29. 9. 2018 Večerní procházka po Šírázu

Po půl sedmé večer jsme konečně dospali noční let a vydali jsme se na procházku po Šírázu. Začali jsme na místním obrovském bazaru. Kličkovali jsme skrz uličky plné nepřeberného množství obchůdků s kořením, sladkostmi, koberci, látkami, šperky a různým dalším zbožím. Šírázský bazar svým způsobem připomínal ten v Istanbulu, až na jednu odlišnost. Byl překvapivě klidný a pohodový. Nikdo nás netahal násilím do obchůdků, nikdo zvlášť nepokřikoval a prodejci jen poklidně stáli u svého zboží. Oslovili nás teprve v momentě, kdy jsme si delší dobu prohlíželi nějakou věc. Vždy byli slušní, nic nám nenutili a častěji nás chtěli přivítat v Íránu, než že by nám prodávali zboží. Když se nad tím zamyslím, byl tam ještě jeden rozdíl. V Šírázu nebylo zvlášť mnoho turistů. Po bazaru se procházeli v drtivé většině jen místní a občas projel skrz hloučky lidí někdo na motorce. Až po chvíli jsme narazili na první turisty a byl to zrovna český pár, který projížděl Írán s cestovní kanceláří. Chvilku jsme si s nimi povídali, popřáli jsme si navzájem šťastnou cestu a pokračovali jsme dál.

Na samotném konci bazaru jsme objevili stánek s vařenými fazolemi a cizrnou. Zbystřili jsme nad možností bezmasé večeře a šli jsme blíž. Pán nám nabízel malé ochutnávky různých druhů omáček, koření a zálivek. Část chutnala dobře a vybrali jsme si, ale bylo potřeba důsledně bránit pokrm před dalšími možnostmi dochucení. Chutě všeho byly totiž extrémní. Když sladké, tak to muselo přímo slepit patro. Když kyselé, tak se obličej křivil v zoufalém utrpení. Později jsme pochopili, že to nebylo nic výjimečného a že je takový styl dochucování v Íránské kuchyni velmi populární.

Jakmile jsme vyšli z bazaru ven, spatřili jsme osvětlenou mešitu za mostem jen kousek od nás. Vypadala hezky, a tak jsme se vydali na průzkum. Dovnitř jsme sice nešli, ale mohli jsme si prohlédnout hezké nádvoří s podivným hřbitovem. Celá plocha před mešitou totiž byla pokryta náhrobními deskami, po kterých se běžně chodilo. Mešita samotná měla krásnou zelenou kupoli a dva maličké minarety. Cestou zpět jsme se vraceli přes bazar, ale mezitím už ho zavřeli. Všechny barvy byly najednou pryč. Nespočet koberců, látek a různého koření jako by se propadlo pod zem. Zbyly jen tmavé, šedivé uličky, zakryté obchody a prázdné věšáky. I samotný vstup do bazaru byl najednou přepažen mříží. Vydali jsme se tedy krátkou oklikou na místo, které nám doporučili na hotelu. Byla to mešita Šáh Čerag, která by prý měla mít otevřeno i večer.

Hned u vstupu do nás zastavili, ať prý počkáme na oficiálního průvodce. Překvapilo nás, že nikdo nechtěl zaplatit. Průvodce je na místě přímo zaměstnán a tato služba je pro turisty zdarma. Nečekali jsme ale dlouho. Průvodce nás ihned u vchodu rozdělil, protože vchod pro muže a ženy je zvlášť. Jituška s Barčou se navíc musely obléci do čádoru (dlouhé půlkolové “prostěradlo”, které nechává odhalený pouze obličej). Hned za vchodem jsme se ale opět sešli a pokračovali jsme na obrovské nádvoří. Průvodce se zdál již trochu unavený, ale vyprávěl nám, a dokonce nás pozval na čaj do kanceláře. Trochu jsme pozapomněli na taruf* a nadšeně jsme přijali. Jediné štěstí bylo, že už čaj došel, a tak jsme si jen prohlédli nějaké prospekty, prohodili jsme pár slov s ostatními průvodci a mizeli jsme ven, abychom nerušili. Rosťa s Barčou s námi dovnitř nešli a místo toho si povídali na nádvoří s hlídačem. Hned jak jsme vyšli ven, seznámili nás se skvělou novinkou. Prý nás pustí do zrcadlové síně mešity, která je jinak turistům nepřístupná. Co jsme tam viděli, bylo fascinující. Stěny i stropy interiéru byly posety drobnými střípky zrcadel a obraz se mezi nimi podivně tříštil a odrážel. Připadal jsem si trochu jako ve snu. Říká se ale, že v nejlepším se má skončit, a tak jsme se po prohlídce mešity vydali zpátky na hotel. Tam jsme se usadili do místní kavárničky, popíjeli jsme čaj, pozorovali měsíc a plni zážitků jsme si povídali o uplynulém dnu.

