižnějšímu bodu Norska – k majáku Lindesnes.
Lékořice – Ve Skandinávii přímo milují lékořici. Snad v každém supermarketu, na benzínkách i na spoustě dalších míst najdete pultík s různými druhy lékořicových bonbónů, pendreků, čokolád a jiných cukrovinek. Naberete si dle libosti do sáčku a zaplatíte podle váhy. I my jsme neodolali a během první zastávky v Norsku jsme nakoupili balíček s různými druhy. Některé byly opravdu dobré, hlavně lékořicová čokoláda. Jiné byly na náš vkus až příliš extrémní. Například smrťák. Měl tvar lebky a velmi silná chuť lékořice byla zkoncentrovaná do malého kousku černé hmoty. Aby toho nebylo málo, celá „sladkost“ byla obalena v silné vrstvě soli. To bylo příliš i na Jitušku, a tak jsme další smrťáky už nekupovali. Místo toho jsme si raději dali lékořicovou pizzu.
Lindesnes
Litinový maják Lindesnes není zajímavý jen sám o sobě, ale i díky svému okolí. Je totiž obklopen a podtunelován opevněním z druhé světové války. Síť chodeb je přístupná pro veřejnost. Můžete vejít z jedné strany skály a vyjít na opačné. V některých částech najdete třeba i malou galerii. Až na místě jsme zjistili, že na onom útesu jsou vlastně majáky dva. Vedle současného totiž stojí ještě původní malá budova. Sloužila jako ohniště i sklad. Správce majáku musel ručně vynosit metráky uhlí nahoru a potom udržovat otevřený oheň tak, aby byl viditelný z širého moře. Za hezkého počasí se můžete kochat vyhlídkami na skalnaté a členité norské pobřeží. V srpnu kvete obrovské množství fialového vřesu, takže krajina dostane pestrobarevný ráz.
Když jsme si pořádně prohlédli maják, zbývalo nám ještě několik hodin do západu slunce. Vyrazili jsme tedy na cca 6 km dlouhou procházku podél kamenitého pobřeží. Vyhlídky byly skutečně impozantní. Maják zahalený do oranžovo-fialových tónů večerního slunce, kvetoucí vřes, kameny podivných tvarů, zálivy, ostrůvky, a dokonce i dvě jezera. Když je člověk v takové severské krajině, pochopí, odkud se berou všechny pověsti o trollech, trpaslících a dalších bytostech. Skály jsou tak podivně tvarované, že vypadají úplně jako zkamenělý troll. Když se stmívá, ty tmavé obrysy vypadají skoro jako živé.
Ten večer jsme nakonec už daleko nejeli a postavili jsme si stan v kempu v Lyngdalu u stejnojmenného fjordu. Až ráno jsme zjistili, jak hezké to tam je. Klidná hladina moře, písčitá pláž a pásmo menších hor ohraničujících záliv z obou stran. Užili jsme si tedy snídani na pláži a zamířili jsme dál na západ. Během cesty jsme pozorovali krajinu jižního Norska. Bylo to přeci jen trochu jiné, než na západních fjordech nebo dál na sever. Nebyly tam vysoké hory, ale spíš členitá krajina plná menších skal, kopců, fjordů zařezávajících se do vnitrozemí, a hlavně spousty jezer.
Krátce před polednem jsme dorazili do Flekkefjordu. Měli jsme hlad a nechtělo se nám vařit. I přes vysoké norské ceny jsme se tak rozhodli zajít do místní pekárny a dát si něco malého k snědku. A myslím, že jsme vybrali dobře. Podnik Tollboden bakeri stojí totiž přímo u vody a má hezkou zahrádku s výhledem na moře. Seděli jsme v pohodlných křesílkách, foukal příjemný vítr a před námi se zvolna pohupovaly loďky.
Jøssingfjord a Kolbolten
Odpoledne jsme dorazili k Jøssingfjordu. Je to skvělé místo na výlety a procházky, ale zároveň bylo dějištěm dramatických událostí na počátku druhé světové války. My jsme na chvilku zastavili u informační cedule, abychom si přečetli o konfliktu mezi britskou a německou lodí v tehdy ještě neutrálních norských vodách. Pak jsme se vydali po místy strmé, úzké a kluzké stezce vedoucí nad fjordem. Už od začátku jsme si mohli užívat nádherné výhledy. Na jedné straně sytě modrá hladina moře hluboko pod námi a na druhé skalnatá krajina porostlá křovisky a nízkými stromky. Některé vyhlídky byly tak hezké, že jsme vyfotili i našeho cestovního plyšáka – Mumínka. Na konci se trasa stočila dolů, slezli jsme asi polovinu kopce a došli jsme k velkému balvanu Kolbolten zaklíněnému v průrvě mezi skalami. Podobných míst najdete v Norsku víc, například Kjergabolten asi 100 km severně. Na rozdíl od něj je ale Kolbolten méně populární. Za celou túru jsme potkali jen asi 10 lidí.
Odtud jsme zamířili na sever. Byl nádherný slunečný večer, teploty se pohybovaly kolem dvaceti stupňů a my jsme projížděli krajinou plnou jezer. Kolem nás se zvolna zdvihaly štíty hor, až jsme skrz dlouhý úzký tunel přijeli k Frafjordu, kde byl malý kemp u hladiny moře. Čekala nás cesta kolem několika vodopádů vedoucí přes horské průsmyky i podél hlubokých fjordů.
