Vlakem do Alp – Medůza a vlak bez světel (3)

29. 7. 2013 Medůza

Z Italského Tirana jsem zamířil na jih k moři. Užíval jsem si rychlovlaků Frecciarossa jezdících 300 km/h a vlastně jsem celkem rychle dorazil až do Livorna, kde jsem si chtěl alespoň jeden večer zaplavat. Netušil jsem, že je to spíš přístav a průmyslové město, než rekreační oblast. Žádná pláž tam nebyla. Marně jsem hledal místo, kde bych se mohl vykoupat. Až jedna místní rodinka mě nasměrovala na jakési schůdky, kde se dá přeci jen vlézt do vody. Doporučili mi, ať příště jedu trochu blíž k Francouzským hranicím. Tam je prý moře mnohem hezčí a je tam spoustu pláží.

Do moře jsem nakonec i tak vlezl. Udělal jsem pár temp a najednou na mě lidé z břehu cosi křičeli. Nechápavě jsem zíral, rozhlížel jsem se kolem sebe. Ano, opravdu křičeli na mě. Ukazovali kamsi asi metr ode mne do vody a v tu chvíli mi to došlo. Plavala tam krásná medúza. Snažil jsem se dostat z vody co nejrychleji. Než jsem vylezl, tak se z ničeho nic přesunula blíže a já nestihl uhnout. Požahala mě na ruce. Naštěstí nešlo o nic vážného a kromě červeného fleku a pálení mi vlastně nic nebylo.

30. 7. 2013 Pisa a Florencie

Ráno jsem sedl do vlaku zpět do Florencie a všiml jsem si, že zastavil v Pise. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, vyskočil jsem ven a zamířil se podívat na šikmou věž. Prošel jsem několika uličkami a najednou jsem se vynořil na přelidněném prostranství okolo této proslulé stavby. Byla by moc hezká, ale šokovalo mě množství turistů, kteří se aranžovali, aby měli fotky, jak jí podepírají. Nakonec jsem se raději dlouho nezdržel. V Pise jsem strávil přesně hodinu a pokračoval jsem příštím vlakem dál.

Florencie byla krásná. Proběhl jsem centrum, podíval jsem se na památky, ale pak mě skolilo letní vedro. Rozvalil jsem se na nádraží na chladnou podlahu a po zbytek dne jsem čekal na vlak do Benátek. Tam už má cesta pomalu končila a měl jsem nastoupit do nočního spoje domů. Seděl jsem na peróně, rozhlížel se po okolí a z ničeho nic za mnou přišel asi pětadvacetiletý kluk. Zeptal se, jestli nemám nějaké peníze. Byl to můj poslední den v Itálii a zbývající drobné jsem mezitím utratil v automatu na jídlo. Měl jsem jen záložní sto eurovku, kterou jsem měl půjčenou od mamky. Vysvětlil jsem mu tedy situaci. Smutně pokýval hlavou a zeptal se anglicky odkud jsem. Řekl jsem mu “Czech Republic” a on na odchodu česky zvolal: “Češi vždycky všechno utratí.” Pak se ztratil kamsi na druhý konec nástupiště a už jsem o něm neslyšel.

Zhruba v čase, kdy měl přijet vlak nastal obvyklý chaos, se kterým jsem se setkal v Itálii ještě několikrát. Číslo nástupiště se nejprve změnilo na jiné, po chvíli zase zpátky a k tomu se u vlaku objevilo zpoždění. Naštěstí po chvíli přijel, ale hned mě na něm přišlo něco divného. Jen několik prvních vagónů svítilo. Všechny noční vozy byly úplně temné bez známky sebemenšího světýlka. Našel jsem správné číslo a ve dveřích již čekala průvodčí, která si svítila baterkou. Říkala, že jim prý nejde elektřina. Chvilku mžourala na jízdenky, pak otiskla razítko a vyslala mě, ať se ubytuji ve svém kupé. Ve vagónu bylo děsivé vedro. Vypadalo to, že stál celý den na slunci a samozřejmě nešla ani klimatizace. Uložil jsem se do horního vyhřátého patra lehátkového vozu a potil jsem se. Naštěstí to nakonec netrvalo celou cestu. Po přejezdu rakouských hranic konečně proud naskočil, rozjela se klimatizace a mohl jsem krásně spát až do Lince.