Island – Jižní pobřeží (8)
19. 7. 2018 Ledovcová laguna
Blížili jsme se k jedné z nejvíce navštěvovaných oblastí na Islandu. Před námi čekala ledovcová laguna Jökulsárlón a za ní celé jižní pobřeží. Naštěstí jsme přijížděli pozdě večer, takže bylo parkoviště již skoro prázdné a po okolí bylo roztroušeno jen několik skupinek lidí. Pohled na plující kusy ledu nás fascinoval. Na okraji jezera se odlamovaly z ledovcového splazu, zvolna odtávaly a pluly směrem do moře. Spousta se jich zaseklo a voda tak byla plná nejrůznějších tvarů. Některé byly stále ještě obrovské, ale jiné byly malé a proud je unášel pryč. I barva byla překvapivě různorodá. Od jasné zeleno-modré přes sněhově bílou až po tmavě šedou.
Trasa naší cesty po jižním pobřeží Islandu
Jen tak jsme se procházeli podél laguny a z ničeho nic začalo migrovat obrovské hejno kachen na druhý konec jezera. Tolik jsem jich hodně dlouho pohromadě neviděl. Vypadaly, že jim vůbec není zima a plavaly si kolem nás směrem k ledovci. Roztroušení turisté se seběhli z okolí a vznikla druhá, suchozemská skupina, která migrovala přesně stejnou rychlostí. Asi největší rozdíl byl v tom, že hejno na vodě bylo zahrnuto smrští blesků z fotoaparátů.
Kousek opodál, na pobřeží moře se nacházela černá pláž. Říkalo se jí diamantová kvůli tomu, že vlny na ní vyplavovaly kousky ledu, které připluly z laguny. Slaná voda ještě urychlovala tání a díky tomu vznikalo nepřeberné množství tvarů. Jituška si zrovna prohlížela krásnou ledovou sochu ležící v temném písku, když se na ní obrátil jeden fotograf. “You take it?” (“Bereš si to?”) zeptal se. Jituška se na něj nechápavě zadívala. Přemýšlela, proč by si asi brala kus tajícího ledu. Odpověděla trochu nejistě “No…”. Fotograf se zaradoval, sebral sochu Jitušce před nosem a naaranžoval si jí do svého záběru. Jituška najednou litovala, že si ten krásný ledový útvar nebránila horlivěji. Byl pryč, než si ho stihla prohlédnout. Ještě teď mu to nemůže zapomenout.
20. 7. 2018 Národní park Skaftafell
Přespali jsme v kempu na okraji národního parku Skaftafell. Musím ale říct, že se nám tam moc nelíbilo. Byl to obrovský kemp, velmi drahý, zázemí jako sprchy a kuchyňka nic moc, a navíc nešlo zapíchat kolíky, jak tam byla tvrdá zem. Původně jsme chtěli jít nějakou delší túru, ale rozpršelo se a nějak se nám nechtělo chodit celý den v dešti. Trasu jsme tedy zkrátili na nějakých 8 km.
Krátká túra národním parkem Skaftafell kolem vodopádu Svartifoss a vyhlídky na ledovec Vatnajökull
Z kempu jsme vyšli po přelidněné turistické trase k vodopádu Svartifoss. Zpočátku jsme byli trochu nešťastní, museli jsme se pořád někomu uhýbat a vlastně jsme ani nevěděli, jestli se nám chce někam jít. Vodopád byl ale tak krásný, že nás to opět přesvědčilo o smyslu chození po kopcích. Byl obklopen čedičovými varhany, voda padala přes malý převis a jemně šuměla, jak dopadala do mělké tůně. Okolní krajina byla plná sytě zeleného mechu a nízkých křovisek.
S novým elánem jsme se vydali na druhou část trasy. Jakmile jsme opustili hlavní stezku k vodopádu, nikde nikdo nebyl. Procházeli jsme opuštěnou krajinou plnou kamení a mechu. Asi za hodinku jsme přišli k vyhlídce nad jedním ze splazů ledovce Vatnajökul (splaz se jmenoval Skaftafellsjökull). Byla to nádhera. Dívali jsme se na obrovský ledovec hluboko pod námi, jak se táhne kamsi do vzdálené mlhy.
Cestou k autu pršelo víc a víc. Přemýšleli jsme, co budeme dělat po zbytek dne. Nakonec jsme sehnali ubytování a zvolili jsme možnost proflákat odpoledne. Cestou jsme udělali akorát dvě krátké zastávky u čedičových útesu Dverghammar a u vodopádu Foss á Síðu.
Hákarl – Večer jsme na pokoji najednou ucítili podivný zápach z chodby. Nedalo nám to a šli jsme zjistit, o co jde. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Někdo jedl Hákarl, fermentovaného žraloka. Je to děsivé jídlo. Žraločí maso se totiž na mnoho týdnů naloží do země, kde pozvolna hnije. Pak se ještě suší na větru, a nakonec se konzumuje nakrájené na kostičky. Je specifické svými silným štiplavým odérem. Tahle specialita dnes často figuruje na seznamu šíleností, které by měl člověk podniknout na Islandu, ale my jsme jí raději vynechali. Mrzí nás, že v honbě za kulinářskými zážitky turisté vlastně přispívají k lovu velryb a žraloků. Konzumace velrybího masa místními je totiž podle statistik překvapivě nízká.
