Když jsme se rozhodli podniknout cestu do Amazonského deštného lesa, brzy jsme zjistili, že to vůbec nebude jednoduché. První problém byl, že jsme potřebovali jet s průvodcem. Nejenže bychom si sami do pralesa jen tak netroufli, ale také by nás do národního parku Manu nepustili. Bylo uprostřed období dešťů a většina agentur nabízejících výlety do džungle byla zavřená nebo odmítali vyrazit bez dostatečně velké skupiny turistů. Po několika marných pokusech se nám podařilo zarezervovat pětidenní výlet s průvodcem. Nikdo další se sice nepřihlásil, ale agentura rozhodla, že se přesto vyrazí. Měli jsme tak soukromého průvodce, kuchaře, řidiče i převozníka.

Brzy ráno nás tahle skupinka vyzvedla na hotelu a my jsme zamířili vstříc horským průsmykům severovýchodně od Cuzca. Silnice se klikatila nad hlubokými údolími posetými políčky a pastvinami. Pomalu přišel den, ale ranní mlha se stále převalovala přes štíty And. Po několika hodinách jízdy jsme dorazili k poslednímu průsmyku. Tady začínal národní park a také mlžný les, který se rozkládá na východní straně hor od 3500 metrů nad mořem až do Amazonie. Tam plynule přechází v nížinnou džungli. Změna klimatu byla znát v okamžiku, kdy jsme se ocitli na druhé straně hřebene. Najednou jsme byli v husté bílé mlze, všude byla extrémní vlhkost a bující vegetace. Spatřili jsme první květy orchidejí a začali jsme dlouhý sestup plný serpentin. Pozorovali jsme, jak se les s nadmořskou výškou mění. Stromy byly čím dál tím větší, vegetace hustší a objevovali se nové druhy ptáků. Cestou jsme podnikli několik zastávek, abychom si prohlédli oranžové a modré motýly, velkého smaragdového ptáka s oranžovým břichem zvaného kvesal i národního opeřence Peru – skalňáka (cock-of-the-rock) s červenou chocholkou, jak trénuje rituál sloužící k vábení samiček.

Krátce po poledni se spustil hustý déšť. Cesta byla úzká, rozbahněná, plná děr a klikatila se nad hlubokým údolím. Tu a tam ji přehrazoval vodopád řítící se odkudsi z hor, aby se připojil do velké řeky na dně propasti. Náš řidič se ale ničeho nezalekl a s chladnou hlavou projížděl skrz proudy vody. Několikrát jsme potkali i nákladní auto v protisměru, což si vyžádalo nějaké to couvání a vyhýbání se „na centimetry“.

Po asi deseti hodinách na cestě jsme konečně dorazili k prvnímu ubytování. Byla to bambusová chatka uprostřed zahrady plné fialových květů. Ty lákaly překvapivě velké množství kolibříků. Jejich různorodost byla fascinující. Někteří byli tak maličcí, že si je člověk spletl s můrou. Jiní byli větší a pyšnili se pestrými barvami. Celý večer i příští ráno jsme pobíhali po zahradě s foťákem a dalekohledem, abychom si je mohli pořádně prohlédnout. Vůbec nebyla sranda je vyfotit, protože jsou neuvěřitelně rychlí a jen výjimečně si odpočinou na větvičce.

Na druhém konci zahrady byla plantáž koky. Pěstovat tuhle plodinu je v Peru legální, ale všechny sklizené listy se musí prodávat státem vlastněné společnosti. Zrovna u národního parku Manu tohle prý funguje, protože existuje jediná přístupová cesta hlídaná policií. Jinde je ale situace mnohem horší. Nelegální organizace totiž vykupují koku od farmářů za mnohem vyšší cenu, aby z ní kdesi v hloubi pralesů vyráběly drogy. Odhalit takové varny skryté pod hustými korunami stromů je prý takřka nemožné.

