29. 9. 2018 První den v Íránu

Bylo již po půlnoci, když naše letadlo zvolna začalo klesat. Pod námi jsme spatřili obrovitánské zářící město, Teherán. “Tak, a jsme tu.” pomyslel jsem si. Během chvilky jsme dosedli na letišti, Jituška s Barčou si vzaly šátky, které jsou v Íránu ze zákona povinné a vydali jsme se ven. Projít dveřmi bylo najednou podivně náročné. Snažil jsem se myslet na přednášky a videa od cestovatelů, kde vyprávěli o pohostinnosti této země, ale musím přiznat, že z ničeho nic na mě dolehly všechny ty varovné a odrazující zprávy z médií. Věděl jsem, že nebudou fungovat kreditní karty, internet bude z velké části blokovaný a z našich SIM karet prý lidem možná nedojdou ani SMSky. K tomu všemu se přidaly i nově vyhlášené Americké sankce a nedávný útok na hranicích se Sýrií, o kterém jsme se dozvěděli těsně před odletem. Vůbec jsem nevěděl, co mám čekat a děsilo mě to. Naštěstí jsem na to nebyl sám. Jituška vypadala spíš zvědavá než vyděšená, a u Rosti s Barčou jsem měl podobný pocit. Vykročil jsem tedy ven z letadla a klesal po schůdkách směrem k autobusům. Nadechl jsem se a vzduch byl prosycený hustým smogem. Jako by člověk stál u starého nákladního auta, kterému se z výfuku valí černý dým. Autobusy nás dovezly k terminálu a my jsme se vydali k místnosti s označením VISA.

Cestou se mi podařilo chytnou free-wifi. Signál byl dost nejistý, ale otevřel jsem mail na Seznamu a poslal zprávu domů (Gmail jsem pro jistotu zatím nezkoušel). Sim karta se také tvářila, že funguje, a odeslal jsem tedy navíc i SMS, abych zjistil, jestli vůbec dojde do Čech. Pořád jsem se utápěl v úzkosti, ale spojení se světem mi dalo trochu jistoty. Po krátké chůzi jsme dorazili na oddělení víz. Měli jsme již vyřízenou žádost o tzv. eVisa referenční číslo, takže jsme jen předali pasy a vytištěné potvrzení z emailu. Čekali jsme, co bude dál. Trvalo to asi jen tři minuty a už vyvolávali naše jména. Dostali jsme víza! Pán, co mi vracel pas se najednou zarazil při pohledu na obálku potisknutou starou mapou světa. “Co tam máte za mapu?” zeptal se anglicky. Trochu jsem se zarazil. Hlavou mi prolétlo, jestli na ní není něco špatně nebo jestli jsem neporušil nějaké nařízení. “To je historická mapa světa. Tu obálku používám na cestovní dokumenty, když někam vyrážím.” vysvětlil jsem. Pán se na mě ze široka usmál a prohlásil “Jaký je ten svět malý!” Podal mi pas a ještě dodal: “Vítejte v Íránu”. Z ničeho nic se má úzkost rozptýlila a nahradil jí úžas nad poznáváním nové země. To je takový pocit, kdy jen pozorujete svět kolem sebe, všechno je nové, nepoznané, ničemu vlastně nerozumíte a je vám krásně.

Víza do Íránu – Jak se vlastně jako občan České Republiky můžete dostat do Íránu? Samozřejmě potřebujete víza a alespoň v době naší cesty (září 2018) existovaly čtyři možnosti, jak si je obstarat. První byla standardní žádost přes ambasádu v Praze. Prý se s nimi nějak domluvíte po mailu, zaplatíte poplatek asi 75€ (ten platíte u všech možností) a vyzvednete víza osobně. Druhá možnost bylo využít tvz. referenčního čísla (neboli eVisa), které vám za poplatek vyřídí nějaká cestovní kancelář a vy si ho pak vyzvednete opět na ambasádě. Cena je tedy o trochu vyšší, ale je s tím méně starostí. Další možnost je zařídit si opět eVisa, ale nic nevyzvedávat a rovnou s potvrzením z mailu letět do Teheránu, kde ho na oddělení víz ověří – to byla naše volba. Poslední možností je neřešit vůbec nic a zařídit si tzv. Visa on arrival (víza při příletu) rovnou na letišti v Teheránu. Já bych doporučil jednu z posledních dvou možností, protože není třeba jít osobně na ambasádu. My jsme byli spokojeni s elektronickými vízy. Vše bylo vyřízeno velmi rychle (emailové potvrzení 2 dny, čekání na letišti 3 minuty) a měli jsme s tím minimum starostí. Visa on arrival by samozřejmě vyšly levněji (za cenu o trochu delšího čekání a papírování na letišti), ale protože jsme letěli do Íránu poprvé a měli jsme málo zkušeností, byli jsme rádi, že máme alespoň nějaké potvrzení předem. Navíc po nás už nikdo nechtěl žádné fotografie, vyplňování nebo dokládání toho, že máme hotel. Aby to nebylo úplně jednoduché, pro vydání víza musíte ještě mít potvrzení, že máte zdravotní pojištění platné v Íránu nebo si ho koupit za 15 eur přímo na letišti.

