Gruzie – Kutaisi (3)

7. 5. 2018 Kutaisi

V pondělí ráno v Mestii hustě pršelo. Na snídani v penzionu nám majitelka sdělila, že prý letadlo nepoletí. Zařídila nám ale přímou Maršrutku do Kutaisi, která nás v osm vyzvedla před ubytováním. Nástup byl šokující. V Maršrutce o velikosti větší dodávky sedělo již patnáct cestujících a neviděli jsme volná místa. Ukázalo se, že se ještě dají sklopit maličkaté sedačky do uličky a vozidlo je schopné pobrat neuvěřitelných osmnáct lidí plus řidiče. Už při první zatáčce se sedačka pode mnou sklápěla, ale co se dalo dělat. Alespoň bude o čem vyprávět, říkal jsem si a raději nemyslel nad tím, že nás čeká čtyřhodinová cesta po klikatých silnicích. Stejně jako při cestě do Mestie jsme i na cestě zpět zastavili v Barjashi u restaurace nad přehradou, ale tentokrát jsme si oběd nedávali.

Cestou jsme byli trochu nesví z pijícího a kouřícího cestujícího, který kolem nás stále posílal kamarádům plastové lahve s vínem. Kousek za Zugdidi došlo k rozřazování těch, kteří chtějí do Kutaisi a do Batumi. Po asi trojitém nastupování a vystupování jsme pochopili, že máme zůstat ve stejné Maršrutce. Mezitím trochu zaplakal domácí sýr, který jsme si koupili v Mestii. Tím trochu myslím, že si prodral cestu přes čtyři obaly a zaneřádil Jitušky batoh.

V Kutaisi jsme zjistili, že autobus zastavil hodně daleko od centra. Taxi naštěstí bylo levné a nechali jsme se tedy svézt až přímo k hostelu. Ten byl docela hezký, ale byl vyzdoben v jakémsi ruském stylu a objevili jsme dvě zvláštní věci. Koupelna byla celá ze zeleného mramoru a působila trochu děsivě. To zvláštnější byl ale náš pokoj. Na stropě bylo v podhledu vyříznuté obří srdce, a když člověk rozsvítil, začalo zářit červeným světlem. Naštěstí šlo zhasnout a ponechat jen bílé žárovky. Únavou po dlouhé cestě jsme na krátkou chvilku odpadli do postele, ale zapomněli jsme, že jsme si tam položili opalovací krém. Odpočinek nám tak narušilo čištění oblečení a povlečení.

Odpoledne jsme šli navštívit místní a okolní památky. Bylo vedro. Teploty se vyhouply ke třiceti stupňům ve stínu a město bylo rozpálené. Nejprve jsme se podívali na katedrálu Bagrati, odkud jsme seběhli do centra města. Tam jsme sehnali taxík, který nám slíbil odvoz ke klášteru Gelati. Řídil ho starší pán, který na nás mluvil rusky. Moc jsme mu nerozuměli a on se divil, proč neumíme také rusky, když jsme z Československa.

Klášter Gelati byl moc hezký a byl odtud dokonce krásný výhled na okolí. Abych dokreslil atmosféru, přiložím dva nezměněné zápisky z deníku:

• V klášteře vidíme mnicha, jak si kleká na louce pod strom a modlí se.
• Nemodlí se. Ukázalo se, že doléval benzín do motorové pily, kterou právě nastartoval.

Taxikář nám doporučil ještě zastávku v klášteře Motsameta. Tam to bylo také moc hezké a řekl bych, že se nám líbil ještě víc než proslulejší Gelati. Byl umístěn na úzké skále přímo nad meandrem řeky. Okolní kopečky byly porostlé jasně zelenými lesy a odevšad sálal klid.

Zpátky v Kutaisi jsme se zastavili na večeři v restauraci. Dostali jsme vynikající Chačapuri se salátem, čaj a dohromady jsme zaplatili jen 17.5 Lari (asi 140 Kč). Cestou na ubytování jsme se podivovali nad zapojením elektrického vedení. Chuchvalce drátů visely nad ulicí a nedovedl jsem si představit, jak by tohle někdo mohl opravovat. Po návratu jsme na hostelu jsme objevili hezkou terasu s výhledem na město. Posadili jsme se tam, popíjeli čaj a užívali si příjemného večera.

• 

• 

• 

• 

• 

8. 5. 2018 Zastávka ve Vratislavi

Ráno jsme vstali brzo. Nasnídali jsme se a začali řešit cestu na letiště. Majitel hostelu nám nakonec sehnal taxík, který jsme sdíleli s párem, který mířil z vedlejšího ubytování na stejný let. Cena byla skvělá, vzal si jen 5 Lari na osobu. Na letišti to bylo trochu náročnější. Jitušku z neznámého důvodu zastavili při kontrole zavazadel a musela prodělat nepříjemnou osobní prohlídku. Směnárna byla zavřená a zbývalo nám asi sedmdesát Lari. Utratili jsme, co šlo za suvenýry, a zamířili do letadla směr Vratislav.

Ve Vratislavi bylo ten den hezky. Měli jsme ještě trochu času a navštívili jsme centrum města. Dali jsme si tam oběd – výborné pirožky, kterých jsme se přejedli. Prohlédli jsme si blízké památky a odpoledne nasedli do autobusu domů. Cestou byly trochu kolony, a tak jsme dorazili až pozdě večer.

to krásný výlet. Vím, že to bylo celé trochu hektické a strávili jsme většinu času v dopravních prostředcích, ale jak se říká, i cesta je cíl. Za těch pár dní jsme trochu nasákli Gruzínskou atmosféru, viděli krásnou horskou přírodu, ochutnali vynikající místní kuchyni a hezky si popovídali s lidmi. Každá cesta má něco do sebe. Člověk vypadne ze stereotypu a takový přísun nových věcí zanechá hluboký zážitek. Někdy máme vysněnou zemi a plánujeme dovolenou dlouho dopředu. Jindy vyrazíme třeba jen na víkend někam po Čechách a okolí a občas se objeví letenky do zajímavé destinace. Koupíme je a jsme zvědaví, co nás tam potká. Rád trávím čas na cestách, ale také se rád vracím domů.