V noci přišla tropická bouře. Burácel hrom a blesky rozsvěcovaly oblohu na všech stranách. Spustil se vydatný slejvák a pršelo celou noc až do odpoledne příštího dne. My jsme pokračovali dál do nížinného lesa, až se před námi objevila obrovitánská řeka Madre de Dios. Byla plná rozbouřené hnědé vody a obrovskou rychlostí si drala cestu na východ, aby se kdesi v Brazílii spojila s Amazonkou. Tady už jsme museli pokračovat lodí. Řidič se s námi rozloučil, nasedli jsme do motorového člunu a pustili jsme se po proudu řeky. Po krátké plavbě jsme dorazili na místo, kde jsme měli strávit následující tři dny. Ubytování Amazonia Lodge bylo umístěno v hustém pralese na úpatí posledních hřebenů And. Ani tam zrovna nebyli žádní další turisté. Měli jsme tak celé místo jen pro sebe. Kromě nás, našeho průvodce, kuchaře a převozníka tu byla už jen rodina majitele.

Během těch tří dní nás průvodce bral na různé vycházky skrz džungli nebo na výlety lodí. Procházeli jsme v holínkách po rozbahněných cestičkách, pozorovali jsme různé druhy opic, ptáků, ještěrů, žab a hlavně hmyzu. Kolem nás poletovali obrovští nádherní motýli, pestré můry urania i vážky a po zemi se procházeli různobarevní brouci. Byli jsme přímo fascinování mravenci, kteří si stavěli dálnice skrz pralesní podrost. Takzvaní „leafcutter ants“ stříhají listy stromů a odnášejí je do mraveniště, kde na nich pěstují zvláštní druh houby. Ta je pak potravou pro jejich larvy. Prý taková kolonie mravenců dokáže sklidit až pětinu všech nově rostoucích listů ve svém okolí. Pracují bez ustání a po jejich cestičkách proudí nepřetržitá řada dělníků v obou směrech. Spatřili jsme ale i jiné druhy, jako třeba proud válečníků útočících na jiná mraveniště nebo osamocené „bullet ants“ (tzv. projektilový mravenec), kteří dosahují až třícentimetrové délky. Jejich kousnutí je prý extrémně bolestivé a bez ošetření odezní až za cca 8-24 hodin.

Snad ještě zajímavější byla noční procházka. Zvuky pralesa se najednou úplně proměnily. Místo švitoření ptáků jsme najednou slyšeli cvrkot hmyzu a kuňkání žab. Spatřili jsme ale i kajmany, různé pavouky a hada zvaného psohlavec. Při výletech na lodi jsme spatřili kapybaru, jak proplouvá místním jezírkem a drbe si hlavu o větvičky nad vodou. Z říčního břehu jsme také sledovali rodinu vřešťanů rezavých, jak si spokojeně sedí v koruně stromu a lenoší. Měli s sebou dokonce i roztomilé mládě, které přelézalo mezi dospělými a hrálo si. Snad ještě zajímavější byla návštěva u hliněného svahu, kam se každé ráno slétávají malí papoušci paraket i velké zelené ary. Krmí se hlínou bohatou na minerály, aby neutralizovali účinky jedovatých bobulí. Pozorovali jsme je z uctivé vzdálenosti pomocí teleskopu a byl to nezapomenutelný pohled. Desítky papoušků usedaly na malé ploše svahu a při sebemenším podezření všichni najednou vzlétli a kroužili kolem.

Náš čas v pralese uplynul rychle. Bylo tam krásně. Viděli jsme spoustu zvířat, užívali jsme si výborná jídla, která nám připravoval kuchař a relaxovali jsme obklopeni přírodou. I počasí v období dešťů nám vycházelo až překvapivě dobře. Pršelo obvykle přes noc, takže jsme pláštěnku vytáhli za celou dobu jen jednou. Měli jsme trochu strach z komárů, ale pohybovali jsme se v nadmořské výšce kolem 400 metrů, kde jich bylo překvapivě málo. Prý by stačilo jet nějakou tu dobu dolů po řece a byli by všude kolem.

Cesta zpátky do Cuzca se zprvu zdála poklidná, ale za jednou ze zatáček jsme si všimli padajícího kamení. Řidič zastavil a čekal, co se bude dít. Velká část svahu začala pomalu klouzat, až zavalila asi polovinu silnice. Pak se svah zastavil. Průvodce s kuchařem vyběhli vpřed a rychle odházeli ty největší balvany. Řidič vyrazil. Šlápl na plyn a minibus i s námi skákal po hlíně a kamenech napadaných na cestě. Trvalo to jen několik vteřin a kritické místo bylo za námi. Naštěstí jsme se brzy ocitli na asfaltce a po zbytek cesty jsme mohli nerušeně podřimovat.

Pokračovat na další díl

Autor