Mapa naší osmidenní cesty po Íránu. Z Teheránu jsme rovnou přeletěli do Šírázu na jihu, odkud jsme pokračovali s několika kratšími zastávkami do pouštního Yazdu a dál do věhlasného Isfahánu. Odtud jsme se nakonec opět vrátili na letiště v Teheránu a zamířili jsme domů.

Jen co jsme opustili celní zónu, pověsil se na nás taxikář a chtěl nás mermomocí odvézt. Vzhledem k tomu, že byla ještě hluboká noc a potřebovali jsme se přesunout na druhé letiště asi 50 km daleko, jsme ho nakonec požádali, ať počká, než směníme peníze a pak se s ním domluvíme. Měl jsem načtených spoustu tipů od cestovatelů a s sebou průvodce od Lonely Planet, takže jsem věřil, že mám alespoň letmou představu, kolik má co stát a jaký je kurz. Zamířili jsme rovnou do směnárny v prvním patře, kde prý měnili za lepších podmínek než dole. Přichystal jsem si peníze a čekal jsem kurz kolem 40 až 50 tisíc Íránských rijálů za jedno euro. Rosťa šel kousek za mnou také s bankovkami a Jituška s Barčou se držely u nás. Přistoupil jsem k přepážce, zeptal se, kolik rijálů dostanu za 300 eur a čekal jsem na odpověď. To byla poslední chvíle, kdy jsem věřil, že mám situaci pod kontrolou, vím, jak co funguje a mám představu o místních cenách.

Paní na přepážce okamžitě vše rozbořila jen pomocí dvou informací. Řekla: “Můžete jednorázově směnit ze zákona maximálně 50 eur na osobu a kurz je 200 tisíc rijálů za jedno euro.” Vyděsil jsem se, že máme žít více než týden jen s padesáti Eury. Ihned jsem si ale uvědomil, že můžeme třeba další den jít do jiné směnárny a zásoby rijálů doplňovat postupně. Rychle jsem rozdal Jitušce a Barče po padesáti Eurech, aby také směnily peníze a měli jsme alespoň nějaký základ. První věc vyřešena. Pak jsem se zamyslel nad kurzem. Chtěli mi dát čtyřikrát tolik peněz, než v co jsem doufal. “Jak je to možné?” prolétlo mi hlavou. “Co se děje? Jakou mají vlastně ty peníze teď hodnotu?” následovaly další otázky. Nechápavě jsem podal paní bankovku a čekal, co se stane. Dala mi balík Íránských rijálů. Dostal jsem totiž 10 milionů v bankovkách, z nichž největší měla hodnotu 500 tisíc. Rychle jsem přepočítal první třetinu balíčku, zbytek jsem odměřil podle tloušťky a pokračoval jsem dál.

Jen co směnili peníze i Jituška, Rosťa a Barča, shlukli jsme se, odhadli jsme náš majetek skutečně na nějakých čtyřicet milionů, a to už byl zpátky taxikář, že nás tedy odveze za 30 eur na druhé letiště. Byli jsme natolik zmatení, že jsme se zaměřili na jediný aktuální cíl, a to bylo přesně to, co nám nabízel. Třicet eur se mi ale zdálo moc nezávisle na kurzu, když cestovatelé psali, že se jim podařilo sehnat taxík i za sedm. Nakonec jsme se dohodli na deseti, což mi přišlo rozumné vzhledem k tomu, že bylo po třetí hodině ráno. Dovedl nás k autu jeho otce, naložili jsme batohy a on začal přepočítávat cenu do rijálů. “A je to tu.” zděsil jsem se množství nul, které ťukal do kalkulačky. Vysvětloval cosi o přepočtech z rijálů na toman a z tomanu na euro. Tušil jsem, že toman je místní označení pro deset rijálů, ale taxikářův výpočet fungoval nějak úplně jinak. Ukázal na kalkulačce, že 10 eur je 25 milionů a to se mi vůbec nelíbilo, ať už by to byly rijály nebo tomany. Neměl jsem sílu se dohadovat o kurzu, kterému nerozumím. Raději jsem si stál za tím, že zaplatím prostě domluvených deset eur a že rozhodně nebudu platit předem. Konečně jsme se dohodli, že tedy zaplatíme jeho otci až nás doveze na místo a vyrazili jsme.

