Patagonie – El Chaltén (17)
Přijeli jsme do El Chalténu. Bylo to malé turistické město plné drahých restaurací, hotelů, ubytoven a různých agentur. Leží totiž v severní části národního parku Los Glaciares obklopené nádhernou přírodou. Po okolí vede řada turistických stezek a není divu, že se jedná o vyhlášenou destinaci pro všechny milovníky hor. Naši návštěvu jsme začali krátkou procházkou na dvě vyhlídky kousek za městem – Los Cóndores a Las Águilas (kondoří a orlí). Svítilo odpolední slunce a bylo příjemné jarní teplo. Kolem stezky rozkvétaly keře a louky do různých barev. Foukal čerstvý vítr a z vyhlídek jsme mohli pozorovat, jak se přes krajinu ženou stíny malých mráčků. Před námi se tyčil vrchol Fitz Roy a za námi v dálce pluly ledové kry po tyrkysovém jezeře Viedma. Cestou zpátky si Jituška všimla, že se jeden z trsů trávy pohnul. Pak zase a najednou vyběhl na stezku. Byl to pásovec! Otočil se k nám zády a pelášil po vyšlapané pěšince na opačnou stranu. O chvíli později jsme ještě narazili na několik patagonských papoušků, kteří si vůbec nevšímali naší přítomnosti a poklidně přeskakovali mezi větvemi nízkého stromu.
Následující ráno jsme se rozhodli vyrazit na dvoudenní trek kolem vrcholů Fitz Roy a Torre. Jídlo jsme si navařili do krabiček, zabalili jsme stan i teplé oblečení a s těžkými krosnami jsme vyšlápli do kopce. První část stezky vedla skrz slunnou lesnatou krajinu ke kempu Poincenot. Bylo krásné počasí, kolem nás cvrlikali ptáci a co chvíli jsme překračovali malé potůčky. Voda v nich byla pitná, stejně jako ve většině Patagonie, a tak jsme alespoň nemuseli nést zásoby na dva dny. Chvíli jsme si museli zvykat na váhu krosen, protože doposud jsme chodili jen s malými batůžky vždycky na jeden den. Stoupání se ale brzy zmírnilo, a nakonec se nám šlo docela dobře.
Do kempu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Postavili jsme stan, uložili do něj část obsahu batohů a s lehkými zavazadly jsme se vydali k jezeru pod horou Fitz Roy. Převýšení od kempu k jezeru bylo sice méně než 500 metrů, ale stezka byla strmá a kamenitá. Brzy nám po čelech stékaly kapky potu. Navíc se proti nám valil neustálý dav turistů. Většina lidí totiž jde túru jen na jeden den. Odpoledne se musí vydat zpět, aby dorazili do města ještě za světla. Pro nás to byla nakonec výhoda. Když jsme se konečně dohrabali nahoru, dav zmizel. I lidí, co přespávali v kempu, tam bylo málo. Raději vyráželi až ráno na východ slunce. O ten jsme se sice ochudili, ale stálo to ale za to. Sdíleli jsme tohle nádherné místo jen s několika roztroušenými skupinkami výletníků. Přímo před námi se tyčila obrovitánská skála Fitz Roy a pod ní se rozkládalo jezero zvané Lago de los Tres. Bylo stále ještě pokryté ledem. Asi 300 metrů pod ním jsme spatřili další vodní plochu. Laguna Sucia byla již roztátá a pyšnila se sytě modrou vodou z blízkého ledovce.
Kemp se mezitím zaplnil. Když jsme se vrátili, bylo tam asi padesát stanů nahuštěných na malém prostoru mezi stromy. Ty tam byly představy o klidném spánku. Dvě malé toalety se proměnily v místa hrůzy a jedinou útěchu dodávala lopata, kterou si člověk mohl půjčit a jít do lesa. I na tu se ale občas musela vystát fronta. Hluk z kempu se naštěstí po půlnoci trochu utišil a druhý den jsme vstávali alespoň trochu vyspalí. Hodili jsme krosny na záda a pokračovali jsme dál skrz mokřiny a lesy. Po několika hodinách chůze nádhernou přírodou jsme dorazili k laguně Torre. Došli jsme až na okraj vody a kolem nás plavaly malé kry odlomené z ledovce na opačném břehu. Nad ním stál vrchol Cerro Torre. Shlížel na nás z obrovské výšky. Byl úzký, špičatý a natahoval se k nebi jako nějaká věž ze sci-fi příběhu.
Cesta zpátky do El Chalténu sice byla více méně po rovině, ale pomalu na nás dolehla únava a váha batohů. Na konci už jsme byli moc utahaní na to, abychom se dali ještě do vaření. Zapluli jsme do pizzerie a s nadšením jsme zhltli večeři.
Příští ráno jsme se přesunuli o kousek dál na sever do soukromé přírodní rezervace Los Huemules pojmenované po vzácném druhu jelena (Huemul jižní). Naše nohy ale stále pamatovaly na túru z předchozího dne a moc se jim chodit nechtělo. Nakonec jsem se vydal sám jen na kratičkou procházku k lagunám Azul a Verde. Cestou jsem prošel kolem hezkého potůčku, který tvořil několik malých vodopádů, až jsem dorazil na vyhlídkové místo mezi lagunami. Slunce pomalu vylezlo zpoza mraku a rozzářilo celou krajinu. Až tehdy jsem si všiml, že barva jezer byla skutečně různá a odpovídala jménům azul – modrá a verde – zelená. Když už jsem byl téměř zpátky u auta, uslyšel jsem známé ťukání. A opravdu, další datel magellanský. Tentokrát samička a byla tak zaneprázdněna klepáním do kůry, že mě úplně ignorovala. Mohl jsem si ji vyfotit jen z několikametrové vzdálenosti. Na rozdíl od samečka měla červenou barvu jen okolo zobáku, ale místo toho jí na hlavě vlála krásná chocholka.
Pomalu jsme se rozloučili s datly i El Chalténem a po čtyřech dnech jsme zase pokračovali na jih. V zrcátku jsme se ještě podívali na Fitz Roy částečně skrytý v mracích a před námi opět čekala patagonská step.
