Gruzie – Kavkaz (2)
6. 5. 2018 Výšlap k jezerům Koruldi
V neděli nás po vynikající snídani v penzionu čekala celodenní túra. Měli jsme namířeno k horským jezerům zvaným Koruldi, které leží přímo pod horou Ushba. Počasí se zdálo přívětivé, bylo skoro zataženo, ale nepršelo. Nebyli jsme si jistí, jak vysoko dojdeme, protože nahoře prý mělo být ještě hodně sněhu. Měli jsme ale ještě jeden cíl asi napůl cesty. Kříž s vyhlídkovou plošinou nad Mestií. Z několika variant trasy jsme zvolili středně dlouhou a středně příkrou.
Nejprve jsme zvolna stoupali okrajem městečka Mestia, které leží ve 1400 metrech nad mořem. Pozorovali jsme spoustu obranných věží. Stojí tu už od středověku a patří k jednotlivým domům. Po celé oblasti Svaneti jsou jich prý stovky a jen tady jsme jich napočítali desítky.
Stoupání bylo poměrně dlouhé, ale ubíhalo hezky. Trochu jsme ho urychlili klikatou zkratkou a pak jsme pokračovali po cestě, kudy čas od času projede terénní vozidlo, které vyveze turisty na vyhlídku ke kříži. Jituška sledovala okolní louky a nalezla spousty krásných květin. Od modřenců přes petrklíče po další, nám známé i neznámé, rostlinky. V údolí bujelo jaro na plné obrátky. Kvetlo spoustu stromů a mezi nimi bublaly horské potůčky. Jak jsme stoupali, měnil se i ráz krajiny. Zvolna jsme se dostali nad hranici lesa, kde ležela ještě loňská suchá tráva a místy i sníh. Před námi se objevil veliký ocelový kříž a za ním vyhlídková plošina. Byli jsme ve výšce 2150 metrů a ten pohled stál za to. Sedli jsme si na plošině, vybalili svačinu a pozorovali okolní krajinu. Bylo hezké, že tu ani nebylo přelidněno. Občas někdo prošel, ale dorazili jsme přeci jen na úplném začátku turistické sezóny. Zatímco jsme svačili, dal se s námi do řeči místní pán, který sem vezl turisty džípem. Vyprávěl nám o Mestii a ukazoval na různé vrcholky nedalekých pětitisícových hor. Ty nejvyšší ale byly povětšinou schované nad mraky.
Rozhodli jsme se pokračovat dál vzhůru, dokud bude cesta schůdná. Množství sněhu se zvolna zvyšovalo, ale stoupání nebylo příliš prudké a sníh se moc nepropadal. Dalo se tedy jít i v lehkých botách. Proti nám jsme potkali dva páry turistů. Jedni to prý raději otočili, ale ti druzí došli až k jezerům. Prý nebyly pod sněhem téměř vidět. Rozhodli jsme se pokračovat i tak. Kolem nás bylo brzy bílo. Občas se ale našly plácky nebo kousky cesty, kde sníh nebyl a tam na nás čekala prohřátá suchá tráva. Pomalu na nás doléhala únava z dlouhého pochodu a Jituška si na jednom takovém plácku lehla a odpočívala. Bylo tam krásně. Přestože bylo jen asi sedm stupňů, sluníčko se prodralo mezi mraky a zahánělo zimu svými paprsky. Jitušce se leželo tak dobře, že by si tam prý klidně i zdřímla. K jezerům nám ale už chybělo jen nějakých 250 výškových metrů. To nás oba motivovalo a Jituška vyrazila s novým elánem do kopce.
Byli jsme dost zadýchaní a trochu jsme zvolnili tempo, ale i tak už nám poslední část výstupu netrvala příliš dlouho. Stáli jsme na hromadách sněhu ve výšce 2747 metrů a hledali jezera Koruldi. Nakonec jsme si mezi sněhem všimli malé tůňky asi tři na tři metry. Podíval jsem se pro jistotu na GPS a zjistil jsem, že tůňka je jen malá část jezera, které skryté pod sněhem. Zasahovalo dokonce až k místu, kde jsme stáli. Opatrně jsme couvli, dokud jsme na mapě neměli svou tečku mimo modrou plochu a pak jsme se rozhlíželi po okolí. Horu Ushbu, která měla být přímo nad námi, jsme ale neviděli. Skrývala se v mracích. I tak byl výhled impozantní a výšlap rozhodně stál za to.
Měli jsme dostatek času, a tak jsme cestou dolů nechvátali. Zastavovali jsme na vyhlídkách a užívali si pobytu v horách. Zpátky u vyhlídkové plošiny jsme potkali dalšího místního, který vozil turisty džípem. Vyprávěl, že tu prý před chvílí potkal také český pár, který se šel podívat ke kříži. Uvažovali jsme, jestli to nejsou ti samí, kteří jeli s námi předchozí den. On nám ale řekl, že se tu pohybuje docela hodně Čechů, co chodí po horách, takže to nutně nemusí být oni. Uměl trochu anglicky, a dokonce z něj vypadlo i několik slov polsky. Zbylá část sestupu již byla únavná, ale i přesto moc hezká. Zkratku jsme tentokrát vynechali a pokračovali trochu delší, ale méně strmou cestou pro terénní vozidla.
Po asi deseti hodinách na túře jsme dorazili zpátky do Mestie. Nakoupili jsme trochu jídla do zásoby a k tomu se nám podařilo sehnat Svanskou sůl. Alespoň máme suvenýr domů. V penzionu jsme se nadšeně vrhli na večeři a za chvilku tam přišli i ti Češi, co jeli s námi. Nakonec to byli opravdu oni, o kterých nám vyprávěl pán na vyhlídce. Po večeři jsme se rozloučili, protože jsme v pondělí mířili letecky zpět do Kutaisi. Ještě jsme se zeptali paní majitelky penzionu, jestli neví něco o počasí a našem letu. Povídala, že má známou na letišti a zkusí se jí zeptat. Vypadalo to asi tak 50/50, ale uklidnila nás, že když letadlo nepoletí, zařídí nám autobus, který nás vyzvedne kolem osmé rovnou u ubytování. Byla opravdu moc hodná a my jsme byli rádi, že máme náhradní plán. Chtěli bychom v Mestii zůstali o pár dní déle a prozkoumat další hory v okolí, ale nebyl čas. Přeci jen jsme měli jen prodloužený víkend.