*Taruf – Jedním ze základních kamenů Íránské kultury je tzv. taruf. Jedná se o jakési pravidlo etikety, které se zaměřují hlavně na zdvořilost. Pokud vám někdo něco nabízí, nesmíte ihned přijmout. Je slušné nejprve asi dvakrát odmítnout a až když vám učiní nabídku napotřetí, pak teprve můžete přijmout. Ani situace, kdy si řidič odmítá vzít peníze za svezení není výjimkou. On je ale samozřejmě chce a vy mu je musíte nabízet, dokud si je nevezme. Na druhou stranu jsou hlavně lidé pracující v cestovním ruchu zvyklí na turisty a v kontaktu s nimi používají taruf mnohem méně.

30. 9. 2018 Růžová mešita a výlet do Persepolis

Snídaně v Íránu mají svou nespornou výhodu. Je to totiž jedno z mála jídel, které bývá obyčejně bez masa. Jako vegetarián jsem si tak užíval chvíle, kdy nikomu nemusím vysvětlovat, že nechci maso, kuře ani rybu. Místo toho jsem ochutnal úžasné datle, vynikající meloun a směs vajíček s rajčaty. Jen jednu věc bych nedoporučoval a tou je Íránská marmeláda (nebo vlastně cokoliv sladkého).

Ráno nás překvapil místní provoz. Zjistili jsme, že vůbec není jednoduché přejít silnici. Nejprve bylo potřeba vypozorovat řád v něčem, co na první pohled připomínalo totální chaos. Poté jsme odhadli vhodnou chvíli, kdy byla nějaká skulinka mezi míjejícími auty a vyrazili jsme přes cestu. V ten moment bylo zásadní jít stálou rychlostí, neměnit směr a v žádném případě nezastavit. Okolní provoz jaksi proplul kolem nás a my jsme najednou byli na druhé straně. Nejjednodušší nakonec bylo, chytit se nějakého místního a přejít spolu s ním.

Konečně jsme dorazili do mešity Násir al Mulk, zvané také jako růžová. Bylo to první místo, kde jsme narazili na větší koncentraci turistů. Bylo to proto, že jen během ranních hodin dovnitř svítí slunce skrze nádherné barevné vitráže v oknech. A opravdu. Byla to krása. Pestré vzory na oknech se objevovaly na koberci a osvěcovaly různými barvami a odstíny celý interiér. Atmosféru dokresloval nádherně zdobený strop podepřený zakroucenými sloupy. Zpozorovali jsme podivnou událost, která úplně vystihuje Íránský přístup k turistům.

Jeden návštěvník si totiž klekl na koberec, předstíral muslimský způsob modlení a nechával se u toho fotit. Toho si všiml jeden místní pán a vydal se k němu. Čekali jsme, že mu vyhubuje za to, že zesměšňuje víru a kdesi cosi, ale skutečná reakce nás nechala v úžasu. Místní pán přišel ke klečícímu turistovi, obrátil mu dlaně, pootočil ho správným směrem a zastrkal mu tričko za kalhoty, aby nebylo vidět pozadí. Poté ustoupil a pokynul na turistovu partnerku s fotoaparátem. Cvak a bylo vyfoceno, tentokrát ale ve správné poloze. Nakonec se všichni zasmáli a rozešli se svými směry. 

