Před námi ležely stovky a stovky kilometrů skrz nekonečnou patagonskou step. Přejeli jsme opět hraniční přechod a byli jsme v Argentině. Slunce už se blížilo k obzoru a my jsme nechtěli jet dlouho do noci. V aplikaci iOverlander jsme našli tip na mini camp ve městě Perito Moreno (nesouvisí se stejnojmenným ledovcem). Prý je tam milý a upovídaný majitel. Byl to asi nejmenší kemp, kde jsme dosud spali. Vešly by se tam tak dvě auta nebo dva až tři stany. Kromě nás tam ale byl pouze majitel. Ukázalo se, že recenze nelhaly. Pán byl moc milý. Snažil se nám zajistit co největší pohodlí, a dokonce nám zatopil v koupelně i v přístřešku na zahradě. Večer si s námi sedl a dali jsme se do řeči. On mluvil jen španělsky, rychle a nijak zvlášť se netrápil s tím, jestli mu rozumíme. My jsme občas něco pochytili, občas ne, ale nakonec se z toho vyvinula příjemná konverzace. Ukazovali jsme si fotky rodiny a došlo i na přednes poezie. On se totiž po odchodu do důchodu stal spisovatelem a básníkem. Když jsme mu řekli, že je tohle naše svatební cesta, rozzářil se a na místě složil jednu báseň jen pro nás.

Příští den jsme dotankovali plnou nádrž a vyrazili jsme na jih po silnici číslo 40. Do El Chalténu to bylo ještě 650 km, ale my jsme nechvátali. Po chvíli cesty jsme odbočili po úzké prašné cestě na místo zvané Cueva de los Manos. Byla to fascinující zastávka na dlouhé cestě stepí. Jednalo se o převislou skálu nad hlubokým kaňonem řeky Pinturas, na kterou po mnoho generací malovali původní obyvatelé Patagonie. Nejčastějším motivem se stal obtisk ruky. Bylo jich po zdech stovky, měly různé barvy od červené přes žlutou a zelenou až po černou. Některé z nich prý byly až 9000 let staré. Mezi obtisky rukou se na skalní stěně objevovaly různé motivy místních zvířat i jiné neznámé symboly. Na malování si vybrali krásné místo. Dole v kaňonu totiž po celý rok tekla řeka a dodávala údolí potřebnou vláhu. Byla to oáza čerstvé zeleně uprostřed vyprahlých skal a stepí.

Odpoledne jsme dorazili do první vesničky po 165 kilometrech cesty. Jmenovala se Bajo Caracoles a byla v ní jedna důležitá budova – dle knižního průvodce poslední spolehlivá benzínka před několik set kilometrů dlouhým úsekem zemí nikoho. Čerpací stojany byly kolem dokola oblepeny množstvím různobarevných cestovatelských nálepek. U nich smutně stál pár cestovatelů s autem, ale jinak nikde nikdo. Sdělili nám nemilou novinku. Není benzín a na nejbližší stanici asi o sto kilometrů dál také ne. Jediné zásobené místo je prý městečko Gobernador Gregores 225 km daleko. Podíval jsem se na stav benzínu a vypadalo to, že bychom to měli dát. Ještě, že nám v předchozím městě natankovali až po úplný okraj. Cestovatelé před námi sice měli jen půl nádrže, ale zase jeden plný kanystr. S nadějí jsme sedli do aut a vyrazili na cestu.

Brzy jsme zjistili, že patagonská step sice vypadá vyprahle a nehostinně, ale žije tam spoustu zvířat. Asi nejčastěji jsme potkávali lamy guanaco. Celá stáda pobíhala stepí, skákala přes ploty a přebíhala silnici. Přijeli jsme ve správný čas, protože zrovna měly mladé. Často byly narozené jen před několika dny. Kromě lam jsme pozorovali i orly, patagonskou lišku a skupinky nandu. Dokonce jsme viděli nandu s maličkými roztomilými kuřátky. Řídit po téhle silnici bylo náročnější, než jsem zprvu čekal. Musel jsem neustále sledovat, odkud vyskočí na silnici guanaco nebo jiné zvíře. K tomu byly čas od času ve vozovce obrovitánské díry. Největší zrada byla v tom, že jsme jinak jeli po krásné, hladké a rovné asfaltce. Jak si všimnout jámy dřív, než do ní vletíme devadesátikilometrovou rychlostí? Brzy jsem našel spolehlivý způsob. Před každou dírou byly na silnici jasně zřetelné stopy po brzdících pneumatikách. Benzín naštěstí ubýval pomaleji, než jsme čekali. Na čerpací stanici jsme dojeli asi se třetinou nádrže. Byla otevřená a funkční. „Uff, teď už bychom do El Chalténu měli dojet.“ řekl jsem si. Kemp ve městě byl prý drahý a nic moc, a tak jsem pro zajímavost otevřel Booking. Našel jsem hezký apartmán za 25 dolarů. Měl dokonce i pračku, a tak jsme se rozhodli si tu dvě noci odpočinout.

Po celém dni lenošení nás čekala poslední část cesty do El Chalténu. Vyrazit z města ale bylo překvapivě komplikované. Oproti stavu v Google maps totiž přibyly nové silnice. Majitel ubytování se nám snažil vysvětlit trasu, ale nešlo to moc dobře. Pochopil, že naše znalost španělštiny není zas tak dobrá. Nakonec sedl do auta, jel před námi a vyvedl nás až na silnici ve správném směru. Rozloučili jsme se a pokračovali jsme po nekonečné rovné cestě skrz step. Obloha se pozvolna zatáhla a spustil se déšť. Byli jsme za to rádi, protože jsme zrovna přijeli k prašnému úseku cesty a tam se za suchého počasí skoro nedá dýchat.

Kolem silnice se pásla stáda guanaco, zatímco před námi se pomalu vynořil hřeben And. Tady na jihu to byly ostré špičaté a vysoké hory. Jedna vedle druhé tvořily dlouhou hradbu o kterou se z opačné strany opírala mračna. Mezi nimi vyčnívaly dva vrcholy. První se jmenoval Cerro Torre a připomínal úzkou kamennou věž. O kousek dál vpravo se v mracích skrýval nejvyšší horský masiv v okolí zvaný Fitz Roy. Pod ním leželo městečko El Chaltén. Po několika dnech strávených na silnici na nás čekaly hory, ledovce, řeky a lesy národního parku Los Glaciares…

Pokračovat na další díl

Autor