Starý pán, který nás vezl, neuměl anglicky vůbec nic. Chtěl si ale povídat, a tak jsme začali konverzaci hledáním slov, kterým porozumím. Začalo to číslovkami. Po mnoha nechápavých pohledech a zmateném opakování toho, co mi říkal, jsem se konečně naučil říct tři. Nakonec se ale ukázalo, že učit mě čísla je příliš zdlouhavé a náročné. Mnohem lépe jsme si totiž popovídali o zeměpisných názvech, protože ty mi alespoň občas něco říkaly. Začali jsme u jednodušších slov, jako že ta světla před námi jsou Teherán. A propracovali jsme se i k názvům vesnic, hor a známých budov. Nabádal mě, ať fotím, u každého zajímavého místa. Byla sice noc a věděl jsem, že fotky z telefonu za jízdy autem nedopadnou dobře, ale chtěl jsem mu udělat radost, a tak jsem fotil. Telefon se zvolna plnil rozmazanými šmouhami a my jsme mezitím projeli kolem známého Azadi monumentu až ke druhému Teheránskému letišti Mehrabad, kde jsme měli již zarezervovaný vnitrostátní let do Šírázu necelých tisíc kilometrů na jih.

Hned u letištního vchodu nás překvapily rozdělené vstupy pro muže a ženy. Personál ale nejspíš chápal naše zmatení a nasměroval nás do správných dveří. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a usadili jsme se na lavicích. Konečně jsme si trochu oddychli. Spočítali jsme, kolik vlastně máme peněz a začali jsme se pomalu rozkoukávat. Jakmile jsme nabrali dostatek energie, přišel čas na zjišťování informací. 

Zamířili jsme do letištní kavárny. V tu hodinu to bylo jedno z mála otevřených míst na celém letišti. Hned při příchodu jsme upoutali pozornost. Letiště Mehrabad totiž neobsluhuje příliš mnoho zahraničních letů a byli jsme tam jediní turisté. Chtěli jsme si objednat kávu, ale byli jsme úplně ztracení. Menu bylo psáno ve farsi (perštině) včetně cen a paní neuměla anglicky. Naštěstí se nás ujal mladý pán v obleku, který popíjel kávu u stolečku s přáteli. Uměl dobře anglicky a ochotně se dal do překládání. Objednal za nás kávu a my jsme se zeptali, jak že je to s těmi rijály a tomany. On vylovil ruličku bankovek. Ruličkou myslím opravdu tlustou ruličku peněz. V Íránu se totiž moc nepoužívají větší bankovky než půlmilionové, a to byl v době naší návštěvy ekvivalent asi 65 Kč. Z ruličky vylovil jednu bankovku a řekl, že to je rijál. Pak zakryl jednu nulu a vysvětlil, že to je toman a také, že většina cen je v uvedena v tomanech. “Takže toman je opravdu 10 rijálů.” přemýšlel jsem. Že by nám taxikář přidal u výpočtu nulu navíc a k tomu zhoršil kurz, abychom zaplatili 125 eur? Jistý jsem si ale nebyl a zaplatili jsme stejně nakonec 10 eur, takže o nic nešlo. 

Paní nám podala kávu a došlo na placení. Snažila se mě požádat, abych jí dal drobnější bankovku. Pořád jsem jí ale nerozuměl a beznadějně jsem prohlížel peněženku. Nakonec mi z peněženky vytáhla zelenou stotisícovku a vrátila mi správný obnos. Stihl jsem akorát tak hlídat, jestli netahá fialovou – půlmilionovou bankovku, která byla největší. Všechno ale dopadlo dobře, a nakonec jsme zjistili, že káva stála v přepočtu asi 24 Kč. To vypadalo docela hezky na to, že to byla letištní cena. Posadili jsme se k pánovi v obleku, chvilku jsme si povídali a on nám dokonce nasdílel Wifi, abychom poslali maily i ostatním rodičům. Měli jsme ještě dost času do odletu, a tak jsme se pomalu rozkoukávali. Abych dokreslil atmosféru probouzejícího se letiště, přidám několik zápisků z deníku:

  • Všichni jsou milí. 🙂
  • Vyzkoušeli jsme vodu z pítek.
  • Na záchodech není toaleťák, ale mají tam hadičku s vodou a sprchu.
  • Rozjasnilo se a z letiště jsme koukali na obří hory nad městem a na východ slunce.
  • Koupil jsem SIM kartu s 3 GB dat za cca 45 Kč. Chtěli po mně otisk prstu…
  • Před odletem jsme koupili vodu za cca 1 Kč.