Kousek před mešitou jsme ochutnali vynikající džus z granátového jablka. Byl lisovaný přímo na místě a ta chuť neměla konkurenci. Jak jsme si seděli pod slunečníkem a pili, dvě místní ženy u druhého stolu se opatrně obrátily na Jitušku a pověděly jí anglicky, že je krásná. Při odchodu se ale zastavily podívaly se znovu na Jitušku s Barčou, cosi si pověděly mezi sebou persky, zasmály se a odešly. Trochu jsme z toho byli zmatení, ale pozvolna jsme si zvykali, že jsme pro místní atrakce. 

Kousek opodál jsme navštívili ještě mešitu Vakil. Dali se tam s námi do řeči místní vojáci. Přivítali nás v Íránu, prohodili pár slov a opět se rozloučili. Zamával jsem jim, ale nejspíš to trochu připomínalo salutování. Hned mě upozornili, že to smí dělat jen vojáci. Sice se u toho usmívali, ale atmosféra přeci jen trochu zhoustla.

Odpoledne jsme zamířili na smluvené místo setkání s řidičem. Čekal nás výlet do Persepolis. Byl tam ale úplně jiný pán. Říkal, že jeho bratr musel nutně odjet do Jazdu. Dal nám ho k telefonu a on vysvětloval, že potřeboval jet k nemocné tetě, ale že nás jeho bratr sveze. Nemělo smysl polemizovat nad tím, jestli je to pravda nebo ne. Bratr nás ujistil, že nám historii odvypráví také, a tak jsme jeli. Po chvíli se ale ukázalo, že to má dva malé háčky. V autě byl takový rachot, že jsme se vůbec neslyšeli a řidič nejen, že toho nejspíš o historii tolik nevěděl, ale neuměl ani moc anglicky. Co se dalo dělat. Cesta samotná byl opravdový zážitek. Dopravní předpisy jako by neexistovaly. Každý si jel více méně jak chtěl, občas někdo zatroubil, ale provoz podivuhodně plynul. Nechápali jsme, jak to vůbec může fungovat. Co naopak nefungovalo byl náš tachometr a nejspíš všechny katalyzátory a kontroly emisí. Cesta byla totiž plná starších kouřících aut, a hlavně těch nákladních, za nimiž se linul černý dým. Bylo tam takové množství smogu, že každý nádech drásal v krku, a i naše vlasy byly po chvilce slepené dehtem. Tady se ukázalo praktické využití šátků, které musely nosit Jituška s Barčou. Projížděli jsme nekonečnou pustinou, pozorovali jsme okolní suchou krajinu a kolem nás se točily písečné víry.

Řidič nás vysadil na první zastávce u nekropole Naqsh-e Rustam a průvodcování se ujala Jituška s informacemi staženými v telefonu. Prošli jsme se kolem obrovitých hrobek vytesaných do skály, které patřily dávným perským vládcům Dareiovi, Xerxovi a Artaxerxovi, a pokračovali jsme do vysněného města Persepolis. Hned u vchodu nás překvapilo, že jsou obrovská parkoviště úplně prázdná a ani u pokladny nebyly fronty. Jen místy se trousily skupinky turistů, ale brzo se rozptýlily v obrovském starodávném městě. Persepolis bylo nádherné. Prošli jsme vstupní branou a prohlíželi jsme si pozůstatky chrámů, ulic, paláců i různých schodišť a vše bylo pokryto nesčetnými reliéfy. Zobrazovaly zvířata, vojáky, služebnictvo a celý královský dvůr. Na chvilku jsme zastavili před bariérou, která oddělovala nepřístupné pozůstatky jednoho chrámu. Z ničeho nic se u nás objevil jeden z hlídačů a ptal se, jestli bychom nevěděli, jak se jmenuje zpěvačka z videoklipu, který měl stažený na telefonu. Písničku jsme znali, ale jméno jsme nevěděli. Jituška si zkusila alespoň tipnout. Nakonec se ukázalo, že to nebylo správně, ale hlídač byl stejně rád a za odměnu jí pustil na chvilku do uzavřené části komplexu. Jituška si ode mne vzala kameru, aby pořídila nějaké fotografie, ale ta mezitím přešla do spánkového módu. Byla to stresová situace. Na Jitušce ležela tíže zodpovědnosti pořídit fotky pro nás ostatní, ale kamera nekomunikovala a já jsem jí na dálku pomoci nemohl. Jituška zběsile mačkala všechna tlačítka, až se přes položky hluboko v nastavení dostala zpátky k focení. Uff, na paměťovou kartu se podařilo uložit několik obrázků. Naši návštěvu Persepolis jsme zakončili krátkým výšlapem k hrobce nad městem. Byl odtud nádherný výhled.