21. 7. 2018 Thakgil – túra kolem propastí a ledovce
Snídaně na penzionu!!! Švédské stoly. Ráno jsme začali velkou hostinou, pak jsme se spokojeně rozvalili v autě a vyjeli jsme. Jako první jsme zastavili u velmi populární, ale nádherné soutěsky Fjaðrárgljúfur. Krátká procházka po zpevněné trase nás trochu rozhýbala a na konci jsme se navíc mohli podívat na krásný několikastupňový vodopád, řítící se do propasti. Zaujala nás změna barvy mechu. Zatímco po většinu cesty jsme vídali sytě zelený, v tomto kraji měl jakýsi žlutavý nádech.
V průvodci jsme měli označenou túru kolem propastí a ledovce v oblasti Thakgil. Byla docela dlouhá, ale my jsme byli řádně odpočatí. Na druhou stranu na nás doléhalo jakési přetížení z množství vodopádů a ledovců, které jsme navštívili. “Co tam vlastně uvidíme?” zeptala se Jituška. “Propasti a ledovec. Má to cenu tam jít?” prohlásil jsem nejistě. Jituška se zamyslela a pak rozhodla: “Půjdeme!” Vůbec jsme netušili, že na nás čeká ta nejkrásnější túra za celou dovolenou.
Nádherná túra kolem propastí a ledovce Mýrdalsjökull, Thakgil
Než jsme ale mohli vyrazit, bylo potřeba přejet autem po vedlejší nezpevněné cestě. Byla stále vedená jako sjízdná pro běžné automobily, ale s naším maličkým Hyundai i10 jsme měli co dělat. Jámy, štěrk, kamení a prudká stoupání daly zabrat mě i autu. Konečně jsme dorazili na malé parkoviště, u kterého až podezřele blízko tekla řeka. Raději jsem zaparkoval ve svahu na okraji, aby bylo auto dostatečně nad vodou. Jeden nikdy neví.
Vyrazili jsme po hezké cestě pro terénní vozy a začali jsme stoupat. Asi v polovině kopce nás slušnou rychlostí minul starší pán v běžeckém oblečení. “Jestli mě najdete ležet, zavolejte pomoc!” prohlásil a udýchaně utíkal vzhůru. Brzo se ztratil za obzorem. My jsme raději šli naším pohodovým tempem. První výhledy byly úžasné. Stanuli jsme na hraně obrovské propasti porostlé žluto-zeleným mechem. Mohla být nějakých 200 metrů hluboká a táhla se kamsi do dáli. “Ještě že jsme šli!” řekl jsem Jitušce a s novým nadšením jsme stoupali na další vyhlídky.
Podle GPS už jsme se blížili k cíli. Byli jsme v liduprázdné krajině. Potkali jsme jen dvě rychlejší skupinky a obě byly již na cestě zpět. Přelézali jsme menší vrchol, za kterým měl být náš cíl – vyhlídka na ledovec. Najednou jsme ucítili povědomý pach síry a i zem pod námi byla podezřele teplá a bez sněhu. Byli jsme ale na Islandu, takže nebyl zvláštní důvod se nad tím pozastavovat. Kolem nás procházel pár, který se vracel od vyhlídky. “Je to nádhera, užijte si ten výhled!” řekli nám. A opravdu. Jakmile jsme překročili vrchol, otevřel se nám dech beroucí pohled. Pod námi byla gigantická propast a na její druhé stěně seděl ledovec, ze kterého několika vodopády odtékala roztátá voda. Fascinují bylo, že ledovec byl vlastně i dole v propasti a splaz pokračoval kamsi do dáli. Občas se dokonce ozvalo dunivé zapraskání, jak se tající led odlamoval, chystal se spadnout a připojit k té spodní části.
Dle turistického průvodce jsme se měli vrátit stejnou cestou zpět. My jsme ale byli nadšeni z túry, i počasí nám přálo, a proto jsme se rozhodli vylézt ještě na nedaleký vrchol Maelifell. Nebylo to ani dlouhé stoupání. Brzo jsme byli nahoře a rozhlíželi jsme se po krajině. Výhled byl úplně jiný než od okraje propasti, a přesto opět nádherný. Ledovec jsme viděli z trochu jiné perspektivy, jak poklidně seděl za kopci kolem nás. Na druhé straně úplně zářila krajina porostlá mechem plná hlubokých propastí. Mráčky pluly kolem nás a občas dokonce i pod námi.