Čekání bylo konečně za námi. Nastoupili jsme do letadla a vydali jsme se do Šírázu. Cestou jsme měli nádherné výhledy. Pozorovali jsme nekonečnou poušť, ve které se jen občas objevila malá vesnička. Viděli jsme vyschlá jezera, vyprahlé hory, a i několik menších zelených míst podél koryt řek. Krátce před přistáním jsme pod sebou spatřili slané jezero Maharloo. Je pouze sezónní a během léta se z velké části vypaří. Zbylá voda má pak velmi vysokou koncentraci soli a také řas, které způsobují narůžovělou, někdy až sytě červenou barvu.

Konečně v Šírázu. Jako první jsme se vydali sehnat taxík, který by nás vzal do centra. Přemýšleli jsme, kolik by tak mohla být rozumná cena. “Je to asi 15–20  km. Kolik myslíte, že by to mohlo stát? Tak stovku na naše?” zeptal jsem se. Shodli jsme se na tom, že by to mohlo být možná i trochu méně, když se posunul ten kurz. Nakonec jsme se domluvili, že to zkusíme usmlouvat na 500 tisíc rijálů (65 Kč) s tím, že to možná bude trochu více. Přišli jsme k boudě na parkovišti, u které stálo několik taxikářů. Ihned se nás ujal jeden, který mluvil trochu anglicky. “Kolik by nás stálo taxi do centra?” zeptal jsem se a už jsem se chystal na napínavé dohadování ceny. “To bude 200 tisíc rijálů.” odpověděl. Tomu se mi nějak nechtělo věřit. To by bylo jen asi 26 Kč. Zeptal jsem se tedy, jestli nemyslel tomany, což by bylo desetkrát tolik. Pán odpověděl, ať mu v tom nedělám bordel a shodli jsme se nakonec na tom, že to jsou dvě zelené bankovky. Opravdu 26 Kč. Když viděl náš výraz, říkal. “Jsou to jen dva dolary. Vlastně počkejte, teď už to bude spíš jeden.” Nasedli jsme a jeli do centra.

Na silnici se děly šílené věci. Jako by vůbec neexistovaly předpisy ani pruhy. Kde bylo místo, tam někdo jel a bylo úplně jedno z jaké strany předjíždí nebo kdo má přednost. Občas někdo krátce zatroubil a do toho hustým provozem přecházeli chodci, kterým samozřejmě nikdo nezastavoval. Jen je objížděli v nepříjemné blízkosti. Konečně jsme vystoupili v centru před citadelou Karim Khan.

Silnice, ulice a doprava – Silnice v Íránu byly překvapivě kvalitní, alespoň tam, kde jsme se pohybovali. Mají většinou slušné dálnice a přesuny mezi městy tak ubíhají poměrně rychle. Dopravní značení na hlavních tazích je navíc psané i latinkou, takže cizinec nemusí být zoufalý z nápisů v perštině. Ulice ve městě bývají celkem uklizené a čisté. Rozhodně jsme tu neviděli, že by se po zemi válely odpadky, jako třeba v Turecku. Na druhou stranu, příkopy podél hlavních tahů jsou plné PET lahví, sáčků a všemožného bordelu. V Íránu se moc nepoužívá městská hromadná doprava. Skoro všichni se vozí v autech a taxíkách. Dálková doprava se nám zdála častěji využívaná. Mají totiž hezké a pohodlné meziměstské autobusy, které jezdí včas a velmi levně.

Ihned se nás ujal místní průvodce. Nejspíš dostal echo od řidiče a čekal na nás. Zdálo se, že má přehled, a tak jsme se s ním domluvili na půldenní výlet do Persepolis následující den. Slíbil nám odvoz i vyprávění o historii a kultuře. Cena byla domluvena na 15 eur, což se nám zdálo rozumné. Dokonce nám i doporučil, kam bychom se mohli zajít najíst, když hledáme něco vegetariánského.