Cestou zpátky jsme vystoupili u hrobky básníka Haféze. Byla obklopena parkem plným zeleně a my jsme se konečně mohli nadýchal vzduchu, který nebyl prosycen smogem. Procházeli jsme se zahradami a vídali jsme spoustu mladých párů nenápadně roztroušených po celém areálu. Prý to je vhodné místo na randění. Je tam jakási svobodnější atmosféra. Přestože se Írán v poslední době pomaličku uvolňuje, schůzky s opačným pohlavím jsou stále považované jako tabu. V zahradách jsme se dali do řeči s jednou paní v důchodu, která dříve učila na vysoké škole a cestovala i do Evropy. Bylo to moc hezké setkání. Dokonce jsme si vyměnili kontakt a čas od času si pošleme email. 

Hned za východem z hrobky se nás chytil taxikář a chtěl nás mermomocí někam odvézt. Říkal jsem mu, že odvézt nepotřebujeme a že vlastně ještě nevíme, kam chceme jít. Doporučil nám nějaká hezká místa v okolí a šel lovit jiné zákazníky. Nakonec jsme ale žádné z nich neobjevili a pokračovali jsme tedy směrem k bazaru a našemu hotelu. Cestou jsme nakoupili nějaké ovoce. Říkali jsme si, jak bude určitě dobré. Představovali jsme si takovou tu výraznou chuť plnou slunce, se kterou se v našich supermarketech člověk nesetká, ale nakonec nás vůbec nepotěšila. Mandarinka byla skoro shnilá a ani ostatní plody nebyly nijak zázračné. Snad jen granátové jablko chutnalo dobře.

Kousek před naším hotelem jsme zapluli do restaurace, na kterou jsme po cestě narazili. Měli jsme opět trochu problém s objednáním bezmasého jídla, ale nakonec se nám to podařilo nějak nakombinovat, abychom se najedli všichni. Rosťa, Barča a Jituška si po večeři ještě objednali vodní dýmku, a nakonec jsme tam seděli a povídali si až do zavírací doby. Tu bylo vlastně docela těžké rozeznat. Až po chvíli nám došlo, že už tam sedíme sami a všichni na nás čekají.

Cestou na hotel jsme zpozorovali jednu turistku u zmrzlinového stánku. Snažila se zaplatit, ale vypadala v místní měně ještě mnohem více ztracená než my. Zoufale vysypala balíček bankovek, který mohl mít hodnotu asi dvaceti zmrzlin. Prodavač se zarazil, snažil se jí vrátit, ale ona jen mávla rukou, vzala zmrzlinu a zmizela. 

Večer na hotelu jsme se dali do řeči s recepčním ohledně cesty do Jazdu, kam jsme chtěli další den. Nabídl nám totiž, že zařídí hotelového řidiče a že by nás asi 450 km dlouhá cesta vyšla dohromady na 40 eur. K tomu bychom prý mohli zastavovat na hezkých místech, které autobus jen projíždí. Ten nápad se nám moc líbil, navíc za tak skvělou cenu a souhlasili jsme. Snažili jsme se přesvědčit recepčního, jestli by nemohl být řidičem on. Mluvil výborně anglicky a hezky se s ním povídalo. Říkal, že to zkusí zařídit a ráno uvidíme. Měli jsme radost, že máme plán na příští den a že uvidíme i trochu Íránského venkova. 