Na mapě jsme objevili druhou stezku, která nás také měla dovést k autu a alespoň bychom nešli zpět po svých stopách. Narazili jsme i na značení za pomoci červených kolíků. To nám dodalo dostatečnou důvěru a vyrazili jsme. Z počátku to byla nádherná trasa podél hrany hlubokých propastí. Značení bylo dobré a většinou jsme viděli další kolík už, když jsme dorazili k předchozímu. Dlouho jsme šli ale více méně po rovině a věděli jsme, že budeme muset hodně klesat. Když jsme konečně spatřili, kudy vede stezka dolů, zhrozili jsme se. Klikatila se po úzkém a vysokém hřebenu, který se po chvíli lámal a prudce klesal do údolí. Rozhodli jsme se, že zkusíme kousek jít a při nejhorším se vrátíme. Tohle bylo místo, kde jsme opravdu docenili turistické hole. Hřeben totiž nebyl úplně pevný a na obou stranách se prudce svažoval dolů. Pořád se ale dalo jít, a tak jsme pokračovali. Brzo se stezka zlomila prudce dolů a museli jsme opatrně slézat, ale naštěstí to netrvalo dlouho. Za chvilku jsme byli na travnatém svahu a v pohodě jsme sešli do údolí. Tam nás ale překvapila ještě jedna překážka. Bylo potřeba přebrodit mělkou říčku. Jituška jí úspěšně přeskákala po kamenech, ale mně se to nepodařilo. Bota sklouzla a šlápl jsem do vody. Kupodivu mi téměř nenateklo dovniř i přesto, že tam mohlo být nějakých 20 cm vody. Ať žije Goratex.
Večer jsme měli namířeno do kempu ve Víku, ale byl beznadějně plný, a navíc na nepříliš hezkém místě. Vzdali jsme to a přejeli až do Langbróku. Tam to bylo nakonec mnohem lepší. Kemp byl poloprázdný, turistů jsme potkali jen několik a většinu hostů představovali Islanďané, kteří v místní hospodě pořádali velkou párty. Že to jsou místní jsme poznali podle oblečení. Všichni totiž nosili pletené svetry s typickým islandským vzorem kolem krku.
22. 7. 2018 Vodopády, pláže a horké prameny
Následující den jsme nechali postavený stan, zařídili jsme druhou noc v kempu a jeli jsme zpět do Víku. Jako první jsme zastavili u vodopádu Seljalandsfoss. Pokud tam někdy také pojedete, doporučuji zaparkovat hned u hlavní silnice. Neplatí se tam a je to jen pár set metrů pěšky. Vodopád to byl nádherný a asi nejvíc fascinující bylo, že šlo projít dozadu za něj. Na druhou stranu tam byl ale obrovský dav. V podstatě stál člověk v dlouhé frontě, která se protáčela kolem dokola.
O kousek dál byl druhý a asi ještě hezčí vodopád Gljufrafoss. Přístup ale nebyl tak jednoduchý. Muselo se přeskákat po kamenech říčku vytékající z jeskyně, přičemž se tudy mezitím hrnuli lidé ven i dovnitř. Byl to ale úžasný pohled. Voda padala v několika pramenech dovnitř odkudsi shora, jemně šuměla a pak už jen poklidně odtékala pryč.
Odpoledne jsme se vydali na procházku po útesech nad Víkem. Nejspíš se nejedná o populární trasu, protože jsme za celou dobu potkali jen několik lidí. Naopak pod útesy, na pláži Reynisfjara, byly úplné davy. My jsme se tak mohli kochat dlouhou černou pláží i podivnými skalnatými útvary Reynisdrangar nerušeně shora. Do toho občas prolétli papuchalci, kteří hnízdili několik metrů pod námi. Jak již je naším zvykem, na nejhezčí vyhlídce jsme vybalili svačinku. Navzájem jsme si mávali s chlapíkem, co kroužil kolem v rogalu a bylo nám krásně.
Vycházka z městečka Vík na vyhlídku nad pláží Reynisfjara
Nakonec nám to nedalo a zajeli jsme se podívat i dolů, přímo na pláž. Prodrali jsme se davem, ale najednou jsme byli zase skoro sami. Všichni turisté totiž zůstali kousek od parkoviště. Stačilo popojít jen pár set metrů. Usadili jsme se tam na kamenech a pozorovali, jak se vlny tříští o skalnaté výběžky trčící z moře.
Večer jsme zastavili u dalšího populárního vodopádu, který má na itineráři většina turistů. Jmenoval se Skógafoss a mimo jiné je známý i tím, že se od něj vyráží na dlouhou túru do Thórsmorku, případně i dál až duhových hor ve vnitrozemí. Nám se ale večer už nechtělo vyrážet nikam daleko, a tak jsme se jen prošli kolem. Pohled to byl přesto impozantní. Voda mohutně burácela, jak ve velkém množství padala bez jakýchkoliv mezistupňů přímo dolů.
Ještě, než jsme zamířili zpět do kempu, nás napadlo navštívit nedaleký horký pramen Seljavallalaug. Musím říct, že to byl dobrý nápad. Naložit se do horké vody za sychravého Islandského počasí je totiž vždycky dobrý nápad. Po desáté večer se tam cachtalo už jen několik lidí a nic nám tak nebránilo si nerušeně plout v údolíčku mezi horami skrytými v husté mlze.
