Přestože se jednalo o velmi drahý způsob přepravy, pro cestu z Puna do Cuzca jsme zvolili desetihodinovou jízdu historickou vlakovou soupravou. Brzy ráno jsme se za doprovodu stevarda usadili v pohodlných křesílkách a vyrazili jsme napříč peruánskými Andami. Když jsme měli za sebou několik desítek kilometrů, přesunuli jsme se do posledního vagonu. V jeho přední části byl bar a jeho zadní část byla otevřená. Mohli jsme si tak užívat nádherný výhled na okolní krajinu. Zrovna jsme projížděli městem a vlak zpomalil. Železnice vedla skrz ulice a místní doprava se uhýbala před houkáním lokomotivy. Provoz houstl a my jsme se najednou objevili přímo uprostřed tržiště. Střechy stánků jen těsně míjely okna vlaku a hned za námi opět ožíval obchod. Několik desítek metrů za posledními koly se uzavíraly plachty nad železnicí a prodejci usedali k ovoci, které zůstalo položené mezi kolejnicemi. Trvalo to jen několik desítek sekund a trať se ztratila mezi lidmi a stánky.

Když jsme se později vrátili na svá místa, bylo již prostřeno k obědu. Byli jsme v takovém přepychu trochu nesví. Připadali jsme si jako cestující v proslulém Orient Expresu. Náhorní planina pomalu ubíhala za okny a my jsme trávili čas jídlem, poslechem hudby a pozorováním přírody kolem nás. Došlo i na taneční představení. Mělo představovat tradiční regionální styl, ale přehnaně barevné šaty z levných látek doplněné kozačkami na vysokém podpatku vypovídaly své. Byla to prostě show pro turisty.

Po několika hodinách začala železnice klesat do údolí lemujícího bujarou řeku. Step náhorní plošiny pomalu zmizela a nahradily jí čerstvé lesy, pole, pastviny a louky. I horské masivy, které nás obklopovaly ze všech stran, byly zelenější. Krajina trochu připomínala Alpy. Minuli jsme ještě několik menších měst a večer jsme konečně dorazili do Cuzca.

Náš pobyt začal poněkud nešťastně. Trávicí problémy, které nás trápily několik posledních dní se zhoršovaly a my jsme se rozhodli raději navštívit lékaře. Paní na recepci hotelu zavolala na místní kliniku a během dvaceti minut byli lékař i s překladatelkou u nás na pokoji. Bylo potřeba provést několik testů, a tak nás vzali s sebou sanitkou do maličké nemocnice. Zatímco jsme čekali na výsledky, přišla na řadu finanční stránka celé věci. Naštěstí jsme byli pojištěni u důvěryhodné společnosti, a tak stačilo spojit pojišťovnu s klinikou a odpovědět na krátký dotazník. Věci se najednou řešily bez potřeby našeho zásahu. Mezitím dorazily výsledky. Oba jsme trpěli střevní infekcí. Dostali jsme patřičné léky a po půlnoci nás odvezli zpátky na hotel.

Během následujících dní jsme se stále necítili nejlépe, a tak jsme výlety omezili jen na blízké okolí Cuzca. Centrum je i mimo hlavní sezónu plné turistů, a to s sebou nese několik výhod. Mohli jsme navštěvovat výbornou vegetariánskou restauraci, lékárny byly dobře vybavené a narazili jsme i na několik obchodů s kvalitním outdoorovým vybavením. Bohužel má množství turistů i velký negativní dopad. Než jsme přešli jedinou ulici, dostali jsme nabídky na kávu, večeři, obrazy, čokoládu, několik výletů, pletené náramky, čepice, svetry s lamou, batohy s nápisem Cuzco, masáže a jen těsně jsme unikli focení s „baby alpakou“. Frázi „No, gracias“ jsme použili tolikrát, že jsme se už jen dívali do prázdna a snažili se prodrat davem prodejců.

Samotné historické centrum bylo ale nádherné. Úzké uličky lemované bílými domy s modrými okny, krásné koloniální chrámy a když přišla noc, kolem nás z výšky zářily odlehlé čtvrti postavené na úpatí hor. Kousek za městem jsme navštívili i velkou inckou pevnost Sacsayhuamán. Trefili jsme se ale zrovna do chvíle, kdy přijel výlet složený z příslušníků peruánské armády. Byly jich stovky a s nadšením se rozptýlili do všech stran. Fotili spoustou selfie a k našemu úžasu se shromáždili u hladké kamenné stěny. Po skupinkách za hřmotného jásotu klouzali dolů, smáli se a padali na sebe. Z povzdáli je s údivem pozorovalo několik lam, které se klidně pásly mezi ruinami pradávného opevnění.

Po několika dnech jsme se stále necítili dobře. Čekalo nás další odpoledne strávené na klinice a nová várka testů. Dostali jsme silnější léky a ty konečně zabraly. Bylo to na poslední chvíli, protože jsme měli naplánovanou cestu do deštného lesa v národním parku Manu. Využili jsme poslední volný den na regeneraci a příští ráno jsme nastoupili do minibusu jedoucího po nekonečných serpentinách dolů, do Amazonie.

Pokračovat na další díl

Autor