Jak je to v Íránu s vodou? Írán se v poslední době potýká s narůstajícím nedostatkem vody. Podzemní zásoby se rychle odčerpávají, ale už se znovu nedoplní, protože odstranění vody způsobuje zavalení podzemních prostor. Zimního a jarního deště je také méně, než bývalo, a dokonce i dříve široká a celoroční řeka v Isfahánu vyschla. Zatím se ale moc nešetří. Spoustu vody putuje do zavlažování polí, v pouštních městech jsou obrovské fontány a nejednou jsme narazili na prasklé potrubí a proud vytékající do ulic.

1. 10. 2018 Cesta do Jazdu

Ráno jsme dorazili k východu z hotelu a tam již na nás čekal tentýž recepční, kterého jsme předchozí večer přesvědčovali, aby jel s námi. Měl pochybnosti o objemu zavazadlového prostoru jeho auta, ale ukázalo se, že úplně zbytečně. Nejspíš počítal s tím, že každý z nás veze alespoň dva obří kufry. Naše batůžky se ale bez problémů naskládaly dovnitř a mohli jsme vyrazit.

Měli jsme radost, že jsme jeli s někým, kdo mluví dobře anglicky, má auto s klimatizací, kde se i slyšíme, a navíc je ochotný nám odpovídat na naše nesčetné otázky. Povídali jsme si, cesta příjemně ubíhala a brzy jsme byli u naší první zastávky – ruiny města Pasargady. Jsou ještě starší než Persepolis, ale dnes již mnohem méně zachovalé. Přesto se tam nachází jedna významná a stále stojící památka – hrobka perského krále Kýrose II. Ten je pro Íránce významnou historickou osobností, nejvíce pak pro zoroastriány, kteří k jeho hrobce často jezdí. V období svátků prý museli dokonce místo uzavřít, kvůli velkému náporu přijíždějících věřících.

Slunce je v Íránské poušti i na začátku října stále silné. Uprostřed dne jsme tak venku dlouho nevydrželi a místo toho jsme zamířili na oběd do nedaleké restaurace. Ta nás přímo nadchla. Měli tam možnost “sněz kolik můžeš” i s pitím za necelých 45 Kč, a navíc měli opravdu velký výběr bezmasého jídla. Uspořádali jsme velkou hostinu a naplnili jsme naše žaludky snad na několik dní dopředu. Přemístili jsme se zpět do auta a pokračovali jsme dál. Cestou jsme probírali spoustu zajímavých témat od problémů se zásobami vody přes to, jak funguje místní školství až po vztahy. Vyprávěl, že studoval stavebnictví a pracoval jako inženýr, ale z finančních důvodů se nakonec musel přeorientovat na turismus. Dělá prý spoustu hodin denně, žádné víkendy ani dovolené a snaží se našetřit na svatbu, která prý v Íránu stojí kolem čtyřiceti platů. Po několika hodinách na cestě jsme přijeli do malého městečka Abarkooh. Slunce se pomalu sklánělo nad obzor a my jsme vyrazili na prohlídku tamních památek.

Jako první jsme se podívali na gigantickou lednici. Byla to hliněná budova, která tvarem připomínala vosí hnízdo. Měla asi deset metrů do výšky a zhruba stejně hluboko pod zem. V zimě tam prý navezli led z hor a během celého léta vydržel chladit uskladněné potraviny. Dnes už samozřejmě neslouží původnímu účelu, ale funguje jako muzeum. Odtud jsme se přesunuli na jedno z nejkrásnějších míst celé naší cesty. Prošli jsme skrze malou zídku a před námi se tyčil obrovitý cypřiš. Kmen měl vrásčitý a mohutný a jeho zelená koruna se rozprostírala do nevídané šířky. Byl to jeden z nejstarších stromů na světě a odborníci odhadovali jeho věk na 4 až 8 tisíc let. Byl jsem rád, že byl ještě obehnán nízkým dřevěným plůtkem, aby ho případný příval turistů v budoucnu příliš nezasáhl.