Protože jsme měli po dlouhém přesunu již pořádný hlad, vyrazili jsme nejprve na oběd. V restauraci mluvili anglicky a mohli jsme jim tedy vysvětlit, že bychom chtěli něco bez masa. “Kuře nebo rybu?” zeptal se nás číšník. Evidentně jsme měli trochu jiný pohled na vegetariánský pokrm. Nakonec zabrala fráze “No meat, no fish, no chicken.” (Bez masa, bez kuřecího a bez ryb). Podařilo se nám na doporučení číšníka objednat jakýsi pokrm z lilku, a ještě jedno červené jídlo. Myslím, že se jmenovalo Mirza Ghasem. Tušili jsme, že to bude s pokrmy náročné, ale překvapilo nás i místní pití. Já jsem si dal čaj, tam nebylo co řešit a byl výborný. Jituška si objednala okurkovou limonádu a pro jistotu se ujistila, jestli není slazená. Číšník ji potvrdil, že není sladká. Bylo to pak docela překvapení, když chutnala jako slazené nápoje u nás. Rosťa to při objednávání vůbec neřešil a dal si klasickou limonádu. Už když jí číšník přinesl, zdálo se, jako by v ní plavalo spoustu nerozpuštěného cukru. A opravdu. Byla tak šíleně sladká, že kola jí nesahá ani po kotníky. Jídlo bylo ale výborné. Ke všemu jsme dostali placky a připadali jsme si úplně, jako na hostině. Když jsme šli platit, nestačili jsme se divit. Za čtyři porce jídla a 4 nápoje jsme v centru Šírázu zaplatili jen asi 130 Kč. 

Po obědě jsme se zašli podívat zpátky k citadele. Malým okénkem jsme zahlédli, že uvnitř je nějaká zahrada. To vypadalo lákavě, a tak jsme zaplatili vstupné (asi jen 20 Kč) a vešli jsme dovnitř. Objevili jsme se uprostřed krásné zelené oázy plné mandarinkovníků rostoucích podél kanálu s vodou. Bylo docela horko, přes 30 stupňů, ale v zahradě bylo příjemně.

Po dlouhých přesunech na nás dolehla únava a zamířili jsme na hotel. Cestou nás překvapila přívětivost místních lidí. Co chvíli se nás někdo zeptal odkud jsme a přivítal nás v Íránu. Trochu jsme se ztratili v místních úzkých uličkách a hned nás oslovil pán, zeptal se nás, kam jdeme a poslal nás správným směrem. To nejhezčí na tom ale bylo, že nám vůbec nechtěli nic nabízet či prodávat. Jen nás chtěli pozdravit a přivítat. Prošli jsme ještě několika uličkami, až jsme nakonec objevili šipku mířící do našeho hotelu. Byl nádherný. Bydleli jsme v tradičním Perském hotelu s dvorkem, na kterém byl bazén, několik stolečků se židlemi a o patro výše i maličká kavárna. Pokoje byly moderně zařízené, ale tak, aby to ladilo k tradičnímu stylu budovy. Zalezli jsme do postýlek a uložili jsme se ke krátkému odpolednímu spánku, abychom dohnali noční let z Ukrajiny. Pomaličku jsme vstřebávali obrovské množství dojmů a těšili jsme se na večerní procházku po Šírázu.

Lidé v Íránu – Na Íránu je znát, že na něj ještě nedolehla vlna turismu a většina místních cestovatele vítá, chce je pozdravit a třeba i prohodit několik slov. Často se nás ptali odkud jsme a překvapivě hodně lidí znalo Českou republiku a i věděli, že jsme se rozdělili se Slovenskem. Nebylo výjimkou, že znali i některá česká slova, jako třeba “ahoj” nebo “děkuji” a také české fotbalisty, protože je to snad nejpopulárnější místní sport. Íránci jsou veselí, přátelští a pohostinní lidé. Na druhou stranu na nich ale byla často vidět určitá nejistota z kolísající politické a ekonomické situace země. Zdálo se, jako by si byli vědomi spousty problémů, ale snažili se jimi netrápit. Pracují mnoho hodin, často do noci, studují až do úmoru, ale přesto se zdá, že si vždycky najdou alespoň chvilku na rodinný piknik. Jak nám říkal jeden z místních: “I kdyby byl hlad a padaly bomby, Íránci si prostě najdou čas na piknik.”

Pokračovat na další díl

Autor