Nakonec jsme navštívili místní tradiční dům. Dnes už je také přeměněn na muzeum. Stal se proslulým díky svým dvojitým chladícím věžím, které se objevily i jako potisk Íránských bankovek. Vylezli jsme na střechu a užívali jsme si nádherný západ slunce. Zlatavé světlo ozařovalo hliněné střechy domů a spoustu maličkých kupolí rozesetých po celém městě. Poslední paprsky ještě zasvítili skrz barevné vitráže okénka v malém výklenku na střeše a začalo se stmívat. I my jsme se rozloučili s magickým městečkem Abarkooh a zamířili jsme dál do Jazdu.

Chladící věže – Takzvané chladící věže (anglicky windcatcher, persky bâdgir) jsou součástí tradiční Íránské architektury. Fungují tak, že zachytávají vítr foukající nad domy a přesměrovávají ho dolů do interiérů budov. Jedná se o velmi příjemný způsob klimatizace a samotné nás překvapilo, jak je efektivní, když jsme si stoupli přímo pod jednu z věží.

Večer jsme dorazili k našemu hostelu, který byl přímo u náměstí Amir Chakmagh v Jazdu. Vchod nás trochu vyděsil. Jakmile jsme otevřeli dveře, ucítili jsme smrad, který připomínal zkažená vajíčka a pravděpodobně pocházel ze všech bot, které se zouvaly hned za vchodem. Na recepci v prvním patře už bylo všechno v pořádku. Rozloučili jsme se s naším řidičem a on se vydal na další 450 km dlouhou cestu zpět do Šírázu. Když jsme se ho ptali, jestli to zvládne, odpověděl: “I’m adapted.” (jsem na to zvyklý) Dostali jsme maličké pokoje bez oken, ale postel byla pohodlná a měli jsme soukromou koupelnu i klimatizaci, takže jsme byli spokojeni. Nakonec se ukázalo, že jsme vlastně v docela příjemném baťůžkářském hostelu, kde se scházejí cestovatelé z různých míst po celém světě.

Večer jsme se vydali na krátkou procházku centrem. Prohlédli jsme si nádherné náměstí, v jehož čele stál komplex Amir Chakmagh. Byla to pozoruhodná stavba plná malých a nasvícených výklenků v jejímž středu se tyčily dvě vysoké věžičky. Dostali jsme trochu hlad, a tak jsme si nejprve koupili na ochutnání místní pita chléb. Poté jsme se usadili v hezké předzahrádce uprostřed náměstí a objednali jsme si falafely v housce. Čekali jsme maličkou svačinku, ale ukázalo se, že to byla docela velká bageta. Završili jsme to místní přeslazenou zmrzlinou a byli jsme stejně jako po obědě ve stavu úplného přecpání. Přesunuli jsme se tedy zpátky do hostelu a dali jsme se do plánování následujícího dne. Místní ceny nás stále překvapovaly, protože čtyři placky vyšly asi na 1 Kč, falafelová bageta na 8 Kč a zmrzlina na 3 Kč.

Íránská auta – Na Íránu bylo zajímavé, že téměř všechna auta měla bílou barvu. Zajímalo nás, proč tomu tak je a dozvěděli jsme se, že je to módní barva a že bílá auta jsou opravdu populární. Další důvod prý je cena laku. Přestříkat škrábance na bílém autě je totiž mnohem levnější než na jakékoli jiné barvě. Jedinou výjimkou jsou staré pick-upy, o kterých kolují zajímavé vtipy. Náš řidič ze Šírázu vysvětloval, že tenhle typ auta má všude a vždycky přednost (ale pozor, jen pokud je modré). Důvod je ten, že s ním jezdí hlavně farmáři, kteří řídí výjimečně, moc to neumí, a to auto je dostatečně velké, aby si prorazilo cestu. Pobavilo nás, že o pár dní později jsme se vezli s úplně jiným řidičem, ukázali jsme na podobný vůz a on řekl “Jo jo, modré auto, to má všude přednost.”

Pokračovat na další díl

Autor